19.3.2024 | Svátek má Josef


ENERGETIKA: Nejen tupost sovětských kádrů

17.6.2019

Nechcete s námi zničit svět? Najděte si jinou práci

Seriál Černobyl není pouhým úšklebkem nad tupostí sovětských kádrů a riziky jaderné energetiky – je univerzálním příběhem o odvaze říkat pravdu tváří v tvář molochu, kterému se nehodí.

Pokud jste poslední měsíc nestrávili pod betonovým sarkofágem, nemohla vás minout mánie vyvolaná pětidílnou minisérií HBO Černobyl. I když je to po ní už jen nošení grafitu do čtvrtého bloku, připojuju se k chvále vizuálních efektů, soundtracku i castingu. Paul Ritter v roli zkázonosného ignoranta Anatolije Stěpanoviče Ďatlova je pro mě nejdémoničtější televizní postavou od Boba v Twin Peaks.

Zvlášť po lobotomovaném finále Her o trůny ze stejné produkce mě ale nejvíc nadchla práce, kterou odvedl scénárista Craig Mazin. Zručně rozeznal, která hrůza na obrazovku patří a kterou bude lepší nechat diváky domýšlet. Kde mohl otevřít kohoutky patosu naplno, cvrnkal pár ledových kapek. V prvních minutách prvního dílu nechává zemřít hlavní postavu a explodovat reaktor, takže ho obě události zbylé čtyři a půl hodiny nevyrušují od vyprávění podstatnějších příběhů.

Člověk proti molochu

Co že je vlastně tím podstatným příběhem Černobylu? Z řady článků zpochybňujících autenticitu seriálové verze událostí by se mohlo zdát, že se potýkáme s dokudramatem, které mělo především co nejvěrněji ukázat, kde udělali přísloveční soudruzi chybu. Nic proti samotnému fact-checkingu, je poučný. V Sovětském svazu roku 1986 byly mechanismy moci opravdu jemnější než ve třicátých letech a lidé si na potkání nehrozili zastřelením jako v seriálu. Odvážná vědkyně Uljana Chomjuková nejenom že byla (přiznaně) fiktivní postavou, ale jak upozorňuje Masha Gessenová v asi nejpečlivější oponentuře v New Yorkeru, člověk neohroženě cestující po mezi svazovými republikami, strkající nos do věcí, po kterých mu nic není, a překvapený tím, že to někomu vadí, nemohl existovat jaksi z principu.

Mazin si ale touhle básnickou licencí jen pomáhá k tomu, aby mohl bez zadrhávání a dovysvětlování vyprávět univerzálnější příběh než ten o černobylském neštěstí. Ivo Bystřičan si v komentáři pro Rozhlas všímá paralel mezi laxními sovětskými aparátčíky a dnešními politiky, kteří se ne a ne pustit do řešení klimatické krize. Je na dobré stopě, ale jít se po ní dá ještě dál. Černobyl je tak intenzivní proto, že vypráví univerzální příběhy lidí, které jejich přesvědčení dostalo do konfliktu se lhostejným molochem. Akimov a Stoljarčuk se v řídící místnosti elektrárny nedokázali postavit despotickému Ďatlovovi a pokračovali v katastrofickém testu. Valerij Legasov byl při likvidaci následků odvážnější, pořád ale opatrně sjednával kompromisy s mocenským aparátem, který nechtěl evakuovat vlastní lidi, informovat ty za hranicemi ani upravit nebezpečné reaktory. Jen Chomjuková by šla do plnejch – ale té se nikdo na nic neptal.

V Černobylu byl tím lhostejným molochem autoritativní stát, nabírat ale může i jiné podoby. Stejná dilemata jako postavy seriálu museli řešit inženýři Boeingu, kteří rok před pádem dvou letadel odhalili problém s kontrolkou. Podobně jako u reaktorů RBMK, jejichž regulační mechanismus mohl vyhodit celý aparát do povětří, problém nezpůsobilo náhodné opomenutí, ale zadání. V případě reaktorů byla motivací úspora, v případě Boeingu jí byla vidina příplatků od aerolinek za bezpečnostní fičury. Další paralelu můžeme najít mezi zaměstnanci Googlu a Microsoftu, kteří kvůli svým morálním kompasům (úspěšně) rebelovali proti zakázkám svých zaměstnavatelů pro Pentagon. Ďatlovova osudová věta „pokud nesouhlasíte, nemusíte tady pracovat“ visela i nad nimi – jako nad každým, kdo si uvědomuje, že jeho cool působící práce u počítače může v důsledku znamenat zmařené osudy nebo zdevastované životní prostředí.

Tragédie za uhlím a přehradami

S ekologickým aktivistou Josefem Patočkou se tedy shodnu na tom, že hlavní poselství Černobylu nespočívá v kritice sovětského mocenského aparátu. Zároveň mi ale stojí za poznámku Patočkovo finální povzbuzení k tomu, abychom se ponaučili a „upřednostnili ty zdroje energie, které právě kvůli svým omezením daným přírodními toky slunce, větru a vody umožňují skrze svou decentralizovanou povahu podstatně svobodnější a demokratičtější uspořádání společnosti, než je to dnešní“.

Příběhy gigantických tragédií bychom mohli najít i v historii jednoho z obnovitelných zdrojů – vodních elektráren. Sesuv půdy do severoitalské přehrady Vajont v roce 1963 poslal přes hráz dvousetmetrovou vlnu, která zabila víc než dva tisíce lidí v údolí pod ní. Protržení čínské přehrady Pan-čchiao o dvanáct let později přímo zabilo 25 tisíc lidí a nepřímo podle některých odhadů pětkrát tolik. To je dvaapůlkrát víc činí nejčernější odhad přímých a nepřímých obětí černobylské tragédie (ten nejoptimističtější jsou čtyři tisíce mrtvých). Buď můžeme přistoupit na dikci Drábové a i v tomto případě mluvit o šlendriánu jakési orientální državy, ze kterého jsme se ponaučili a který se nebude opakovat. Anebo přestat vnímat vodní energii jako bezpečnou a čistou, natož decentralizující a demokratizující.

Další soudobou alternativou – turbíny se v Černobylu roztočily v roce 1977 – bylo vyrábět elektřinu pro Ukrajinskou SSR z uhlí. Paradoxní je, že o každé uhelné elektrárně, která neselhala, by šly natáčet podobně tragické příběhy jako o selhání té jaderné: také by v ní byly rakoviny lidí z okolí, pohnuté osudy horníků, ptáci padající mrtví k zemi. Ne v tak zběsilé koncentraci jako v Černobylu, zato vytrvale, rovnoměrně po planetě. Klimatologové Pushker Kharecha a James Hansen odhadují, že jen v minulé dekádě zachraňovala jaderná energie 76 tisíc životů ročně. Přesto příběhy o jejích několika tragických failech čteme jako univerzální obžalobu konkrétního energetického zdroje, zatímco příběhy havířských tragédií, jako byla loni odvysílaná Dukla 61, spíš výjimečně.

Nevím, jak dlouho tu s námi jaderné energie kvůli relativně vysokým nákladům, pomalé škálovatelnosti a geopolitickým problémům zůstane. Ale i když se tomu po pěti útercích s Černobylem nechce věřit, je dobře, že jsme ji měli.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce