16.7.2019 | Svátek má Luboš


EVROPA: Secese

19.9.2014

Secese ve svém původním významu. Tedy nikoli art nouveau, ale secese geopolitická jako odloučení části od většího celku. V tomto případě, rovnoběžkách a čase pak jako oddělení části země na národnostním základě.

Před 25 lety skončilo dlouhé období 40 let relativního klidu, kdy v Evropě nedocházelo k žádným geopolitickým změnám. Připadalo nám samozřejmé, že žijeme v bipolárním světě, a byli jsme přesvědčeni, že tomu bude tak i nadále.

Tenhle svět ale skončil v roce 1989 a my se opět domnívali, že stačila změna politických znamének, aby náš svět opět trval dál ve víceméně nezměněné geopolitické podobě. Rozpad SSSR nám připadal samozřejmý a další jsme neočekávali.

Víra v trvání „našeho světa“ není nic nového! Podobně se mýlili i na Vídeňském kongresu v roce 1815, když předpokládali, že vše může být stejné a statické jako před Napoleonem. Po konzervativním metternichovském absolutismu následovala revoluční smršť v roce 1848 a svět byl najednou jiný.

Po roce 1989 nás překvapil rozpad Československa a s velkým znepokojením jsme sledovali dění v Jugoslávii, kde se najednou probudily historické animozity do té míry, že to vedlo k místním válkám a kde národnostní hnutí a finanční zájmy zvenčí najednou přinesly odtržení části Srbska a vznik Kosova.

Náš svět znejistěl. Najednou jsme viděli, že válka v Evropě je nejen možná, ale dokonce je nepříjemně blízko.

Jen o trochu dále byl Karabach, Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří. A Ukrajina už je zase za humny!

A už i v Evropě se Skotové rozhodli pro referendum, zda setrvat ve svazku Velké Británie. Z historického hlediska není zas až tak důležité, jak toto konkrétní hlasování dopadlo. Pokud se Skotsko neoddělí teď, dojde k tomu o něco později. Protože ten trend je všeobecný a Španělsko už se bojí a pokouší se v podobném referendu zabránit Kataláncům. Je to v podstatě zas jen odsouvání nevyhnutelného u vědomí, že za Katalánci by zajisté následovali Baskové.

Snaha o osamostatnění se neobjevila samozřejmě jen tak z ničehož nic. Zrála a dozrávala už dlouhá léta, aby ji v poslední době akcelerovaly některé události, které na klidu a prosperitě věru nepřidaly.

V lednu 2013 uveřejnilo Rusko mapku, na které je zachycený předpoklad tajných služeb, jak by mohla rozpadlá Evropa vypadat v r. 2040:

rozpad

Takže nás čekají otřesy a změny, které budeme muset vstřebat, ať se nám to líbí nebo ne!

„Tahle introvertní semetrika, navíc postižená obsedantním puntičkářstvím, je totiž ve skutečnosti líná jak lemra,“ napsala jsem o Evropě v roce 2007 a nemusím na tom měnit ani čárku a myslím, že to přesně vystihuje její povahu.

A to bylo ještě před vypuknutím krize, která nespadla jen tak z nebe, ale byla výsledkem nezodpovědného zadlužování, na které se vydal celý Západ. A hned tu byla rozbuška, která celé urychlování odstartovala. Zhoršení hospodářské situace a zásadní zvýšení nezaměstnanosti zajisté přispělo svým dílem. A nepochybně i euro, které např. v krizí zle sužovaném Španělsku brání potřebným změnám a touhu po odtržení zajisté jen posiluje.

Občanem Evropské unie se člověk nemůže stát na povel a navíc nejenže chybí jednotící idea, ale občan je sužován tisíci příkazů, zákazů, regulací a nařízení v takovém množství, že je ani není schopen všechny zaregistrovat, natož se jimi řídit. „Nový svět“ tak pro něj zůstává čímsi cizím, kde ke své nelibosti registruje zákaz žárovek či vysavačů a když ráno vstane, není si zcela jist, jestli se právě nedopustil trestného činu.

Rozpad rodiny, relativizace dosud platných hodnot a morálky, manipulace, to všechno jednotlivce stále více frustruje a nutí ho hledat oporu tam, odkud vyšel – to jest ve svém národu. Přesně v rozporu s tím, co hlásá a požaduje Evropská unie.

Západní postdemokracie našla si totiž je zřejmě ideál v myšlenkách francouzského myslitele 19. století Alexise de Tocqueville (zde) a možná ještě více v díle Tocquevillova současníka lorda Johna Dalbert-Actona, kteří se zabývali nejen demokracií, ale také tím, co nazývali (zejména Dalbert Acton) tyranií většiny. Považovali tedy za špatný právě ten rys, na kterém demokracie stojí – tj. většinový názor občanů, kterým by se demokratická společnost měla řídit.

Za ideální pak považovali mnohanárodnostní stát, kde žádná většina nebude.

My, na rozdíl od Tocquevilla i Dalbert-Actona, jsme se přesvědčili, že to nefunguje. Idea zcela selhala a náprava neuvážených kroků, které mají za následek hrozbu islamizace Evropy, bude dlouhá, složitá a nikoli bezbolestná.

Evropská unie sice na jednu stranu uznává, že idea multi-kulti se neosvědčila, ale na druhou stranu se v ní nachází příliš mnoho jejích stoupenců, kteří ji odmítají opustit. Mimo jiné i proto, že se dalšího vývoje, a tedy nastupující geopolitické secese, velmi obávají a budou evidentně dělat vše pro to, aby její nástup pozdrželi a zkomplikovali.

U nás k takovým lidem patří např. i Roman Joch, který se propracoval až k prohlášení, že T.G. Masaryk byl separatista, které Joch jednoznačně požaduje postřílet.

Secese ovšem už začala, týká se řady zemí a vzhledem k tomu, že má řadu zřejmě velmi zásadních odpůrců, máme se na co těšit!



Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?
Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?

Jsem mámou jedné úžasné holčičky, která si žije ve svém batolecím světě a nic ji netrápí. To však bohužel nemohu úplně říct o sobě, tak jsem se rozhodla se ze svých obav a pochyb aspoň vypsat.

Diskuse


K. Frauknecht
12:55
19.9.2014

Š. Šafránek
13:38
19.9.2014

K. Frauknecht
16:28
19.9.2014

Š. Šafránek
16:41
19.9.2014

K. Frauknecht
17:25
19.9.2014

Š. Šafránek
18:55
19.9.2014

V. Mlich
10:09
19.9.2014

počet příspěvků: 10, poslední 19.9.2014 06:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.