To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou. (feldkurát Otto Katz)

Věštby a prognózy aneb Do roka ha do dne

Mám ve svém soukromém archivu složku nadepsanou Věštby – prognózy – proroctví, do níž nikoli bez jisté potměšilosti ukládám předpovědi bližší i vzdálenější budoucnosti, jak se při různých příležitostech objevují v tisku. Někteří z věštců jsou opatrní: příchod katastrof (neboť dnes už od budoucnosti neočekáváme jasné zítřky, nýbrž spíš průšvihy) umisťují na dobu padesát či sto let ode dneška, čímž je vyloučena možnost, že by jim někdo mohl jejich předpověď omazat o nos: podívej se, troubo, co jsi tenkrát napsal. Jiní, méně prozíraví, vydávají věštby krátkodobé, do roka ha do dne, a to je ovšem zrovna radost vytáhnout je ze šuplete a srovnat se skutečností. Proč se proroci ve svých předpovědích s takovou pravidelností mýlí… inu, protože si svou živnost dělají až moc snadnou. Vezmou dosavadní vývoj určitého jevu, prodlouží jej přímkou jako když střihne, a co jim vyjde, prezentují jako neomylné orákulum. Jenže dějiny nemilují přímek jako když střihne. Spíš jim jde všechno po kličkách, spirálách, zauzleninách, z prvotní příčiny se odštěpuje bezpočet drobných následků a skotačí si po svém, co se zdálo být podstatným, je najednou vedlejší a co bylo pominutelné, nakyne do nepředvídaných rozměrů, až je nakonec všechno jinak a nezřídka naopak než jak stanovil prognostik. Koho svrbí prorocká žíla, učinil by možná lépe, kdyby nechal tahat papouška předpovědi z klobouku, než se o ně namáhat svým lidsky nedostatečným rozumem.

Ale abych přikročil k věci: dne třicátého listopadu roku minulého vyšel v listu Dnes článek nadepsaný Eurogedon – Vlak společné měny se blíží do konečné stanice. Autor, jejž z ohleduplnosti nechci jmenovat, v něm s velkým potěšením předpověděl krach eura co nevidět a Evropské unie o něco později. Je otázka, praví, zda národy… například Nizozemska, Finska a Rakouska (o něco dál i Německa) stojí opravdu o naplnění vize eurofederalistů… zda jim není lépe pod vlastní vládou… S odštěpením jižního křídla ne-li politické, přinejmenším měnové unie počítá najisto; přičemž skutečným problémem nejsou státní dluhy (kdepak), ale nevyhnutelné dopady společné měny. Končí pak vizí vpravdě apokalyptickou: dočkáme se chaotického rozpadu eura, inflace, sociálních bouří a obchodních válek v Evropě… doufejme, že opravdu jen obchodních. Ještě že autor vložil do věty to doufejme; jinak by se mohlo zdát, že se na nějaké opravdické války těší.

I vystřihl jsem si tu věštbu a založil pod heslem Do roka ha do dne. Ta lhůta uplynula a je nyní zajímavé se podívat, nakolik se proroctví naplnilo, popřípadě kam a jakými kličkami uhnulo z předpokládaného směru. Některé přespříliš uspěchané výroky už vítr duch dějin smetl: nežije dvouhlavá saň Merkozy, vítězstvím arcisocialisty Hollanda ve francouzských volbách se Německo stalo ještě osamělejším ve své snaze řešit současnou krizi krácením veřejných rozpočtů; naproti tomu se totéž Německo nejalo, jak prorokováno, znovu tisknout marky, nýbrž setrvává u eura, kteréžto se do konečné stanice blíží a blíží, ale jaksi pořád ne a ne přiblížit. Ani od evropského superstátu se ne a nechce oddělit Itálie se Španělskem, o Řecku nemluvě, jakkoli bych jim k tomu jako německý občan a daní plátce co nejsrdečněji zatleskal. Jak tomu bude s těmi obchodními a jinými válkami… no, počkejme si. Jako vždy v oboru věštectví, něco přijde, zpravidla to však nebývá eventualita A ani B, nýbrž cosi jiného a nečekaného.

Co přesně, to nevím a předpovědět neumím ani nechci, abych se neblamoval. Jsou však dějinné konstanty, jež lze zahrnout do rozpočtu, aniž bychom se příliš mýlili. Zaprvé: jednou ustavené a jakž takž si vedoucí instituce se nerozpadají tak honem, jen že nastaly první vážnější potíže; to by dnes na světě neexistoval jediný stát, českého nevyjímaje. Další konstantou budiž jmenována urputná snaha politických i hospodářských kruhů mydlit to krize nekrize navyklým způsobem dál, což je možná jen dobře. Slavně vyhlašované reformy obvykle stojí hromadu peněz a nevyřeší nic; řešení přicházívá samo od sebe, ne však takové, jaké hodlal umíchat v tyglíku politický alchymista. Zatřetí pak je nutno počítat s tím, že akcenty se časem mění: co se zdálo být alfou i omegou včera, ustoupilo do pozadí, co bylo odmítáno jako podružné, stává se patálií číslo jedna. Nikoliv, ctihodný pane autore, ne problémy jednotné měny, nýbrž Vámi opovržené státní dluhy se staly démonem zkázy, s nímž marně zápasí politikové evropských i neevropských zemí, ať jsou členy Unie nebo nejsou, ať se v nich platí eurem nebo promězamě japonským jenem. Jakž už dnes na všech stranách vidíme. A třebaže se nechci plést do řemesla cechu věšteckému, obávám se velice, že to tak nadlouho zůstane a řešení, pakli vůbec nějaké, bude bolestnější, než si kdo dokáže představit. Platí totiž i konstanta čtvrtá: když se státnické hlavy konečně rozhoupou k opatření, nabízejícímu se od samého začátku, bývá obvykle už pozdě.

Nikolivěk. Prvotní příčinou současné bezvýchodnosti není ani EU, ani euro, nýbrž prostá skutečnost, že si milé státy, ať národní či nenárodní, zvykly žít nad poměry. Že se jejich vůdcové po způsobu všech marnotratníků ptali nejdřív, co krásného by se jim líbilo, a teprve potom – pakli vůbec – kde na to vzít prachy. A libilo se jim… nu, co se tak líbívá politikům: necháme-li stranou zištné důvody, líbí se jim být u zdroje moci, být tím, jehož vůlí se vše řídí. Té mety se v zastupitelské demokracii dosahuje volbami, připomínajícími tak trochu římské saturnálie, kdy patriciové a senátoři také jeden den v roce posluhovali otrokům a služebnictvu. Až na to, že druhý den se páni zase stali pány a otroci otroky, kdežo co se odhlasuje v demokratických saturnáliích, to pak čtyři roky platí. I hledí se politický patriciát zalíbit poddanému lidu, a to nejlépe tak, že mu nadělí soubor opatření, shrnutelný pod pojem životní jistoty. Ničeho se neboj, hlupáčku občánku, ať v nemoci, ve stáří, v jakékoli jiné situaci, tvůj stát se o tebe postará! Občánek ovšem není takový mamlas, za jakého demokraté z povolání mají sklon ho pokládat; dobře ví, že co mu milostivý erár poskytne do jedné kapsy, toho mu musí dvojnásobek vytáhnout z druhé. Ale je to tak pohodlné, netřeba se o nic zvlášť starat, však ono nakonec vždycky všechno nějak dopadne, že to nedopadne.

A jelikož voleb je mnoho a v každých se jeví nutnost přetrumfnout partajní konkurenci ještě krásnějšími a ješte nákladnějšímu dárky, z poddanských kapes povytahované prašuldy brzy nestačí, a musí to jít na sekyru. A už se vrší dluhy na dluhy, úroky na úroky, splátky se vytloukají dalšími a ještě krvavějšími dluhy, až, ký to div, je překročen práh, po nějž je duch dějin ještě jakž takž ochoten snášet feldkurátské hodování na sekyru. Což se právě stalo. I rozhlíží se patricijstvo celé překvapené – co teď? Honem šetřit, od huby utrhovat? Naštve se na jistoty zvyklý lid a příště by nás třeba nezvolil, běda. Nebo, což je pohodlnější, nastarujeme růst, tak. Navypůjčujeme ještě pár miliard, nainvestujeme je tuhle a tamhle, to by v tom čert byl, aby se kola neroztočila. A vida, houbeles se roztočilo; přes třicet let už sleduji stále tytéž pokusy, a pokaždé jsou výsledkem miliardy jako v písek zasáklé, nezaměstnatnost jaká byla, jen hromada dluhů zase o pěkný kus povyrostla, a to i v dobách, kdy se ekonomice vedlo mnohem lépe než nyní. Přikrmit tedy státní kasičku, zvýšit daně o procento, o dvě? Nakrátko si možná kasička pomůže, jenže občánek má o táž procenta hlouběji do kapsy, začne škudlit, nenakupuje, nestaví, o to méně prašulí se slavnému eráru v kasičkách sejde, takže zase kde nic tu nic. Najde se vůbec meč tak ostrý, aby rozťal tenhle gordický uzel? Nebo to tak musí jít pořád dál, dluhy a z nich vyplynuvší úpadek, či naopak nejdřív úpadek a pak dluhy… je z toho ďáblova kola cesta ven? Jestli ano, jaká? Jedno je jisto: staré recepty nefungují. Funguje vůbec něco?

Mohlo by, ovšem… ale o tom příště

Hannover, 16. prosince 2012