Co se stalo s naší dobou? Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo? Co nás v budoucnosti čeká?

Takto nadepsané úvahy předních českých myslitelů přinášel před nějakým časem list Dnes a mě teď trochu opoždeně napadlo, že jakkoli se nepokládám za předního myslitele a do vznešených společností se pletu vůbec nerad, mohl bych, ač nezván, se do té diskuze vmísit. Co se stalo s naší dobou… že krize? No pravda, nadělalo se dluhů a kdekdo teď vymýšlí triky, jak z té hospody odejít bez placení To je značně krátkozraké a řešení problému může leda o rok, o dva oddálit, řekl bych však, že jde o něco víc. Lidé mají pocit, že se najednou něco zlomilo, diví se otázka v záhlaví tohoto článku… no jistě. Asi se opravdu něco zlomilo, věru. Ledaže nejde o pocit, nýbrž o skutečnost; a nedostavila se najednou, nýbrž se zchystávala už dlouho, my však včetně nejvyšších hlav politických i ekonomických jsme si zakazovali na ni myslet. A už je to tady. Něco závažnějšího i trvalejšího než obyčejná krize, něco, co se v dějinách tak často neopakuje: zlom času, jímž končí jedno vývojové období a počíná se druhé, v němž nic nebude jak bylo a marné budou všechny pokusy o návrat k zaběhlým schématům dneška. Cosi jsme zanedbali, cosi velmi podstatného nepochopili či nechtěli pochopit, a nedpouštějící řád světa se rozhodl nám vystavit účet.

1. Čím ochořela naše doba

Řád světa. Poslyšte, já si vůbec nepotrpím na Indii. Poznal jsem tu úděsnou zemi dostatečně, než abych v ní spatřoval velmoc budoucnosti, jak je jí v pravé politicko-korektní rozjásanosti přisuzováno. Staroindická filosofie má ale mnoho do sebe. Při všem vědomí své civilizační příslušnosti uznávám, že se dobrala hlubšího pochopení mechanismů, jimiž se řídí svět a lidská existence, než myšlenkový systém Západu. Naše chápání vychází z předpokladu neustávajícího zápasu mezi sílami Dobra a Zla, přičemž je úkolem člověka všemi prostředky usilovat o vítězství Dobra a potírat Zlo. Dobro pak je to, co se nám líbí a co nám prospívá, kdežto zlo jest, co se nám nelíbí a co nám škodí; a my se domníváme přesně vědět, co je co. Když se však dějiny domotají k výsledkům, ukáže se všechno možné, jen ne nějaké Dobro; a my jsme v pokušení souhlasit s americkým kulturním tvůrcem Woody Allenem, prohlásivším svého času, že Bůh musí být buď zlý, nebo neschopný. Tak. Bůh - služebník lidských přání. Toť esence všech filosoficko-náboženských soustav Západu, ještě že máme toho čerta, aby bylo na koho svést nezdary našich (i božích) snah. A už ani toho nebereme vážně, povýšivše na trůn světa i nebes sami sebe. To staroindická moudrost chápe řád světa a jeho dění jinak. Odvážím se říci, že pravdivěji, je-li pravdou to, co je potvrzeno výsledky. Nemluví o zápasu Dobra se Zlem, ale o dvojici bohů, z nichž jeden, Višnu, symbolizuje vznik, zdraví, život, zdar – v našem pojetí Dobro – kdežto v kompetenci jeho kontrahenta Šivy je opak: chátrání, zánik, zkáza, smrt. Což by se ještě pořád tolik nelišilo od našich představ… jenže na rozdíl od nich není konečným cílem vítězství dobrého boha Višnu nad zkázonosným Šivou, nýbrž musí obojí být v rovnováze. Jakmile se vážky příliš vychýlí v prospěch jednoho z bohů, přikvačí druhý a zase je s velkým rámusem srovná. Což, obávám se velmi, se právě děje.

Naše současné patálie se točí kolem jaksi vykolejených financí a my čekáme, že kdosi přijde, vysloví kouzelnou formuli a všechno se zase vrátí do starých, pohodlně vyjetých kolejí. Nu, krásné by to bylo. Ale netěším se. Je vícero příčin, starších a hlubších, pro něž se ocitáme v situaci, s níž si nevědí rady ani nejučenější ekonomové, a my neučení propadáme pocitu, že ať se zachováme tak či onak, obojí bude špatně. Proč to… tisíce a možná statisíce let byl člověk míčem ve hře obou zmíněných božstev, nemaje možnost do ní podstatněji zasáhnout, leda úpěnlivou modlitbou. Nebyla většinou moc platná, což věřící část lidstva chápala jako trest za hříchy spáchané i zděděné, kdežto pochybovači hloubali – dodnes hloubají - o Bohu, který musí být zlý nebo neschopný. Někdy koncem osmnáctého století však započal věk vědy a s ním obrat: člověk dostal do rukou páku, umožňující mu v stále podstatnější míře napomáhat tomu, co pokládá za správné, spravedlivé, humánní, jedním slovem za Dobro. Já, prosím, mám nejmíň proti řečené páce co reptat; nebýt jí, zemřel bych ve věku devíti let na následky poměrně banální nemoci. Což ale nemění nic na skutečnosti, že se člověku dostalo moci zasahovat do vývojového řádu; a po dvou stoletích si už nelze nic namlouvat: zasahuje do něj jako hrom do police. Pronikat do tajemství hmoty a energie, aplikovat poznané zákonitosti v praxi, v tom si vede vcelku úspěšně; chápání vyššího řádu však… Jakáž pomoc, je dění světa po čertech složitější mašinka, než se domnívali dědečkové osvícenci. Neběží po přímce jako když střelí, tam zářný cíl, zde cesta k němu, ale sestává z miliard a snad z nekonečného množství koleček drobných souvislostí, příčin, výhybek, kombinací, hrábneš do nich neomalenou rukou a kolečka se rozběhnou do všech stran, rozvíří se, roztančí, rozkutálejí, vytvářejí divoké, stále se měnící obrazce, a když se ten rej přece jen jakž takž ustálí, je svět opravdu jiný, ne však ve smyslu, jaký mu hodlali udělit šlechetného úmyslu plní vizionáři, nýbrž v právě opačném. Je to úkaz tak pravidelný a bezvýjimečný, že si můžeme dovolit tu smělost a odvodit z něj poučku: nepřemýšlejme pořád, jaké nejkrásnější výsledky mohou mít námi projektované změny, nýbrž jaké nejhorší; a v největší části případů nebudeme daleko skutečnosti. Naše současné potíže jsou přirozeným důsledkem toho, že jsme ze svých nezdarů nepoučili, domnívajíce se pokaždé, že šlo o náhodné vykolejení, ale příště… A ono houby příště.

Buďme opatrní s pácháním Dobra! Co platí, je výsledek; a ten… Já vím, že co teď napíšu, může znít cynicky, bezcitně, neeticky a jakkoli jinak chcete, zkusme ale pro jednou nepřemýšlet o tom, co bychom rádi, nýbrž co je. Lékaři celých generací obětavě pracovali na vymýcení chorob v zemích, jak se dnes vyhýbavě říká, rozvojových. Snažili se, a s úspěchem, snížit dětskou úmrtnost, povedlo se jim výrazně zvýšit průměrný věk dospělé populace. Dobrovolní pomocníci i vládami vyslaní profesionálové z jiných oblastí vědy hledali a nacházeli vodní prameny, zaváděli nové, vydatnější a odolnější druhy polních plodin, až… až se následkem všeho dobře míněného úsilí ocitly méně vyvinuté oblasti této nenafouknutelné planety v pasti přelidnění, z níž, obávám se, není úniku. A jelikož je dnešní globalizovaný svět roven spojitým nádobám, mají se nač těšit i obyvatelé zemí, kde se biblický příkaz milování a množení bere rezervovaněji. Je výrazem západního pokrytectví a potvrzením cesty do pekel, že je varováno před tuctem nebezpečí leda hypotetických a vynakládány obrovské prostředky na odvrácení rizik tak nicotných, že by mohla být k smíchu, jen před zahlcením miliardami lidí, nutně vedoucím k devastaci planety, nikdo varovný hlas nepozvedá, nikdo nedemonstruje, občanské aktivity neorganizuje.

Nepřesazujme rostlinku Dobra do půdy, z níž nevypučela! Nepřenášejme způsob myšlení, který se osvědčuje – i když s výhradami – v naší civilizační oblasti tam, kde jsou vyznávány zcela jiné hodnoty! Západní model demokracie… no, nepokládal bych jej za vší dokonalosti futrál; aspoň v současné podobě, zúžený na problém, kde honem vzít prachy k splacení bohorovně nadělaných dluhů, může působit spíš dojmem úpadku. Ale snad je ještě schopen pozitivního vývoje, i když hlavu na špalek bych za to zrovna nedal. To naprosto nelze říci o valné většině končin, do nichž byl náš model demokracie v přemíře dobré vůle přesazen. Mohli jsme to vědět. Nebo ještě hůř, věděli jsme to, ale namlouvali si něco jiného, krásnějšího, ušlechtilejšího. A ono zase houby. Demokracie zdegenerovavší ve vyprázdněný rituál, ne soutěž názorů, ale registrace početního stavu kmenů, klanů, náboženských skupin a sekt, navíc Alláh ví jestli poctivá, demokracie jako slůvko k vylepšení nevábného portrétu generálských, jednopartajních a jiných diktatur… věru že si Západ mohl ušetřit tu námahu. Kdepak. Nemalujme si, co není; kdyby národy dotčených zemí měly demokracii v genech, nečekaly by, až jim ji zavede někdo ze Západu, ale došly by k ní během tísíců let svých dějin samy. Jelikož místo toho dospěly k různým formám samovlády, je nutno mít za to, že jde o stav přirozený, který se nám nemusí líbit, ale musíme s ním počítat. Nevrtat v něm, nechceme-li celí vyjevení zírat, jak nám zase všechno vychází naopak a našišato. Nemalá část našeho maléru pochází z toho, že jsme nedbajíce zkušeností vrtali a s vytrvalostí hodnou lepších věcí dosud vrtáme.

Podobně nepřesaditelnou rostlinkou je západní pojetí citu vlasteneckého. Ono se vlastenectví i na domácí půdě malým posunem mění ve výlučnický, svárlivý, do všech stran naježený nacionalismus; přeneseno jinam mívá tuto podobu už zpravidla. Abychom uvedli příklad: dokud se arabské země nacházely pod trochu, pravda, svévolnou vládou osmanských sultánů, nebylo vážnějších potíží a všechno jakž takž fungovalo. Potíže nastaly, když svrhly osmanské jho a prosadil se Západem naočkovaný nacionalismus. I řeže se to v zahradě Alláhově, jeden nenávidí druhého a druhý pátého, převrat stíhá převrat a revoluce revoluci a není vyhlídky, že by mohlo být jinak a lépe. Ještě že je po ruce Izrael jako pojítko všech těch nenávistí; nebýt jej, snad by se všechno v tom bláznivém koutě světa rozletělo jako přetopený kotel. Ostatně, abychom nemyli hlavu jen Arabům, i vládcové Řiše středu moudře usoudili, že bude lépe, probudí-li ve svém lidu nacionalismus výměnou za vypelichaný už maovský komunismus; a teprve tím se Čína, po tisíciletí svých dějin obrácená sama do sebe, stává nebezpečnou vnějšímu světu i sobě samé. Jenže my pořád – hle, stříbrný pruh na horizontu, hle, mladá, počínající demokracie… houby mladá demokracie. Jen starý orientální blázinec v drobet modernějším hávu. Nenecháme toho už jednou?

No, dejme tomu, povíte mi asi; ale přinejmenším zanikl koloniální systém; a národy, úpící pod britským, francouzským, portugalským a takovým všelijakým jařmem, získaly svobodu. A svoboda, toť nejvyšší z hodnot, jež vyznává sama západní civilizace, nebo snad ne? Ale zase: opatrně s tou flintou. Co, přesně vzato, jest míněno slovem svoboda? Naši pradědečkové se velmi výmluvně domáhali svobody, hněvajíce se na habsburské jařmo. Ale byl to omyl, a ještě spíš nepřesnost než omyl, což už dnes vcelku víme, jen neradi připouštíme. Co se osobní svobody týče, měl jí český člověk v císařpánské monarchii pravděpodobně víc než kdykoli poté; oč šlo pradědečkům – i když také ne všem – byla státní nezávislost. To ovšem je pořádný rozdíl. Pestrý prapor, prezident, houf generálů, zastoupení v OSN a jiný takový folklor, to všechno mají dnes i v Zimbabwe. Jestli také svobodu… Ať jsem kamenován, ale odvážím se toho kacířského soudu, že svržením koloniálního jařma ztratily národy převážné části (jsou i výjimky) Afriky i jiných světa končin mnoho a získaly maličko nebo nic. Kdo získal, byli někdejší kolonizátoři: zbavili se starostí a výdajů toho věru nevýnosného obchodu, což se jim ale obratem vrací v podobě statisícových houfů, prchajících ze svých zubožených zemí, kdysi spořádaných, prosperujících kolonií. I jděte mi do háje s koloniálním jařmem. Lze-li opravdu co vyčítat evropským mocnostem, pak že horempádem utekly ze své zodpovědnosti, přenechavše ji fešákům Mugabeho typu. A ještě není všech dnů konec.

Ale ovšem, uznává Západ svou povinnost pomáhat zemím a národům z louže, do níž se přímo či nepřímo dostaly, a také že pomáhá, co mu síly stačí a pomalu už ani nestačí. Jenže zase: není i šeredný rub toho ušlechtilého snažení? Je jistý, na příkladech vysledovatelný postup, jímž se z chudého člověka stává člověk závislý na pomoci druhých. Nejdřív žebráček skromný, za almužničku vděčný, poté žebrák povoláním i přesvědčením, až nakonec ztrácí poslední zbytek zodpovědnosti za sebe sama a zlobí se velice, nescházejí-li se almužny dost rychle a v požadovaném množství. Do toho stavu jsme pomohli se dostat nejednomu dříve jen tak obyčejně chudému lidu světa, nyní žebráku z nevyhnutelnosti, jenž následkem neustálé vnější péče ztratil vůli i schopnost obživit se sám. Aby měla tzv. rozvojová pomoc opravdu smysl, musel by být v dohledu nějaký konec, nějaké postavení na vlastní nohy, ale bohužel není. Spíš nelze vyloučit konce jiné a mnohem strašlivější, jestli západní civilizace opravdu upadne vinou svých naivit do bezvýznamu, jak se mnozí bezmála těší. Nikdo jiný, ten obrázek si nemalujme, ji v roli rozdíleče rozvojových milionů nezastoupí; a lépe si nepředstavovat, jak a v čem všechno skončí, až Západu definitivně dojde dech i peníze.

Vím ovšem, nemusíte mi nic připomínat, že jsem předchozími odstavci porušil jednu kategorickou zásadu: zamést si před vlastním prahem, než začneme vyčítat nepořádek druhým. Uznávám, a hned běžím pro koště. Ledaže to bude mnohem složitější zametání a leckterý kout naší světničky zůstane nevymeten, ale pro pořádek se do toho chci pustit. Byla už řeč o jistém dějinnému bodu, v němž se západní člověk začal domýšlet, že když dovede sestrojit lokomotivu a telegraf, podaří se mu i napravit špatně udělaný svět. Dnes, po dobře dvou stech letech a odložení povinně růžových brýlí, můžeme provést bilanci. Je, ohleduplně řečeno, neradostná. Intelektuální elity od Rousseaua přes Trockého až po Sartera a jiné myslitele času ještě ne tak dávného se jaly se vší vehemencí odmítat staré, potřebám moderního věku neodpovídající světa řády, bojovat proti předsudkům a měšťáckým konvencím. Nenapadlo je, že řád může být starý a lecčemu neodpovídající, vznikal však vývinem mnoha tisíciletí a zahrnul do sebe řadu ještě starších, ale nepomíjejících hodnot, jimiž drží pohromadě lidská společnost; i jest rozumnější snažit se o přizpůsobení dávného řádu potřebám současnosti, než horempádem vymýšlet nový, v tisíciletích vývoje nezakořeněný. Předsudek, toť jádro prastaré zkušenosti, arci petrifikované a obalené folklorními prvky; je třeba spíš se zamyslet a jádro z obalu vypreparovat, než nad ním povýšeně ohrnovat nos. A konvence, třeba i měšťácké, nejsou také nic příliš jiného: soubor z prapočátků lidské smečky pocházejících nepsaných pravidel, určujících, čeho se má držet slušný člověk a čeho by se naopak dopustil jen bezectný padouch. "To se přece nedělá!" volávaly naše babičky, vidouce neplechu; a nikdo jim nemusel vysvětlovat proč. Je nemocí našeho času, že už nevíme tak jistě, co se dělá a co nedělá, nahradivše prastarou zkušenost sbírkou módních příkazů, které dnes platí za posvátné a zítra po nich neštěkne pes. Měšťáctvím, když už padla ta zmínka, si ústa nevyplachujme. Nositelem všeho, co si opravdu zaslouží názvu pokrok, byl v posledním nejméně půltisíciletí vždy měšťan, chceme-li, měšťák. Jeho pohrdlivá karikatura se zrodila v mysli zchudlého šlechtice osvícenské éry, záviděvšího městskému stavu úspěch a zámožnost; ji pak směšně a nelogicky převzal Marx a jiní proroci domnělé pokrokovosti, patrně že také cosi záviděli a cosi se snažili napodobit. I neopičme se, když nevíme po čem.

Dokončení zítra