21.8.2018 | Svátek má Johana


ESEJ: Československý sen II.

14.6.2018

Když se v roce 1886 Hubert Gordon Schauer tázal po smyslu české národní politiky („Naše dvě otázky“), napsal, že „bez vědomí mravního povolání není národa“ a ptal se „jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva?“ Podobně i pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval českou otázku za „otázku mravní“. Méně filosofický, ale o to naivnější a hrubější, byl v té době rozšířený český panslavismus a idealizace ruského imperialismu.

V takové atmosféře bylo Československo založeno shora, jako „vymyšlený“ stát, který vznikl proti vůli a zájmům všech svých sousedů a nejméně třetiny svých vlastních obyvatel. Německo, Rakousko a Maďarsko nevnímaly nově vzniklé Československo ani na okamžik jako možná bolestivé, ale spravedlivé a demokratické vyvrcholení emancipačních snah „deseti milionů Slovanů, obývajících severní oblasti Rakousko-Uherska“. V jejich vnímání bylo Československo jenom donucovacím nástrojem velmocenské, především francouzské politiky, francouzským četníkem při prosazování z jejich pohledu nespravedlivých mírových smluv ve střední Evropě. Tento pocit jenom prohlubovala a potvrzovala vojenská přítomnost nejprve italských a pak francouzských velitelů a poradců při vytlačování maďarských jednotek a institucí ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Francie pak dokonce převzala kompletní dohled nad budováním nové československé armády, jejího generálního štábu i vojenské akademie. Polsko stejně obtížně nacházelo důvěru v nový sousední stát, který se krátkou sedmidenní válkou pokusil „vyřešit“ vzájemný územní spor při vytyčení hranice v oblasti Těšínska a blokoval pro Varšavu životně důležité zbrojní dodávky v době vpádu ruských bolševických jednotek do polského vnitrozemí. Části území nového státu, obývané po více než půl tisíciletí většinově německy mluvícím českým obyvatelstvem, které jednostranný vznik Československa odmítalo, musely být nakonec obsazeny vojenskou silou a za cenu desítek mrtvých. Pozemková reforma pak zkonfiskovala do rukou státu půdu patřící dosud církvi a šlechtě, ale její rozdělování vědomě československé Němce a Maďary výrazně znevýhodnilo.

Diplomacie všech čtyř nových sousedních zemí navíc nemohla s nelibostí nevnímat jednostrannou a otevřeně profrancouzskou zahraniční politiku nového státu, reprezentovanou jeho ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Jeho osobní hyperaktivita při jednáních o systému čtyř mírových smluv pro poražené ponižujícího a zničujícího „versailleského systému“, stejně jako jeho pozdější role ve Společnosti národů či politika „obkličování“ Rakouska a Maďarska novým vojenským a hospodářským blokem Malé dohody, sousedy jenom znovu a znovu přesvědčovaly o malé ochotě nového státu ke skutečnému sousedství a spolupráci. Beneš, který trávil celé měsíce na cestách a diplomatických jednáních se zástupci mocností, v naprosté většině nepovažoval za nutné o nich sousedy Československa dostatečně informovat.

Beneš za celou svou kariéru nikdy nepochopil, že ne všechno záleží jen na rozhodnutí či diktátu velmocí. Všechno konání podřizoval svým, často chybným, geopolitickým úvahám a na rozvoj vlastní regionální československé vize ani nepomyslel. Jeho poválečná strategie, opřená o od začátku bez účasti Spojených států nefunkční systém Společnosti národů, zkrachovala po pouhých sedmnácti letech v roce 1935.

Po Velké Británii ztratila zájem na udržování středoevropské protiváhy Německu i Francie a obě velmoci zvolily osudově chybnou politiku appeasementu hitlerismu. Malá dohoda se rozpadla. Československo se ukázalo být konceptem „pouze pro dobré počasí“. Benešův pokus nahradit dosavadní protektorský vztah s Francií otevřením se Sovětskému svazu pak byl už jen výrazem zoufalé bezradnosti. Mnichovská konference a následný první rozpad Československa byly z tohoto pohledu už jenom tragickým, ale zcela logickým důsledkem nepropracovanosti a nakonec otevřeného opuštění myšlenek evropské kolektivní bezpečnosti dvacátých a třicátých let. Bez ní nemělo Československo žádnou šanci. Interpretovat proto Mnichovskou dohodu pouze jako „zradu Západu“ je tedy nepřesné a nepoctivé. Zjevně nepravdivá představa o Československu jako o národním státu nejprve „československého národa“, a od druhé světové války jako státu „Čechů a Slováků“, však vydržela dodnes.

O území „vymyšlené republiky“ se nakonec v roce 1938–39 spolu s Německem snadno podělily i Polsko a Maďarsko – a nakonec i Slovensko, kde se na začátku roku 1939 nenašla ani jediná politická síla, která by usilovala o udržení společného státu „československého národa“. Zájem mocností se upřel jinam, a bez něj už v českém prostředí nebylo proč vzpomínat národní mravnost – či demokracii vůbec. Stačilo pár týdnů po Mnichovu – a naprostá většina české domácí politické elity byla přesvědčena o výhodnosti totalitního vůdcovského principu pro rozvoj „českého národa“.

Existovala alternativa samostatného Československa?

Myšlenka federalizace prostoru střední Evropy, ať už ve formě národnostních kantonů nebo federace nově vznikajících států na území bývalého Rakousko-Uherska měla na konci první světové války jistě šanci. I Masaryk původně uvažoval o decentralizované federalizaci „podle švýcarského vzoru“, s občanskou milicí namísto armády, s minimálními vnitřními hranicemi a sdílenými funkcemi pro fungování soustátí, které by pomohly vyřešit brizantní potenciál etnických vztahů ve střední Evropě. V podstatě mělo jít jen o pokračování pozitivních stránek ústavního rozvoje posledního půlstoletí mocnářství s modernizačním nátěrem republikánství, opsaného účelově z americké ústavy. Je pozoruhodné, že logickou a nejbezpečnější variantu modernizace stávající rakousko-uherské konstituční monarchie prakticky nikdo nebral v potaz. Byli ovšem i myslitelé jako historik Josef Pekař, kteří, zvláště v českém případě, varovali před překotným příklonem k národnímu státu, ale i tento hlas nakonec zanikl v patetickém jásotu nad „koncem třistaleté poroby“.

Vznik nových národně definovaných států ve střední Evropě jeho obavy plně potvrdil. Etnicita, povýšená nad občanský princip a vládu zákona, činí hraniční i vnitřní etnické konflikty nevyhnutelností. Bez hledání společného jmenovatele se v pouhém součtu etnicit za všech okolností menšina bude cítit ohrožená či nespravedlivě zastoupená. Stejně nevyhnutelným je pak nikdy nekončící pokračování „očisty“ a konfliktu. Stát a jeho společnost už nemohou nadále žít bez představy nepřítele. Konflikt s jakkoliv imaginárním nepřítelem a potřeba očisty „národa“ od odpadlíků a jejich vlivu se stávají státní ideologií, etnickým étosem, nadřazeným vládě zákona. Už samo přijetí konceptu jednoho etnika na jeden stát ve střední Evropě bylo počátkem pozdějších vítězství totalitních ideologií. Jakmile byla totiž jednou přijata etnická čistka jako přijatelný princip, přinášející „klid na práci“ a „historickou spravedlnost“, stala se ze samotného principu čistky na mnoho desetiletí metoda budování státu – a nakonec už nezáleželo na ideologii, použité k jejímu odůvodnění, ale na čistce samotné.

Nejde jen o lamentaci nad rozpadem Československa v roce 1938–9. Neochota pomoci židovským Čechoslovákům, tedy českým a slovenským Židům po Mnichovu a v době války, genocidní formy vyhnání a odsunu českých Němců, etnické inženýrství osidlování pohraničí a kupování hlasů po roce 1945, nedemokratičnost celé Třetí republiky s její cenzurou, stovkami popravených a tisíci odvlečených jen připravovaly společnost na bičování třídní nenávisti a antisemitismus komunistických čistek a procesů padesátých let. Stejně lze popsat polské antisemitské štvanice čtyřicátých i šedesátých let, rozpad Československa i Jugoslávie v letech devadesátých a pochopit nakonec i kořeny iredentismu současného maďarského premiéra Viktora Orbána toužícího po obnovení společné maďarsko-polské hranice, stejně jako propagandu Jobbiku, druhé nejsilnější politické strany Maďarska, která sto let po konci první světové války – a bez ohledu na mezitím definované mezinárodní právo a dohody o nezměnitelnosti státních hranic v Evropě – otevřeně požaduje likvidaci samostatného Slovenska.

Praha – Halčianske jazero, duben – 1. května 2018
Psáno pro www.pritomnost.cz

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)



Diskuse


P. Sulc
0:17
15.6.2018

J. Kanioková
20:33
14.6.2018

J. Kratochvíl
18:00
14.6.2018

J. Krejčí 336
10:26
14.6.2018

J. Jelínek
11:59
14.6.2018

F. Houžňák
12:01
14.6.2018

F. Houžňák
15:33
14.6.2018

J. Jelínek
17:53
14.6.2018

B. Hynek
15:37
14.6.2018

J. Farda
10:11
14.6.2018

J. Karlík 653
7:51
14.6.2018

P. Han
8:46
14.6.2018

M. Valenta
9:35
14.6.2018

P. Han
9:59
14.6.2018

V. Vlk
10:42
14.6.2018

J. Vlček
11:15
14.6.2018

S. Netzer
13:44
14.6.2018

J. Vlček
14:58
14.6.2018

S. Netzer
15:15
14.6.2018

P. Han
17:15
14.6.2018

J. Farda
20:54
14.6.2018

J. Kanioková
20:39
14.6.2018

M. Prokop
21:27
14.6.2018

V. Čermák 376
10:52
14.6.2018

P. Harabaska
9:56
14.6.2018

F. Navr8til
7:51
14.6.2018

J. Karlík 653
7:59
14.6.2018

P. Han
8:50
14.6.2018

J. Kanioková
Ano
20:42
14.6.2018

J. Vlček
8:57
14.6.2018

J. Karlík 653
21:06
14.6.2018

J. Kanioková
20:43
14.6.2018

počet příspěvků: 49, poslední 15.6.2018 12:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.