Je kouzelné sledovat dnešní vyjádření kapitánů automobilového průmyslu, který se ve velké části Evropy potácí v hluboké krizi a evidentně ho čeká masivní restrukturalizace.

Volkswagen vede cenovou válku proti zbytku Evropy, křičí šéfové z italského Fiatu a automobiloví lobbisté si stěžují, jak snadno se korejské a již dříve japonské značky dostaly na evropský trh a jakou paseku zde dělají, aniž by evropské automobilky měly stejný prostor v asijských zemích.

Ano, evropští výrobci automobilů čelí hluboké krizi. Prodeje, zejména v jižních zemích, propadají až o desítky procent a to už není žádná legrace. Všichni by však měli slyšet jasnou a jednoznačnou odpověď: Vaše konkurenceschopnost je jenom váš problém.

Velká masáž

Nelze si nepřipomenout neskutečnou masáž kolem šrotovného, které údajně zachraňovalo tisíce pracovních míst a bylo prý jedním z úspěšných nástrojů boje proti krizi. Tu úspěšnost však vidíme teprve nyní a na sto padesát procent se potvrzuje vše, co tvrdili před třemi lety kritici tohoto nesmyslného opatření. Šrotovné jenom posune poptávku po autech v čase. Tedy v roce 2009 si nakoupili auta se státní podporou všichni, kteří by si je jinak kupovali letos a loni. Ale když stát nasype… Uměle se tak zvedla i nabídka ojetých vozů, která nyní dusí zejména producenty levných aut. Tedy Francouze, Italy a Španěly, kteří by měli problémy tak jako tak. Navíc ceny klesly. A to dramaticky. Proti tomu však odpovídajícím způsobem nenarostla produktivita. Fabriky se nezavíraly, lidé nepropouštěli, konsolidace v odvětví, tedy to, že ti, kdo jsou úspěšní v inovacích a zvedání produktivity, nakupují levně aktiva těch ostatních, se nekonala.

To je finální efekt státní pomoci. Nerovná se nule. Je prudce záporný, protože státní pomoc zvýšila zadlužení veřejných rozpočtů, a zhoršila tak situaci v dalších segmentech národních ekonomik, které by se se samotnou krizí automobilek a propouštěním jejich dělníků vyrovnaly jistě za nějaké bolesti, ale přece jen lépe, než když musí navíc řešit krizi svého státního dluhu. Pár tisíc lidí si koupilo auto, pár tisíc lidí dostalo výplatu a nemuselo si hledat jiný job či se rekvalifikovat, a to za peníze, z nichž budou v budoucnu všichni daňoví poplatníci platit rostoucí úrokové sazby. To jim bude snižovat jejich disponibilní příjmy a brát jim tak peníze na nákupy jiného zboží. Nepochybně pro budoucí růst ekonomiky zásadnějšího významu, než jsou automobily modelu 2009.

Prostě dnes jsme svědky toho, jak keynesiánská teze o úloze států v době krize a o blahodárností zvyšování poptávky na státní útraty došla ke svému vlastnímu bankrotu skrze blížící se platební neschopnost řady významných států.

Pod záminkou snižování sociální bolesti aktivní výdajovou politikou státu dospěli keynesiánci a současní sympatizanti nobelisty Paula Krugmana do situace, kdy podobně jako v případě šrotovného odkládají dnešní, sice už někde docela citelnou bolest do budoucnosti, kdy se však citelná, leč ještě snesitelná bolest změní v nesnesitelnou. Z prostého důvodu. Dnes ještě mají široké vrstvy lidí ve vyspělých a krizí postižených zemích docela slušné úspory. Takzvaná aktivní a prorůstová politika, tedy dodatečné vládní výdaje na dluh, povede jen k tomu, že předlužené státy budou schopny splatit své dluhy jen z peněz, které mají jejich občané na spořících účtech, penzijních úložkách a pojistkách. Tedy inflací, která znehodnotí jak dluhy, tak tyto úspory. O reálnosti toho, že do té doby se ekonomiky zmátoří a lidé budou mít alespoň dobře placenou práci, kterou si své ztráty vynahradí, dobře vypovídá právě současná zkušenost se šrotovným. Fakt ji mít nebudou. Jména těch, kteří šrotovné a dnes další "prorůstová opatření" v Evropě prosadili a prosazují, by měla být tesána do skal. Aby se zachovala pro všechny, kteří je jednou budou proklínat.

MfD, 31.7.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO