Evropským slovem roku byl "dluh". Letošní rok dluhů však začal daleko dříve, a to nezodpovědnou fiskální politikou některých zemí, ale také kvůli rozdílům ve výkonnosti a ve fázích hospodářského cyklu eurozóny. Krizí začalo uzdravování západní společnosti.

Slovem roku 2011 by mohlo být prohlášeno slovo dluh. Dluhy a hrozba státních bankrotů jsou asi nejobvyklejším tématem v médiích v posledních dvanácti měsících. Ne že by každodenní události nedávaly pro takové reportáže dostatek krmení. Ale přiznejme si, že problém dluhů nevznikl letos a letos ani ti proklínaní Řekové nezasekli největší sekeru. Rozdíl oproti letům minulým, kdy se dluhy sekaly bez zábran, je ve zjištění široké a dosud různými mýty a pověstmi mystifikované veřejnosti, že i vlády musí svůj dluh splatit. Nebo přesněji, musí být schopny platit z něj alespoň každoroční úroky. Že prostě dluh je problém.

Krize dluhů s krizí eura nesouvisí

Zapomeňme na to, že by dluh byl podstatou potíží eura. Problém eura je ryze existenciální. Euro má potíže, protože je společnou měnou pro státy bez společné ekonomiky, ne proto, že tyto ekonomiky jsou zadlužené. Kdyby euro nebylo, nebyl by žádný problém s eurem, ale ani s velkou částí dluhů. Navzdory masovému přesvědčení, že dluhová krize je totožná s krizí eura, je ve skutečnosti všechno jinak.

To se to žilo ve sladké nevědomosti, když množství peněz ve světové ekonomice rostlo tempem v řádu desítek procent ročně. Nežily tak jenom státy, ale především firmy a domácnosti, jimž cena jejich nemovitého majetku pod tlakem nabídky úvěrů rostla závratným tempem a relativní úroveň zadlužení rodiny oproti vlastněnému bohatství v tržních cenách po 20 let klesala. Uvolněná měnová politika ve světových ekonomických centrech také umožňovala levně financovat model státu, který byl jinak neudržitelný.

Světýlko na konci tunelu

Pak přišel rok 2008, zhroucení cen nemovitostí a pád Lehman Brothers. Okamžik popisovaný jako počátek ekonomické apokalypsy západního světa je ve skutečnosti světýlkem, které se rozsvítilo na konci tunelu, do nějž zavedly společnost její hrabivé a mocichtivé elity se svým manipulováním veřejného mínění a velmi krátkodechou a velmi devastující politikou orientovanou na politický cyklus od voleb do voleb, po nichž má být zachován status quo pokud možno v co nejúplnější podobě.

Dluh sám o sobě není od čerta, byť z dějin je zřejmé, že v mnoha kulturách o tom byla tehdejší společnost přesvědčena a půjčování peněz na úrok bylo považováno za nečistou činnost na úrovni obecního kata. Pravověrný křesťan profesi bankéře po staletí nevykonával. V islámské společnosti je tomu tak dosud. Že se teze o zločinných bankéřských vydřiduších objevuje znovu ve veřejných vystoupeních "okupantů" Wall Streetu, kteří tvrdí, že proti finančníkům bojují v zájmu 99 procent obyvatel USA, není nijak překvapující.

Síla přesvědčení, že lump je ten, kdo půjčí, a ne ten, kdo půjčku není schopen splatit, má prostě prastaré kořeny a jen tak s tím nikdo nehne. To, co se odehrálo v posledních třech letech a zejména letos, s tím však přece jen trochu hýbat začíná.

Všichni oddlužujeme

První reakcí na hypoteční krizi byl nástup silného oddlužování domácností, což postihlo firmy, protože lidé začali šetřit na nákupech zboží a služeb, aby zrychlili splátky svých dluhů. Zjistili totiž, že úroky z půjček jim začaly pořádně ujídat z talířku. Firmy a podnikatelé pak logicky museli tuto strategii přijmout. Začali snižovat kapacity, protože na menší odbyt jich bylo moc. A jelikož i oni v dobrých časech stavěli haly a otvírali pobočky v nerealistickém očekávání, že peněz bude stále přibývat a tyhle schody fakt vedou až do nebe, museli začít s úrovní svých dluhů něco dělat. Nebo nic dělat nemohli a zkrachovali.

A to mělo dva zásadní důsledky. Pro banky, kterým se stoprocentní půjčky proměnily v miliardové ztráty. A pro státní rozpočty. Ty doplatily na pokles ekonomiky vyvolaný nutným a neodvratným oddlužováním. Z toho plyne i pokles výběru daní, doprovázený nárůstem výplat sociálních dávek lidem, kteří při propadu ekonomiky přišli o práci. A to ve velmi sociálně zatížených evropských vládách bylo opravdu dost cítit. Předlužení domácností a firem se tak postupně přesunulo do státních dluhů, které by narostly ve většině evropských zemí i bez toho, že by používaly společnou měnu. Ta jen v kritickém období přikládala pod kotel a natlakovala ho tak, že hrozí jeho výbuch s nedozírnými následky. Bez eura by se periferní země eurozóny dostaly do potíží mnohem dříve a rozsah maléru by byl menší. Ale oddlužovat by musely tak jako tak.

Zadlužení evropských vlád je vysoké už dávno a člověk, který věnuje chvilku studiu mezinárodních dat, bude asi trochu překvapen, když zjistí, že Španělsko ohrožované státním bankrotem snižovalo svůj státní dluh docela dramaticky od roku 1996 až do roku 2007, a dosud dokonce přes prudký růst v posledních třech letech nedosáhl poměr dluhu k hrubému domácímu produktu hodnot starých patnáct let, tedy nějakých třiašedesáti procent HDP.

Zatímco oslavované a veleúspěšné Německo se vesele zadlužuje a za stejné období mu vzrostl státní dluh z 55 procent HDP na současných více než 80 procent.

Jsou tedy finanční trhy nespravedlivé, když od Španělů žádají zhruba trojnásobný úrok, ve srovnání s tím, co chtějí po německé vládě? Možná. Ale trhy si na spravedlnost nehrají. Hrají s důvěrou. Skoro každý ví, že třeba Karlovi nepůjčí, protože nedělá a pije, zatímco Pepovi, přestože je chudší, půjčí rád, když ví, že je to poctivec a dříč, který dlužen nezůstává.

A Španělsko prostě nemaká. Ne proto, že by Španělé byli líní či chlastali, ale proto, že jejich ekonomika strádá silnou ochranou zaměstnanců a tím pádem nepružným pracovním trhem. Bankovní sektor je v ohrožení, protože napůjčoval miliardy eur na nesmyslné realitní projekty, které dávaly ekonomický smysl jen za předpokladu, že by ceny nemovitostí rostly dál nezměněným tempem až do nebe. Dnes španělská ekonomika neroste a jen tak znovu neporoste.

Vítejte v nových časech

Němci místo toho poněkud snížili životní úroveň a trochu zpružnili svůj pracovní trh, a tak dokážou stále konkurovat. Rostou, a tudíž je předpoklad, že své dluhy jednou splatí. Výše dluhu je až to druhé v pořadí. Zaprvé jde o zdraví ekonomiky a její perspektivu.

A nutno říci, že zde má celá Evropa docela hodně co dohánět. Velká část zemí, dříve nazývaných rozvojové, ušla za dobu, kdy se Evropa opájela "úspěchy" své společné měny, pořádně dlouhou cestu a státy jako Čína, Brazílie, Jižní Afrika se nyní tlačí mezi nejvýkonnější ekonomiky světa. Prudce roste jejich konkurenceschopnost a tytam jsou časy, kdy produkovaly jen levná trička a tenisky. Životní úroveň tamního obyvatelstva přitom roste a konkurenceschopnost nijak neohrožuje. Evropa se tak postupně dostává na ekonomickou periferii světa. Dluhová krize je jen jedním z projevů tohoto jevu.

Snad pomůže otevřít oči politikům i široké veřejnosti a dojde k pochopení nutnosti zásadních změn ve fungování západní společnosti. K návratu od dovolených na dluh k Rašínovu heslu Pracuj a šetři, které neplatí jen pro domácnost, ale i pro firmu a stát. První známky pochopení jsou nyní vidět právě v nejvíce postižených zemích jihu Evropy. V tom je tato krize, jako kterákoli jiná v minulosti, uzdravujícím procesem v závěru vleklé a těžké choroby. Nicméně cesta k úplnému uzdravení bude ještě dlouhá a budou nás na ní bolet nejen ušlé nohy. To, co na konci této cesty najdeme, pak bude sice jiný svět než ten, který důvěrně známe, ale přesto v něm určitě půjde docela dobře žít.

MfD, 31.1.2012