Pomalu to už přestává být překvapení: v sobotu třetího června na mostě London Bridge vjela dodávka řízená islámskými teroristy do chodců a několik jich pozabíjela. Natěšeni tím úspěchem jeli teroristé dál na potravinový trh Borough market a za výkřiků „Alláh to chce“ pokračovali ve svém díle noži, než přispěchali policisté a postříleli je. Dvojí je na té události nové: teroristé zřejmě pochopili, jak účinné je najíždět do chodců zrovna na mostě, protože odtud není kam utéct; a policajti užili zbraní, aniž by se hned ozvaly povýšené hlasy - to že takhle nejde, že policajti měli teroristy zatknout a předat soudu, kde by byli předlouho za asistence znalců z oboru psychologie souzeni, až by se třeba ukázalo, že jsou psychicky labilní, a tudíž za své činy jen podmíněně zodpovědní... Ale nestalo se tak, i můžeme snad doufat, že v té věci přece jen dochází k jakémusi pokroku.

To nikterak nelze říci o čelných zástupcích evropské politiky. Už by si mohli své reakce na takové události napsat na tibetský modlicí mlýnek a pokaždé jím zavrtět v povětří: pan Jean Claude Juncker, lucemburský to předseda Evropské komise, oznámil světu že je zděšen, a paní Angela Merkel že je – slovo bestürzt se špatně převádí do češtiny, ale dejme tomu ohromena. Krucinálhergot, abych neklel! Není pan Juncker vždy ten, kdo nejhlasitěji hovoří o rasismu, xenofobii a podobných špatnostech, odváží-li se kdo poukázat na jisté diference mezi autochtonním evropským obyvatelstvem a jeho nepozvanými hostmi? Nebo, pardon, dokonce pozvanými; bylať to paní Angela Merkel, kdo čtvrtého září 2015, o vlastní vůli a bez konsultace s parlamentem, otevřela dokořán brány nekontrolovanému přílivu utečenců nepomyslivši, že mezi nimi může být pěkných pár tisíc potenciálních teroristů. Nebo možná pomyslivši, čert se v ní vyznej. I mínil bych, že političtí vůdcové naší těžce zkoušené Evropy nedovedou-li či nechtějíi na teroristické kousky zareagovat účinněji, si mohou své zděšení a ohromení strčit, ééé... řekněme za čepici.

Co místo toho... pro začátek by si naši páni politikové a dámy polititičkyně (abych byl genderově korektní) mohli upravit slovník, když se zase někde něco semele. Nepřipisovat honění chodců náklaďáky a podobné žerty na vrub jakémusi islamismu. Není žádného islamismu, stejně jako osvětimské plynové komory nebyly dílem nacismusismu a sibiřské gulagy bolševismusismu, je jen do důsledků dovedený nacismus, bolševismus, potažmo islám. Nikoli náboženství jako každé jiné, jak se konejšivě tvrdívá, nýbrž ucelená ideologie společenská, právní, politická a mimoto i náboženská. Netřeba k ní shlížet s očima zamženýma úctou, ale posuzovat ji dle týchž měřítek jako všechny ostatní ideologie, co jich bylo a ještě bohužel je. Jest pak společným znakem všech ideologií, že si kladou za úkol získání celého světa své pravdě, po dobrém nebo po nedobrém; a jelikož si už lecjakými zářnými zítřky poučené lidstvo spásnou ideologii na nos dobrovolně pověsit nedá, tedy vesměs po nedobrém. Neboť psáno jest (korán, súraPokání, verš 33): On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými. A jelikož tomu všelijací nevěřící nechtějí rozumět, praví tatáž súra, verš 5: Až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky (rozuměni jsou ti, kdo krom Boha jediného ještě mají všelijaké syny a boží matičky), kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Kdo by pak věřil v nějaké smírné narovnání, my ústupeček, vy taky ústupeček, nechť ví: Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi a On neošidí vás o dobré skutky vaše! (súra Muhammad, verš 37). Neboli, pomordovat nevěřící je v pojetí islámu dobrý skutek, čímž jsme zpátky na tom londýnském mostě. I zanechme iluzí. Nemáme proti sobě pár vražedných šílenců s vymytými mozky, ale vysoce sebejistou, o své pravdě přesvědčenou kulturu, pokládající za svůj samým Bohem daný úkol vtlouci ji do palic těm, kdož ji ještě nepochopili.

Ale abych snad změkčil tón těchto řádků: poznal jsem muslimy v jejich vlastních zemích jako lidičky přátelsky vlídné, neúchylně poctivé, a nezačne-li trouba cizinec o náboženství, nebo ještě hůř o židech a Izraeli, i tolerantní. Přestěhováním mimo svůj kulturně-náboženský okruh tolerance a zčásti i té neúchylné poctivosti znatelně ubylo, ještě stále však lze označit evropské muslimy v naprosté většině za pokojné, svých věcí si hledící, a nepozastavíme-li se nad ošátkovanými ženskými a jiným toho druhu folklorem, ničím vědomě neprovokující. Fanatismus, odhodlaný řešit kulturní rozdíly bombami, noži a najíždějícími náklaďáky, je mezi nimi zastoupen jen nevysokým procentem, jistě. Jenže ono i velmi nízké procento může stát za to. Muslimská populace ve Velké Británii – když už jsme u toho londýnského mostu – čítá zhruba tři miliony duší; kdyby pouhé 0,1 % z toho počtu byli potenciální teroristé, ještě pořád jsou to tři tisíce bojovníků pro pravdu islámu, dychtících vysloužit si mučednickou smrtí své místo v ráji. Tudíž: jestli někde policajti postříleli pachatele teroristické vraždy, může to být pro nás nevěřící zadostiučiněním, jinak se ale nestalo tak mnoho. Možní napodobitelé vražedného skutku tím nebyli nikterak odstrašeni, ale povzbuzeni: pár vteřin napětí, možná bolesti... a už jim kynou dívky s plnými ňadry a poháry po okraj naplněné (súra Zvěsti, verš 31 – 36). Čemuž se můžeme usmívat my, ne ale oni; pokusme se už jednou, u všech džinů a šajtánů, nehledět na současné patálie očima západního skeptika, nýbrž bezvýhradně věřícího muslima. Ostatně nejen jeho: ideologicky zaslepení blázni tvořili ve všech revolucích a jiných frmolech vždy jen malou menšinu společnosti, a přesto dokázali způsobit hrůzná neštěstí. Co se týče tzv. mlčící většiny, o níž se jaksi automaticky předpokládá, že stojí na straně rozumu a nenásilí, netěšme se příliš touto představou. Jsouc přese všechno většinou muslimskou, vykládá si ony dva pojmy po svém: rozum jako dodržování příkazů koránu a nenásilí jen ve vztahu k svým. Nevěřícího beztak čekají muka pekelná, proč ho tedy šetřit trochy muk pozemských.

Což platí i pro současný stav. Zase někde islámští fanatici za pokřiku „Alláh je veliký“ pozabíjeli tucet nebo dva nevěřících, a mlčící muslimská většina... no, ne že by se vůbec neozvala. Obvykle vystoupí představitelé muslimských svazů s prohlášením, že ten odporný skutek co nejostřeji odsuzují a že islám nemá s terorismem nic společného. Že by však vyšla do ulic mnohasettisícová demonstrace oné mlčící většiny s vlajkami a transparenty, na nichž by vraždění ve jménu Alláhově prohlásila za neodpustitelný zločin a žádala potrestání viníků, případně k jejich dopadení sama přispěla, to se ještě nestalo. I můžeme si myslet, co chceme, o mlčící většině. Třeba teroristické řádění přímo neschvaluje, ale ani jí není úplně proti mysli; je přece naplněním příkazů koránu, jak již dotčeno.

Co se tím naděláme my nevěřící... snad jen vzít na vědomí situaci, jaká je, a zařídit se podle toho. Žádat od přistěhovalců z islámského pásu od Maroka po Bangladéš, když už se jednou rozhodli žít mezi námi, co i my od sebe vyžadujeme: činit sobě dobře a neškodit jiným. To úplně stačí. Nejsou-li k tomu ochotni, pěstují-li si i nadále pocit nadřazenosti, necítí-li se vázáni zákony země, nýbrž svými vlastními, dovolujícími k větší slávě Alláhově zabíjení nevěřících (viz výše zmíněná súra Pokání)... pak asi nezbývá než se bránit prostředky, jaké skýtá zákonodárství demokratického státu. Vyhlásit veřejně, co beztak všichni dávno vědí, ale neradi připouštějí: jest islám učení výbojně nesnášenlivé, demokratickému řádu nepřátelské. Kdo se bez něj nemůže obejít, ať si je spánembohem vyznává, ale doma; na veřejnosti ať s ním nevystupuje. Islámská centra uzavřít, islámské spolky rozpustit, a kdyby se nedaly, rozehnat. Hlídat si finanční toky, z ropných monarchií Blízkého východu obzvláště. Z ciziny vyslaným imámům a jiným aktivistům odebrat povolení k pobytu a nová nevystavovat. Též se týká i jiných zvěstovatelů islámu, nejevících vůli té činnosti zanechat.

To všechno, uznávám, může znít příliš radikálně člověku, zvyklému pokojně sledovat běh věcí veřejných. Avšak každá událost jako na londýnském mostě jen přiostřuje beztak už dost vypjaté nálady v původním evropském obyvatelstvu; aniž bych chtěl malovat čerty na zeď, snadno se může stát, že občanská veřejnost, nevidouc u svých politických zástupců vůli k podstatnějšímu zákroku, se té věci chopí sama. To by byl, panečku, teprve mazec, to by nelítaly třísky, ale klády, jen pomyslet je hrůza. Nepopostrčíme naše rozšafné politiky, aby už jednou nechali sešívání koalic a jiných takových hrátek, a napřeli svůj um naznačeným směrem? Stejně se tomu nevyhnou, ale to už může být obušek sakramentsky z pytle venku. Moudřejší jest malérům předcházeti než pozdě bychů honiti, ale vyprávěj to těm, jejichž hlavní starostí je mydlit to co možná beze změny od voleb k volbám, s ničím moc nehejbat a do ničeho radši moc nevrtat, aby se ještě nerozvrtala kariérní židlička pod vlastním zadečkem.

Hannover, 6. června 2017