No vida, už zase máme jedenadvacátý srpen. Posedmačtyřicáté se vrací výročí dne znícího rachotem sovětských tanků po dlažbě českých měst, střelbou u rozhlasu, horoucích nadějí i šeredným zklamáním z vůdců národa, kteří se nezmohli na víc než na rozfňukanou bezradnost. Nám starším, svědkům toho dění, se stalo jednou ze základních zkušeností, z níž se pak odvíjel náš dodnešní politicko-historický názor. Nicméně jen proto bych tyto řádky nepsal; česká media bezpochyby properou výročí sovětské invaze i bez mého přičinění dostatečně. Je však i jiná, a řekl bych podstatnější souvislost. Mýlili jsme se tehdy znamenitě, včetně mě samého, pokládajíce reformní proces nazývaný Pražským jarem za naši interní záležitost, jíž se přece nikdo nemusí cítit ohrožen. Sovětské tanky nám pak předvedly, že se přece jen někdo ohrožen cítit může, ale ani z toho jsme nic dalšího nevyvozovali. Mohli jsme, kdybychom nebyli tak po česku zahledění sami do sebe. Je vždy obtížné odhadnout, co se děje v kremelských komnatách; lze však mít za to, že v nich zavládlo zděšení, a ne bez důvodu. „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil,“ psalo se tehdy po zdech… nu, nezbláznil se. Jen vcelku logicky uváživ, v co všechno mohou pražské rumrejchy přerůst, rozhodl se k protiofenzivě, a nikoli pouze zmíněnými tanky. Odvažuji se nyní na nejistou půdu dohadů, jisto však jest, že téměř souběžně vypukla na svobodném Západě revolta intelektuální mládeže, o níž se dodnes nedospělo k pevnému závěru, byla-li přímo iniciovaná a manipulovaná KGB, nebo jen sovětským záměrům nevědomky a pošetile sloužila. Jisto je jen, že jim sloužila dobře a účinně, změnivši od základu společenské klima západních zemí.

Ovlivňuje je až do časů dnešních, a to ve velmi negativním smyslu. Neboť téměř vše, co nám dnes otravuje život, všechno, co staví na hlavu tisíciletími osvědčené hodnoty a zásady západní společnosti, má původ v notně chaotickém, avšak veleúspěšném hnutí tzv. osmašedesátníků. Dávno už střapatí mládenci v rozšmajdaných teniskách a dívenky ve vytahaných svetrech vyměnili atributy svého protestu za akademické tituly a dobře zajištěnou kariéru pod penzí, iracionální zášť vůči všemu západnímu a hlavy plné představ o zbrusu novém, spravedlivějším uspořádání světa jim však zůstaly. Zaujímajíce vlivná místa ve vysokém školství, publicistice a veřejné správě se přičiňují, ať vědomě či nevědomky, o přivedení své vlastní civilizace na okraj zániku, a jak dnes všechno vypadá, možná i za okraj.

Mnohý příklad ukazuje, že inteligence není totéž co rozum, ba může být obojí ve vzájemném protikladu. Člověk musí být velmi inteligentní, aby vyvedl velkou, s odpuštěním, hovadinu, jinak je obtížno si vysvětlit, jak, proč a odkud se vzal všechen ten nepřehlédnutelný rozklad a úpadek současného Západu. Nesmírně destruktivní zásada antiautoritativní výchovy, deformující lidské charaktery už v raném dětství, výchovy, která si zakazuje vychovávat. Do absurdna přehnaný princip tolerance. Okrajové životní způsoby vydávané málemže za vzor. Nevůle uznat genetické příčiny negativního vývoje, dejme tomu, určitých kulturních a společenských skupin. Ohled na všechno možné i nemožné, jen na vlastní zájem ne. Ztráta předvídavosti, jíž si Západ na dlouhá staletí vydobyl přední postavení mezi civilizacemi světa. Panikaření nad hypotetickými katastrofami budoucnosti a neochota, ba přímo zákaz připustit si hrozby reálné, světu bezprostředně kynoucí. K tomu ustrašenost, podlézavost, licoměrnost, pokrytectví, zálibné bičování vlastního hřbetu a ostatní sebevražedná bláznovství, co jich v sobě zahrnuje ideologie politické korektnosti, nejzáhubnější ze všech, na něž kdy připadla mesiášská samolibost… to vše má ne-li přímý původ, přinejmenším se datuje od revolty intelektuální mládeže roku 1968.

I když… jest jistý záblesk světla v těch chmurách. Obvykle nemívám ve zvyku příliš velebit dění v zemích Koruny české; zaznamenávám však s uznáním, že v nich vcelku otevřeně a kriticky probíhají diskuze, jaké by si v blízkém i vdálenějším Zášumaví koledovaly o prokletí všemi božstvy politické korektnosti nebo přinejmenším o vypálení cejchu populismu, xenofobie, pravicového extremismu a jiných opovrženíhodných –ismů. Proč ten rozdíl… inu, mívali jsme v onom roce osmašedesátém po čertech jiné starosti než pořádat nějaké intelektuální revolty. Svět za Šumavou nám byl, možná trochu naivně, ale přesto vzorem, o jehož dosažení jsme usilovali, ne čímsi přežitým, co je třeba zašlapat dva sáhy pod zem a nahradit něčím parádnějším, v hlavičkách revolučních studentíků – když vynecháme tu KGB - čerstvě vylíhlým. Totéž více či méně platí o ostatních východoevropských zemích. Užilo si jejich obyvatelstvo dlouhých desítiletí už jednoho projektu na přešití špatně slátaného světa nasprávno se všemi doposud nepominuvšími důsledky, i je opatrnější na hlahol spasitelských trub. Západoevropský občánek zůstal ku svému štěstí – nebo škodě, jak se to vezme – té zkušenosti ušetřen, což se projevuje mnohem nižším stupněm imunity proti virům módního pokrytectví. Míra nesouhlasu se zaplavováním dalšími a ještě dalšími statisíci nepřizpůsobivých migrantů – abychom zůstali u tohoto příkladu - činí na Západě jako na Východě něco kolem osmdesáti, a jelikož se leckdo zdráhá udat do dotazníku, co si opravdu myslí, pravděpodobně i více procent. Český, polský či maďarský občan se však svůj názor veřejně projevit neostýchá, kdežto jeho západní protějšek si jej nechává pro sebe nebo s ním zůstává v kroužku důvěryhodných přátel, pobrblávaje nestatečně.

Nu, uvidíme, jak dlouho ještě. Přes horizont zítřka nehledící a hledět odmítající politika evropských vlád, nabádavě ušlechtilé tanečky intelektuálních elit – co si lásku a pochopení hlásající krasoduch myslí sám pro sebe, je arci věc jiná – v kontrastu s neustávajícím a spíš ještě rostoucím přívalem cizoty může obrátit a pravděpodobně i obrátí poměry na evropské scéně naruby, než se kalendář znovu ukáže datum 21. srpna, a dost možná i dřív. Zatím – cituji ze švýcarského týdeníku Weltwoche – málokterý občan je zaměřen nepřátelsky vůči všemu cizímu, také ale jen málokterý je ochoten se dát obklopit libovolným množstvím cizího živlu. Spanilomyslní duchové nevědí – nebo možná vědí, ale jejich tanečky jim jsou přednější – s čím si hrají: bude-li pokračovat politika lakování nejpalčivějšího problému dneška narůžovo, může se slůvko málokterý v první části uvedeného citátu obrátit v opak, než… ale nechci se opakovat. Neboť nikdo si nenechá štípat dříví na hlavě věčně a ještě se nestalo, aby malování narůžovo neskončilo kolosálním malérem.

Co se zemí českých týče, přál bych jim, aby si uchovaly kritického ducha, v tomto i v jiném. Jejich občanstvu bych byl té rady, aby nenaslouchalo těm, jež Písmo svaté nazývá falešnými proroky; těm, kdož si sami pro sebe myslí ledaco nekorektního, líbí se jim však stylizovat se do podoby duchů ušlechtilých, nad tu obyčejnou, populistickou, xenofobní etc. chamraď povýšených. Nepochybujme totiž, že většina toho, co k malérům doby čítáme na stránkách novin a časopisů – obzvlášť některých – je výrazem pózy, nikoli přesvědčení. Všimněme si rovněž, že oficálně hlásaný názor, jsa slabý v kramflecích, neoperuje argumenty, nýbrž opovržlivými nálepkami.

To netřeba přejímat. Neexistuje žádný populismus, tak pravím, existuje jen oprávněná obava občanské většiny ze ztráty vlastní identnity ve své vlastní zemi. Neexistuje žádný rasismus, to by se s ním museli setkat i v Evropě žijící Japonci, Vietnamci a jiní takoví, avšak to se neděje. Neexistuje žádná xenofobie, to bych se s ní jakožto v Německu žijící Čech musel setkat i já sám. Neexistuje pravicový extremismus, to by se evropská společnost musela osmdesáti i více procenty skládat z pravicových extremistů, což jest nesmysl: jakýkoliv extremismus nepřesahuje hranici jednoho, nejvýš dvou procent; co nad to, není extremismus, nýbrž občanský názor, i když tak mnohý demokrat puncovaný má potíž tomu rozumět. A pravím, že ani žádná islamofobie neexistuje, jen vcelku pochopitelná nedůvěra k jistým móresům dítek Prorokových a nechuť dát si je zavléci do té naší notně bláznivé, nicméně dosud jakž takž svobodné a prosperující Evropy.

S tím přeji váženému čtenáři pevné nervy a zdravý, módami času neovlivněný rozum, než se opět dovrší datum 21. srpna. Bude mít obojího, obávám se, velice zapotřebí.

Hannover, 21. srpna 2015