Neviditelný pes

EVROPA: Secese

19.9.2014

Secese ve svém původním významu. Tedy nikoli art nouveau, ale secese geopolitická jako odloučení části od většího celku. V tomto případě, rovnoběžkách a čase pak jako oddělení části země na národnostním základě.

Před 25 lety skončilo dlouhé období 40 let relativního klidu, kdy v Evropě nedocházelo k žádným geopolitickým změnám. Připadalo nám samozřejmé, že žijeme v bipolárním světě, a byli jsme přesvědčeni, že tomu bude tak i nadále.

Tenhle svět ale skončil v roce 1989 a my se opět domnívali, že stačila změna politických znamének, aby náš svět opět trval dál ve víceméně nezměněné geopolitické podobě. Rozpad SSSR nám připadal samozřejmý a další jsme neočekávali.

Víra v trvání „našeho světa“ není nic nového! Podobně se mýlili i na Vídeňském kongresu v roce 1815, když předpokládali, že vše může být stejné a statické jako před Napoleonem. Po konzervativním metternichovském absolutismu následovala revoluční smršť v roce 1848 a svět byl najednou jiný.

Po roce 1989 nás překvapil rozpad Československa a s velkým znepokojením jsme sledovali dění v Jugoslávii, kde se najednou probudily historické animozity do té míry, že to vedlo k místním válkám a kde národnostní hnutí a finanční zájmy zvenčí najednou přinesly odtržení části Srbska a vznik Kosova.

Náš svět znejistěl. Najednou jsme viděli, že válka v Evropě je nejen možná, ale dokonce je nepříjemně blízko.

Jen o trochu dále byl Karabach, Abcházie, Jižní Osetie a Podněstří. A Ukrajina už je zase za humny!

A už i v Evropě se Skotové rozhodli pro referendum, zda setrvat ve svazku Velké Británie. Z historického hlediska není zas až tak důležité, jak toto konkrétní hlasování dopadlo. Pokud se Skotsko neoddělí teď, dojde k tomu o něco později. Protože ten trend je všeobecný a Španělsko už se bojí a pokouší se v podobném referendu zabránit Kataláncům. Je to v podstatě zas jen odsouvání nevyhnutelného u vědomí, že za Katalánci by zajisté následovali Baskové.

Snaha o osamostatnění se neobjevila samozřejmě jen tak z ničehož nic. Zrála a dozrávala už dlouhá léta, aby ji v poslední době akcelerovaly některé události, které na klidu a prosperitě věru nepřidaly.

V lednu 2013 uveřejnilo Rusko mapku, na které je zachycený předpoklad tajných služeb, jak by mohla rozpadlá Evropa vypadat v r. 2040:

rozpad

Takže nás čekají otřesy a změny, které budeme muset vstřebat, ať se nám to líbí nebo ne!

„Tahle introvertní semetrika, navíc postižená obsedantním puntičkářstvím, je totiž ve skutečnosti líná jak lemra,“ napsala jsem o Evropě v roce 2007 a nemusím na tom měnit ani čárku a myslím, že to přesně vystihuje její povahu.

A to bylo ještě před vypuknutím krize, která nespadla jen tak z nebe, ale byla výsledkem nezodpovědného zadlužování, na které se vydal celý Západ. A hned tu byla rozbuška, která celé urychlování odstartovala. Zhoršení hospodářské situace a zásadní zvýšení nezaměstnanosti zajisté přispělo svým dílem. A nepochybně i euro, které např. v krizí zle sužovaném Španělsku brání potřebným změnám a touhu po odtržení zajisté jen posiluje.

Občanem Evropské unie se člověk nemůže stát na povel a navíc nejenže chybí jednotící idea, ale občan je sužován tisíci příkazů, zákazů, regulací a nařízení v takovém množství, že je ani není schopen všechny zaregistrovat, natož se jimi řídit. „Nový svět“ tak pro něj zůstává čímsi cizím, kde ke své nelibosti registruje zákaz žárovek či vysavačů a když ráno vstane, není si zcela jist, jestli se právě nedopustil trestného činu.

Rozpad rodiny, relativizace dosud platných hodnot a morálky, manipulace, to všechno jednotlivce stále více frustruje a nutí ho hledat oporu tam, odkud vyšel – to jest ve svém národu. Přesně v rozporu s tím, co hlásá a požaduje Evropská unie.

Západní postdemokracie našla si totiž je zřejmě ideál v myšlenkách francouzského myslitele 19. století Alexise de Tocqueville (zde) a možná ještě více v díle Tocquevillova současníka lorda Johna Dalbert-Actona, kteří se zabývali nejen demokracií, ale také tím, co nazývali (zejména Dalbert Acton) tyranií většiny. Považovali tedy za špatný právě ten rys, na kterém demokracie stojí – tj. většinový názor občanů, kterým by se demokratická společnost měla řídit.

Za ideální pak považovali mnohanárodnostní stát, kde žádná většina nebude.

My, na rozdíl od Tocquevilla i Dalbert-Actona, jsme se přesvědčili, že to nefunguje. Idea zcela selhala a náprava neuvážených kroků, které mají za následek hrozbu islamizace Evropy, bude dlouhá, složitá a nikoli bezbolestná.

Evropská unie sice na jednu stranu uznává, že idea multi-kulti se neosvědčila, ale na druhou stranu se v ní nachází příliš mnoho jejích stoupenců, kteří ji odmítají opustit. Mimo jiné i proto, že se dalšího vývoje, a tedy nastupující geopolitické secese, velmi obávají a budou evidentně dělat vše pro to, aby její nástup pozdrželi a zkomplikovali.

U nás k takovým lidem patří např. i Roman Joch, který se propracoval až k prohlášení, že T.G. Masaryk byl separatista, které Joch jednoznačně požaduje postřílet.

Secese ovšem už začala, týká se řady zemí a vzhledem k tomu, že má řadu zřejmě velmi zásadních odpůrců, máme se na co těšit!



zpět na článek