(Předchozí část zde)

2. Co jsme opustili a k čemu se budeme muset vrátit

Což by ještě všechno byla spíš legrace. Horší je, že se v honbě za lepšími zítřky a jinými toho druhu chimérami povytrácely dávné lidské ctnosti, jež nám dnes žalostně chybí. Zvěstovatelé domnělého pokroku je zamýšleli nahradit něčím zbrusu novým, ve všem všudy dokonalejším, zanechali však po sobě jen života neschopný a životu nepřátelský zmetek. Co s tím? Co dělat, aby život běžel jak má a ne dle chimérického zdání pošetilců? Tady je dobrá rada drahá; tou otázkou se dostáváme do sfér, pro jejichž signály nám nenarostla tykadla . Proveďme nicméně aspoň výčet, abychom věděli, oč jsme přišli a nač máme navázat, abychom nepadali z jedné pasti dějin do druhé.

Na prvním místě jmenujme víru. Ne ve smyslu církevní příslušnosti, jak se jí obvykle rozumí; i ona má své opodstatnění, umí-li zprostředkovat ono přitmělé, kadidlem vonící a varhanami hřmící tajemno, v němž je duše nebesům blíž, lze se ale obejít i bez ní. Máme k dispozici dostatek poznatků, abychom z nich upletli vlastní transcendentální názor, kam až sahá naše poznávací schopnost; a kam nesahá, zbývá ještě bezeslovné tušení, v těchto věcech mnohdy pravdivější než stohy prostudovaných knih. Svou cenu má i ateismus, pakli k němu člověk došel hlubokým zamyšlením s nezbytnou porcí intuice, ledaže se touto cestou obvykle k ateismu nedocházívá. Oč jde, je kus pokory. Vědomí toho, že nejsme vší vesmírné skutečnosti pupek a účel; že existují vyšší, našim smyslům nedosažitelné sféry, v nichž teprve se takový účel skrývá, říkejme mu Bůh, nejvyšší tvůrčí a řídící síla nebo jakkoli jinak chceme, beztak se ničeho definovatelného nedomudrujeme. Jsme, my lidé, vývojově nejvyšší součást stvoření, ale právě že jen součást, k tomu docela pěkně destruktivní. A to už jsme zase u boha Šivy a principu rovnováhy,v němž má destrukce své místo, ale není naší věcí, abychom jí ještě napomáhali. Místo toho… zkusme pochopit čas ne v rozpětí jednoho lidského života a vůbec už ne od voleb k volbám, jaký je obyčej politiků, nýbrž od nedohledna minulosti k ještě nedohlednějším věkům příštím, hledejme svou zodpovědnost v kontinuitě času. Naši předkové věřili, že mohou zodpovědnost za všechno, tedy i za sebe, přenechat Bohu; naše na konec svého rozumu došedší doba se zdá jednat ve smyslu rčení – nějak bylo, nějak bude. Hlavně to nějak upytlíkovat dnes, zítra se uvidí. Obojí je stejně chybné. Šest století není v dějinách zvlášť dlouhá doba; tolik jí uplynulo – hned se podívám – od chvil, kdy stižen klatbou opustil mistr Jan z Husi Prahu. Představme si tedy místo, na němž žijeme, za stejný díl času, v roce 2612. Spatříme-li je dohola vybydlené, nerostné suroviny vytěžené, lesy vykácené a spálené, vodní zdroje znečištěné či vyschlé, mezi tím vším zchátralé, hladomory zdecimované pozůstatky lidských společností… přemýšlejme, co dělat a v čem se omezit, aby to tak daleko nedošlo. Vrátit se k pokoře a zodpovědnosti? Asi. Také jedna taková rovnováha, ledaže hned nevím, který z bohů ji má v popisu práce. A znovu: nenastoupíme-li cestu záchrany my, lidé Západu, nikdo nás v té roli nezastoupí; a není-li v našich možnostech zachovat obyvatelnost celé planety, hleďme ji aspoň zachovat v té části jejího povrchu, kde se rozprostírá naše civilizace, neboť není naší povinností být hrdinným kapitánem, jenž se utopí s ostatními. Péče o budoucnost je ovšem i beze mě ve všech hubách, jenže se z ní stala ideologie, matka průšvihu. Odložme tento náhubek. Nechce-li se nám, pěstujeme-li si raději i dál růžové iluze, zbývá už jenom ten Šiva; a nemusí čekat až do roku 2612.

Nejzkaženější stát má nejvíc zákonů, napsal již Publius Cornelius Tacitus. Nejupadlejší společnost si navymýšlela nejvíc práv, osměluji se přiložit do téhož krbu své vlastní polínko. K čemu slouží nezkaženějšímu státu záplava zákonů, je vcelku zřejmé: aby se sejmula poslední stopa osobní zodpovědnosti kohokoliv za cokoliv. Porovnejme dva, tři archy papíru, jichž bylo třeba k postavení třípatrového baráku za císaře pána, s těmi stohy dnes, a víme své. S právy je to trochu jiné, i když ne úplně: právo musí být vyváženo povinností; není-li, je výsledkem bezohledná zvůle. Nesobecký, konflikty nevyhledávající člověk nepotřebuje mnoho práv. Práva jsou pro lumpy a pro advokáty; jemu stačí v mezilidském vztahu prostá slušnost, babičkovské vědomí, co se dělá a co se nedělá. Pro úpadek naší doby je symptomatická přemíra nejvymyšlenějších práv: jako by nestačila práva stanovená zákonem, musíme mít navíc i lidská práva (patrně že jsou ostatní práva nelidská), práva nejrozličnějších menšin, které kdyby ze společnosti jaksi neladně nevyčnívaly, žádných extra práv by nepotřebovaly, dětská práva, ženská práva, práva taková i maková, až jsme nakonec do těch práv tak zamotaní, že se nepohneme o krok sem ani tam; a jediní, kdo mají z inflace práv svůj svinský užitek, jsou ti, před nimiž mělo právo občana chránit.

Také v tomto případě byla porušena rovnováha, což bůh Šiva neodpouští. Plňme věrně povinnosti, chraňme právo počestně, zaznívalo v druhé sloce hymny rakouského císařství. To byl, jak vím od těch, kteří ten čas pamatovali, svět ještě v pořádku. Avšak vichr dějin vyvrátil zpuchřelou monarchii a podstatné jméno povinnost začalo být nerado slyšeno. Došlo to tak daleko, že kdyby dnes u nás v Německu někdo vyslovil veřejně a nahlas slovo Pflicht, sklidil by šišaté pohledy: nejsi ty náhodou krajní pravičák nebo dokonce neonacista? No, a právo přes právo, nevyvážené touž porcí povinnosti, toť cesta, jejíž konečná stanice nese jméno zvůle. Nebo snad, Bože, netresci nás, ještě ani ne konečná? Obávám se velice. Obávám se, že se z rovnováhy vychýlené boží vážky zase srovnají, a víc než srovnají. Že nadejde čas povinností jako řemen, v němž zapláče nejen lidské, nýbrž i docela obyčejné právo; a jak tak sleduji nálady v zemích českých, nemusí to ani moc dlouho trvat. Ostatně nejen v nich.

Se smyslem pro povinnost se vytratil smysl pro čest. Neporušitelný závazek jednání přímého, nezáludného, za vlastní skutky zodpovědného, jenž býval mnohdy ceněn výš než sám život: nestávalo se za oněch časů zřídka, že důstojník, usvědčen z bezectného skutku, vzal pistoli a zastřelil se. Hašek, praporečník mravního úpadku, si z takových tropil šašky, ale nám aspoň kousek té pochmurné důslednosti žalostně chybí. Z podvodu usvědčený politik by se nemusel rovnou střílet, ale kdyby aspoň vzal kabát z věšáku a víc se v místnosti sněmovní neukázal. Ale kdepak, bude se vykrucovat, lhát, podvod na podvodu stavět, a obecný lid… no, nelíbí se mu to. Do basy s takovými, vrčí zlobně. Nechce se mu přiznat, že sám už vzal za své politikovo krédo – je dovoleno, co není zakázáno, a co je zakázáno, dá se přesto provádět, jenom se jeden u toho nesmí dát chytit; a když už se dal chytit, musí se z toho umět vykroutit… únavný, jako šerými mračny nedůvěry zatažený je takový život. Muset se pořád ohlížet, kdo mě zase chce převézt, stoličku připodrazit, hledět, jak dřív a ještě chytřeji bych převezl já jeho… oč jednodušeji i svobodněji se žije dle prostých zásad cti a dobrého jména, což je víceméně totéž. Chci z vlastní zkušenosti potvrdit, že ještě jsou na světě kouty, kde k uzavření milionové smlouvy stačí stisk ruky a závazný slib; to je potěšující. Snad můžeme doufat, že až bude do dna vypit hořký pohár chytráctví, vrátí se zásada cti zase zpátky tam, odkud ji vypudil duch mravním úpadkem poznamenaného času. Že k stvrzení čehokoliv postačí říci – toto je mé slovo, ručím za ně svou ctí. I když doufat je málo, začít je třeba, každý v sobě a pro sebe.

Nevíme přesně, co jest Zlo, ale zlá vůle je dobře k poznání. Jsou pak okamžiky v životě člověka, kdy nezbývá, než se postavit zlé vůli na odpor, a když třeba, s ochotností v boj se dejme statečně, praví k tomu již citovaná sloka císařské hymny. Statečnost. Opět jedna ze ctností, jíž opovrhl duch času, jenž zavrhnuv hodnoty vžité a funkční, nahradil je pokryteckou frází. Napište něco, aby v tom hrála roli statečnost, a kritika vám omaže o nos kýč; hrdinou pravého Umění je bázlivec, neschopný či neochotný se postavit na odpor, a ještě si na tom zakládá. Nechme těch mód. Jak tak koukám, nemusí být příliš vzdálen čas, kdy bude zase po čertech třeba v boj se dáti statečně, nebo… nebo přihlížet zániku vlastního životního způsobu, vlastní civilizace. Pak ať předvádí pózy zajímavého rozervance, koho to ještě bude bavit.

A nejen na poli válečném, i v běžném občanském životě nastávají chvíle, kdy je třeba riskovat. Rozvážit, tkví-li větší kus nebezpečí v přijetí rizika, nebo v jeho odmítnutí. Současný svět, přesněji náš západní svět, ve snaze vyloučit ze života poslední atom rizika, se vmanévroval do nehybnosti, předstupně zániku. Má-li přežít v drsných podmínkách nadcházejícího času, musí se znovu učit přijímat rizika. Tak, jak jim dovedli čelit naši statečnější předkové, kteří kdyby se chovali dle zásad tohoto času, Amerika by zůstala neobjevená a Země by zůstala navěky placatou.

Víra, povinnost, čest, závaznost daného slova, statečnost v pokoře, shovívavá důstojnost gentlemana, uvědomění vyššího řádu, pocit zodpovědnosti, vědomí sounáležitosti s generacemi věků minulých i nadcházejících… to vše opustil čas domnělého pokroku, k tomu všemu se civilizace Západu bude muset vrátit, má-li dál existovat. Třebaže úsporněji, třebaže skromněji, tak, aby životní zdroje vystačily ne na padesát či na sto let, jak bývá s ulehčením počítáno, nýbrž nastálo, v trvalé kontinuitě čerpání a doplňování. S naší dobou, abych se vrátil k citátu v záhlaví, se nestalo nic jiného, než že došla k začátku tohoto poznání. Naštěstí. Naštěstí přišla dlužnická krize, aby ji k němu přivedla. Bohdá přišla ještě včas; neveselo pomyslet, jakých konců bychom se dočkali, kdyby nás bývala nevyrušila z blažené nezodpovědnosti. Teď ještě co dál. Dalo by se povědět to či ono, ale už takhle se mi článek roztáhl až hanba, i pravím pouze: nejhorší způsob, jak se kdo může stavět ke klubku současných problémů, je mávat nad nimi rukou, ach, co přijde za třicet, za padesát let, toho se já už beztak nedožiju… Máš přece děti, troubo! A nemáš-li, mají je jiní, tobě blízcí; nezáleží ti na nich? Není ti jedno, jak a v čem budou žít jejich děti, děti jejich dětí a tak dále v nekončící řadě zodpovědnosti? Jestli ne, sahá-li tvé vnímání času jen k tomu, čeho se dožiješ nebo nedožiješ, jsi-li opravdu sám sobě měřítkem i účelem, můžeš rovnou vzít provaz a jít se na půdu oběsit. Škoda tě nebude.

Hannover, 5. srpna 2012