aneb Co jest populismus

Jakáž pomoc, tradiční témata zvednou ze židle už málokoho. Nelze v jednom kuse chodit na politický jarmark se sto let starým slibem – s námi se, drazí voliči, budete mít líp! Drahé voliče spíš jímá starost, aby se měli vůbec nějak, neustane-li dost brzy přeplavování Evropy utečeneckými proudy. Jakž co nejnázorněji předvedly nedělní volby v Itálii, po nichž nezůstal v partajně politické stavbě bezmála kámen na kameni.

Bezmála proto, že si socialistická strana Partito Democratica jakž takž uhájila postavení mezi pěti nejúspěšnějšími stranami, třebaže ve stavu dosti oškubaném. Kde vlastně zůstali dříve tak dominantní Křesťanští demokraté? Jako by se po nich země slehla. Místo nich se v čele občanské přízně ocitly partaje a sdružení donedávna neznámá, spíše pravicová, ale starožitné dělení na levici a pravici už také pomalu přestává platit. Podstatné je, jak se kdo staví k nejožehavějšímu problému doby, jímž – jak již naznačeno – jsou masy uprchlíků z více či méně nefunkčních až i nadobro rozpadlých zemí Blízkého východu a severní Afriky. Itálie jim je nejblíž na ráně, takže i reakce jejích obyvatel je nejkritičtější. Obzvláště jim jsou proti srsti tzv. nevládní organizace, vyslouživší si titul „taxíky Středomoří“: loví uprchlíky z jejich potopením hrozících bárek a transportují je na italský břeh, aniž by se namáhaly požádat o souhlas úřadů, o širší veřejnosti pomlčivše. I nelze se diviti, že je řečená veřejnost poněkud nabroušená.

To ovšem nejde pod nos alianci politiků, neochotných ustoupit od stoleté praxe něco krásného slíbit a pak vysvětlovat, proč to nejde, žurnalistů stejně neochotných pálit si prsty něčím novým a nezvyklým, a intelektuálních nabadatelů s jejich recepty na lepší zítřky, jen kdyby je krucinálhiml už jednou ta obyčejná holota chtěla poslechnout. I rozlehlo se ozvěnou na italské volby: Populismus! Vlády v zemi Danteho se zmocnili populisté! Někomu by mohlo přijít divné, proč zrovna populismus (odvozeno z latinského populus = lid) má značit cosi pochybného, ba opovrženíhodného, avšak nedivme se; nejeden duch spravedlivý je názoru, že lid ve své většině jest pitomý a svěřit mu správu věcí veřejných rovnalo by se sebevraždě. Přitom vláda všelijakých tvrdých pěstí a neomylných tatíčků národa už jaksi vyšla z módy; i jest nezbytno zařídit to tak, aby se vlček elitárního komanda nažral a demokratická kozička zůstala celá.

No, uvidíme ještě, jak to v té Itálii budou koulet dál; ono pokračování zřídkakdy bývá stejně dramatické jako začátek. Jen to lze míti jak písmem ohnivým na zeď napsané, že maléry neřešené, pod koberec zametané, najdou svou vlastní dynamiku; a bylo-li možno jim po dobrém uvážení předcházet, nezbývá pak než za nimi poslepu běžet. Tu se hned ukáže rozpor: hloupý lid (populus) vychází ve svých úvahách ze stavu, jaký je, kdežto jeho intelektuální elity ze stavu, jaký by dle jejich ušlechtilého zdání býti měl. Mýlit se mohou obojí, a také že se mýlí; nicméně… nechce se mi užívat příliš rozevlátého slova „pravda“, ale dejme tomu blíž skutečnosti bývá názor neřídící se přáními, ale beroucí věci, jaké jsou. Neboli ve velmi mnoha případech názor populistický.

Otázka zní: v jak mnoha případech? Tím se dosud nikdo nezabýval, a měl by. Než se začneme rozčilovat nad populismem, bylo by účelné vyzkoumat, jakým procentem je takto nazvaný postoj zastoupen ve veřejnosti. Nemýlím-li se zcela zásadně, bylo by to procento dosti vysoké, kdoví jestli ne většinové; i měli by jeho odpůrci přestat nad ním ohrnovat nosy, ale popasovat se s ním po demokraticku. Pro začátek by stačilo zbavit ono slovo příhany, jež na něm ať úmyslně nebo bez úmyslu ulpěla, zařadit je do celé škály názorů od krajnosti do krajnosti a učinit předmětem diskuse. Co z ní vypadne, podrobit zkoušce použitelnosti, neboť ne vše, co je teoreticky možné, v praxi obstojí. Napadá mě při té příležitosti – ale to už trochu šaškuju - co takhle založit, řekněme, Národní stranu populistickou? Kdyby se zasazovala o postupy, jak o nich byla řeč výše, nemusela by být bez vyhlídek.

Ale i bez ní lze očekávat, že vlna, řekněme, nekorektního přístupu k uprchlické otázce se bude šířit do dalších zemí tohoto kontinentu, až bude celičká Evropa z konce na konec populistická. To by, povím vám, vůbec nebylo špatné. Příliš se v posledních desítiletích politika i veškerý občanský život soustředily na ideální stránku věcí, a skutečnost jaká je upadla v opovržení. Výsledkem je rozštěpení společnosti na elitu, mající za všech okolností pravdu, i když kváká nesmysly, a beztvarý dav, nemající pravdy ani za nehet; a kdyby se něco takového začínalo zdát, zamaže se to štětkou populismu. Jak se to srovnává se zásadami demokracie, suďtež bohové.

Bylo by na čase udělat v tom nějaký pořádek. Připustit, že překročil-li ten či onen problém určitou krajní mez, je naléhavě třeba jej řešit, nemá-li se rozrůst za hranice jakékoliv řešitelnosti. Řešením pak není vydloubávání světlejších stránek jako rozinek z koláče a opomíjení znepokojivých, nýbrž opak: světlejší stránky problému nechat být, s tím se tedy zaplaťpánbůh peklovat nemusíme, a soustředit se na znepokojivé. Důsledně, padni komu padni, i kdyby měla být porušena posvátná tabu, jakých ušlechtilí duchové nadělali kolem uprchlických patálií velkou sílu. Že jsou uprchlíci, začlenivší se úspěšně do hostitelské společnosti a pracovního procesu… nu, tak tedy jsou, budiž jim požehnáno. Spíš ale našince hněte pomyšlení na mnohonásobek těch, kdož se začlenit buď nedovedou, nebo ani nechtějí a odmítají, pokládajíce svůj vlastní životní styl a své náboženství za vysoce nadřazené všemu, co jim může nabídnout jejich nový, dobrovolně zvolený domov… až na ty prachy, ovšemže.

Čímž jest udeřen hřebík na hlavičku. Někteří běženci opravdu prchají před bídou a rozvratem v jejich domovských zemích – pak je ovšem namístě otázka, co je rozvrátilo; nebyly-li to náhodou jejich vlastní náboženské a klanové tahanice. Převážně však hledají bohatší, sytější živobytí; a my se musíme raději dřív než později rozhodnout, kolik a v jakém výběru jich můžeme přijmout, mají-li si naše země zachovat svůj tisíciletími vývoje daný charakter. Holé a nepřikrášlené skutečnosti, opakuji znovu, musí být dána přednost před ušlechtilými, leč nereálnými ideály.

Italská veřejnost, jak zřejmo z volebního výsledku, tyto souvislosti pochopila a vyvodila z nich závěr. Dojdou-li k němu i další evropské veřejnosti… počkejme si. Nějakých voleb, ať státních, zemských či krajských, se pořádá do roka několikero; musel bych se sakramentsky mýlit, kdyby jak čas jde a nové důkazy se vrší, také v nich se uprchlická problematika nestala hlavním tématem přede všemi otázkami sociálními, rozpočtovými, nebo co tak ještě nepříliš dávno cloumalo myslemi lidskými. Že pak ti, kteří rozumějí všemu líp než hloupý občánek, spustí pokřik „Populismus! Populismus!“ je jisté jak amen v otčenáši, ale netřeba se tím vzrušovat. Jest populismus slovní skořápka, jež jsouc rozlomena ukáže se, že její jádro vyhnilo, pakli v ní kdy jaké bylo.

Hannover, 8. března 2018