23.9.2017 | Svátek má Berta


ESEJ: Proč prezidenta potřebujeme

12.4.2010

Článek Tomáše Klvani Nikdo na Hrad jsem pochopil jako provokativní pozvánku k obecnější diskusi o funkci českého prezidenta. A protože jsem už kdysi tady na Psu slíbil vlastní zamyšlení nad podstatou a významem této funkce, rád této příležitosti využiji. Vzhledem k šíři tématu ale raději zůstanu jen u obecnějších úvah a nebudu se pouštět do detailů jednotlivých kompetencí.

Předtím je však třeba zodpovědět základní Klvaňovu otázku, zda vůbec prezidenta potřebujeme. Ani po dlouhém přemýšlení se mi nechce věřit, že byl jeho návrh na zrušení této funkce skutečně myšlen vážně. Vím, že v některých případech je lpění na tradici pouhou neschopností představit si odlišné uspořádání. Zrušení funkce hlavy státu by však bylo takovou revolucí, že si ho skutečně představit nedovedu. Každé uskupení v historii potřebovalo svého vůdce, za kterým se mohlo shromáždit, i když každodenní (dnes bychom řekli výkonná či exekutivní) rozhodnutí třeba dělali jiní. Funkce hlavy už od prvopočátků lidských společenství nebyla spojována jenom s operativním velením, ale i s různými rituály a dalšími společenskými praktikami spíše emociální povahy. Právě z toho se historicky vyvinula instituce hlavy státu.

Pokusy o kolektivní vedení vždy skončily tak, že ve vedoucím kolektivu se nejprůbojnější člen prosadil jako fakticky vedoucí „primus inter pares“ a na základě tohoto faktického stavu se pak ustavilo i jeho formální vůdcovství. Především proto, že i řadoví členové měli tendenci uznávat ho jako hlavu společenství se všemi atributy, jaké od takové hlavy očekávali. Proto si myslím, že společenská potřeba formální hlavy je nepřekonatelná.

Připouštím, že tato historicko-sociologická argumentace může někomu připadat problematická, ovšem v případě České republiky lze najít i mnohé jiné, čistě racionální důvody. Máme ústavní systém, ve kterém není důsledně oddělována moc. Podle mého názoru takové oddělení ani není možné, jestliže vláda, nejsilnější výkonný orgán, odvozuje svou moc od Poslanecké sněmovny, orgánu moci zákonodárné. V takovém případě musí existovat prolínání a vzájemná kontrola jednotlivých mocenských orgánů. A prezident je součástí tohoto systému. Nejspíš by bylo technicky možné nějakým způsobem rozdělit jeho pravomoci mezi vládu, Poslaneckou sněmovnu, Senát, a případně Ústavní soud. Jsem si ale jist, že by to přidělalo více problémů, než by to vyřešilo. Pokud nebudeme mít důsledně odděleny jednotlivé moci (a do toho se nikomu nechce), nevyhneme se handrkování, vyplývajícímu z vzájemné kontroly a prolínání pravomocí jednotlivých orgánů.

Při hodnocení prezidenta ČR si však nevystačíme jen s úzce kompetenčním vnímáním této funkce (záměrně nepíšu úřadu - snad ten významový rozdíl cítíte). U prezidenta je více než u všech jiných ústavních orgánů významná jeho neformální role. Možná to někdo může považovat za infantilní tatíčkování, ale je pravdou, že v průběhu vývoje naší státnosti se prezident stal významnou veřejnou autoritou a tato autorita je odvozována z institutu prezidenta, nikoliv od konkrétních osob ve funkci. I Tomáš Klvaňa dal (asi nechtěně) těmto názorům za pravdu svým příměrem o kačeru Donaldovi, který by se na hradě nejspíš stal nejpopulárnějším českým politikem. Běžný Čech prostě vnímá pana prezidenta jako autoritu, symbol české státnosti a odděluje ho od zprofanovaných „politiků“, na které zpravidla nadává.

Kořeny tohoto specificky českého prezidentského majestátu je třeba hledat již v počátcích naší státnosti a jeho vývoj až do dnešní podoby v celém jejím průběhu. Za první republiky byl na piedestalu nejen tatíček Masaryk, ale i jeho nástupce Beneš (moje babička dodnes vzpomíná, jaká to byla sláva, když přijel do Železného Brodu). Následně v exilu se prezident Beneš stal rozhodujícím centrem exilové vlády a mimoto legendární ikonou, symbolem českého odporu, ačkoliv třeba charismatický Jan Masaryk přispěl k popularitě londýnského exilu mezi veřejností mnohem více. Přesto to byl Beneš, jehož jméno skandovali rozehnaní studenti v Únoru ´48.

Poté následovalo čtyřicet let, během kterých byla prezidentská funkce vládnoucí stranou ze všech sil upozaďována, ale přesto byl prezident lidmi vnímán trochu jinak než ostatní komunističtí papaláši. Prezidentský majestát mezi veřejností posilovalo i nostalgické ztotožňování bájné první republiky s osobou prezidenta Masaryka.

A po Listopadu pak přišel Václav Havel, který od prvního novoročního projevu o nevzkvétající zemi, přes rozhlasové Hovory z Lán až k Rudolfínskému projevu navázal na masarykovskou tradici prezidenta, který vychovává, mentoruje a říká často nepříjemné nebo dokonce kontroverzní věci. Soukromě jsem si vždycky velmi podobným způsobem definoval intelektuála - jako vzdělance s konsistentním pohledem na svět, odvozeným od jeho myšlenkového zakotvení, jehož optikou komentuje vše veřejné. A v tomto směru na Masaryka a Havla podle mého názoru navazuje i Václav Klaus. I jeho názory byly často nepříjemné, provokující a podněcující přemýšlení. V tom je, byť se to někomu možná nelíbí, dědicem Masaryka a Havla - jen zastávané názory jsou (připouštím, že značně) odlišné. Takže i Václav Klaus podle mě přispívá k utvrzení onoho „masarykovského“ vnímání prezidentské funkce.

Vždycky, když se naše státnost vyvíjela svobodně, byl u toho veřejností vysoce respektovaný prezident intelektuálního ražení (i Edvard Beneš byl přesvědčeným racionalistou). Právě zde vidím kořeny tradice majestátu českého prezidenta, který je mezi prezidenty s obdobně slabou ústavní pozicí skutečně výjimečný. Myslím, že bychom tuto tradici (spíše společenskou než ústavní), kterou se nám jako jednu z mála podařilo po Listopadu úspěšně obnovit, měli nadále ctít. Nechci se zde rozepisovat o významu takových tradic, ale snad je zřejmé, že jejich společenská role je nezastupitelná.

Když jsem předestřel, jak vnímám funkci českého prezidenta, měl bych se nyní zaměřit na některé její základní atributy. Především se jedná o způsob volby. Naší tradicí je nepřímá volba, při které je prezident volen členy Parlamentu. Na druhou stranu však veřejné mínění neustále naznačuje, že česká veřejnost by si přála volit svého prezidenta přímo. Nejsem zastáncem populistického přístupu k politice, podle kterého by se zástupci lidu měli úzkostlivě přidržovat názoru svých voličů. Zastávám názor, že jejich úkolem je spravovat věci veřejné co nejlépe podle svého vlastního úsudku a svědomí. Proto si je lidé volí a platí - aby jim obstarávali věci veřejné, přemýšleli o tom, co je pro společnost nejvhodnější, a to posléze prosazovali. Navíc si principielně myslím, že kde je odpovědnost, tam musí být i možnost projevit vlastní vůli. Z těchto důvodů si myslím, že poslanec nemá být nemyslícím prostředníkem veřejného mínění. Pokusím se tedy zodpovědět otázku způsobu prezidentské volby z pohledu fiktivního ústavodárce, přemýšlejícího, co je pro jeho voliče nejvhodnější.

Klíčovým argumentem je z mého pohledu povaha funkce českého prezidenta a její zdroje. Jak ji vnímám a z jakých důvodů jsem poměrně zevrubně rozebral výše. Podle mého názoru to byla veřejnost, kdo bez jakéhokoliv přispění svých zákonodárců stvořil toto „tatíčkovské“ vnímání prezidentské funkce. Proto by měla mít také právo ho rozvíjet tím, že bude sama rozhodovat o Masarykových následovnících. Věřím tomu, že naše veřejnost má celkem přesnou představu o tom, jak má vypadat náš prezident a podle toho se ve volbách bude rozhodovat. Věřím, že v přímých prezidentských volbách budou lidé vybírat osobnosti a ne programy, už proto, že exekutivní prezidentské pravomoci jsou velmi úzké. Proto jsem také přesvědčen, že v těchto volbách i ten nejšikovnější populista pohoří, protože nebude mít co slibovat. Věřím, že lidé budou v masarykovské tradici vybírat osobnosti intelektuálního ražení. Koneckonců současná popularita lidí jako je Jan Švejnar nebo Jan Fischer tomu do značné míry nasvědčuje. Naproti tomu nepřímá volba umožňuje snazší zvolení oněch čerchmantů, kterým stačí jakýmkoliv způsobem zlanařit 141 zákonodárců. Na základě této úvahy se domnívám, že přímá volba může lépe udržovat specifickou tradici českého prezidentství. A proto ji podporuji.

Změna způsobu volby prezidenta by nevyhnutelně měla důsledky i na obsah prezidentské funkce. Přímá volba dává prezidentovi silnější mandát nežli nepřímá. Kdysi jsem si skutečně myslel, že toto zvýšení síly mandátu by se mělo promítnout do rozšíření prezidentských pravomocí, jak praví jedna ze základních ústavně právních pouček. Až časem jsem došel k závěru, že by to nebylo nejvhodnější. Kdybychom rozšířili prezidentovy exekutivní pravomoci, zapojíme ho nevyhnutelně do politických hrátek, jejichž nejčastějším předmětem jsou právě exekutivní pravomoci. Tím bychom prezidenta shodili z jeho piedestalu nad politikou a učinili ho její součástí. V takovém případě by nejspíš nebyla udržitelná jeho role mediátora a veřejné autority, která je podle mě nejvýznamnější částí jeho funkce. Zcela bychom tím překopali vnímání českého prezidenta. Už by to nebyl uznávaný tatíček na Hradě, ale další z nenáviděných papalášů, prý sledujících jen své osobní zájmy. Proto si myslím, že prezident by neměl mít výrazně širší pravomoci, než má dnes. Posílení mandátu může nejen odůvodňovat rozšíření pravomocí, ale také zakládat větší autoritu. Prezidenta, jehož si vybrali sami, si lidé budou mnohem více vážit a jeho slovo bude mezi nimi mít mnohem větší váhu. A právě to by mělo být našim cílem.

Je pochopitelné, že prestiž prezidentské funkce se přenáší do popularity (a rovněž historického významu) konkrétních prezidentů. Proto mají politici o prezidentskou funkci eminentní zájem a vzhledem k masovosti zájmu ji získají jen ti nejúspěšnější. Lze říci, že funkce prezidenta ČR je přirozeným vyvrcholením těch nejúspěšnějších politických kariér. Nevnímám to však vyloženě negativně. Z mnoha důvodů si myslím, že prezident republiky by skutečně měl mít určitou politickou průpravu.

Nejde ani tak o jeho rozhodnutí exekutivní povahy - amnestie, jmenování soudců ÚS či členů bankovní rady atd. Tato rozhodnutí beztak nečiní sám, ale v součinnosti s týmem svých poradců. Ale např. při zastupování státu navenek se určitě hodí zkušenost s mediálním drobnohledem a schopnost veřejně vystupovat. K jeho roli veřejné autority (která je podle mě těžištěm funkce českého prezidenta) je pak nezbytná schopnost oslovit veřejnost a případně ji dokázat strhnout. Nikdo mi nevymluví, že tohle se člověk nejlépe naučí právě v politice.

Když navíc uvážíme, že „politici“ v negativním slova smyslu (tedy buď nezodpovědní populisté, nebo mistři zákulisních vyjednávání) by v přímých prezidentských volbách měli velmi složitou pozici (populisté vzhledem k neuchopitelnosti prezidentské funkce a mistři kuloárových handlů vzhledem ke své neschopnosti oslovit voliče), druhá či třetí politická liga by nejspíš neměla moc šancí. Obzvlášť pokud by se v důsledku přímé volby ještě zvýšila prestiž prezidentské funkce, která by se tak stala pro skutečnou politickou elitu ještě lákavější. Proto lze očekávat, že prezidenty by se pravděpodobně stávali státníci s vizí, opravdu důstojní nástupci T.G.M. A to je další důvod, proč si myslím, že přímá volba by kvalitě obsazení prezidentské funkce posloužila lépe než nepřímá.

Pojetí funkce prezidenta je jednou z nejhezčích tradic, kterou jsme si za devadesát dva let naší státnosti vytvořili. Proto bychom ji měli nadále rozvíjet. Z mých úvah je asi zřejmé, že bych nejspíš měl velký problém se způsobem, jakým by prezidentskou funkci vykonával jeden z jejích aktuálně vážných adeptů. Rovněž z nich ale vyplývá, že v přímé volbě by tento muž byl velmi pravděpodobně nevolitelný. Právě proto věřím, že zavedení přímé prezidentské volby může významně přispět k tomu, že prezident republiky nadále zůstane nejvýznamnější společenskou autoritou, symbolem naší státnosti a zdrojem vlasteneckého vědomí. Tedy přesně tím, co od svého prezidenta očekáváme.



Diskuse


R. John
10:59
12.4.2010

P. Čech
11:32
12.4.2010

R. John
12:04
12.4.2010

O. Kadlec
13:47
12.4.2010

R. John
16:38
12.4.2010

O. Kadlec
16:53
12.4.2010

R. John
18:06
12.4.2010

O. Kadlec
18:39
12.4.2010

R. John
18:44
12.4.2010

O. Kadlec
18:56
12.4.2010

R. John
19:46
12.4.2010

O. Kadlec
23:44
12.4.2010

P. Čech
15:54
12.4.2010

R. John
16:32
12.4.2010

P. Čech
18:16
12.4.2010

P. Čech
16:04
12.4.2010

R. John
16:14
12.4.2010

P. Čech
16:34
12.4.2010

R. John
16:43
12.4.2010

P. Čech
16:17
12.4.2010

P. Čech
9:36
12.4.2010

počet příspěvků: 25, poslední 12.4.2010 11:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.