29.6.2017 | Svátek má Petr, Pavel


EKONOMIE: Ekonomický nepravidelník XXII.

16.12.2009

Murray Newton Rothbard (1926 - 1995)

Byl badatelem a teoretikem na poli vlastnictví a vlastnických práv, státních zásahů do hospodářství a dějin ekonomického myšlení. VydalMurray Newton Rothbard se daleko za hranice ekonomie do oblasti politické filosofie a historie. Ve svém díle dokázal, že ekonomie a politická filosofie mají společný základ ve vlastnictví a vlastnických právech. V roce 1982 vyšel jeho opus magnum "Etika svobody", ve kterém, na základech ekonomie a etiky, vybudoval ucelený, rigorózní a nekompromisní společenský systém – libertarianismus.

Murray Rothbard se narodil v židovské rodině v New Yorku v Bronxu, kam jeho rodiče dorazili z východní Evropy. Otec v roce 1910 z Varšavy a matka v roce 1916 z jakési vesničky na hranicích mezi Polskem a Ruskem. Oba rodiče měli (kromě teritoria původu) další společnou vlastnost – když dorazili do Ameriky, mluvili pouze jidiš. Židovská komunita se v rodné zemi zcela izolovala od okolního světa a soustředila se pouze na sebe. Tento stav vedl pana otce (živil se jako chemik v ropném průmyslu) za velkou louží k rozhodnutí, nad kterým by dnes jistě zajásali všichni, kteří mají přesnou představu o tom, jak by měl vypadat ideální imigrant do jejich země. Zcela se rozhodl opustit jidiš a svou původní židovskou kulturu a plně se integrovat do nového prostředí. Byla to doba, kdy byl na nevídaném vzestupu kolektivismus a Murray Rothbard k tomu poznamenal: „Vyrůstal jsem v komunistické kultuře. Židovská střední třída v New Yorku, v níž jsem žil, ať už to byla rodina, přátelé nebo sousedé, buď byli přímo komunisty, nebo k nim měli na politickém spektru blízko. Měl jsem strýce a tety z otcovy a také matčiny strany, kteří byli přímo členy komunistické strany.“

Murray Rothbard se naučil se číst v pěti letech, jeho oblíbenou četbou byla Encyklopedia Britannica a v první třídě na základní škole se většinou nudil. Postoupil tedy rovnou do třídy čtvrté a ocitl se mezi staršími dětmi. Výsledkem byla prvotřídní šikana. Rodiče na to reagovali tak, že ho poslali do soukromé školy na Riverside, přestože nebyli žádnými boháči a školné velmi zatěžovalo rodinný rozpočet. Ale pan otec se rozhodl, že vzdělání syna je v kategorii dříve a všechno ostatní v kategorii později. Takhle se Murray Rothbard poprvé seznámil se základním ekonomickým postulátem, že člověk volí mezi alternativami.

Následně absolvoval střední školu Birch-Wathen na Manhattanu. Ta byla zajímavá tím, že ji navštěvovaly téměř výlučně dívky, dokud škola nezačala nabízet stipendia pro nadané chlapce. To vedlo k „sociální anomálii“, kdy téměř všechny dívky byly z bohatších rodin a jezdily do školy v limuzínách se šoféry, zatímco všichni chlapci byli chudší stipendisté stejně jako Murray Rothbard. Ten k tomu poznamenal: „Spolužáci byli bez výjimky levicoví liberálové, to, čemu se později v New Yorku říkalo „limuzínoví“ liberálové, což v jejich případě platilo doslova. Brzy jsem byl znám jako školní konzervativec, který v osmé třídě protestoval proti Rooseveltově dani z kapitálových zisků a později proti LaGuardiově levicové politice rozmazlování kriminálníků.“

Po absolvování socialistického hnízda se v roce 1942 rozhodl pro studium matematiky a statistiky (jeho profesorem byl jeden ze zakladatelů matematické statistiky Harold Hotelling) na Kolumbijské univerzitě, která byla úplně stejným socialistickým hnízdem jako škola Birch-Wathen. Byl vynikajícím studentem s jednou výjimkou – tělocviku. Opravdu mu nešel, což bylo společně se slabým zrakem důvodem, že nebyl odveden během 2. světové války do armády, takže neměl možnost změnit dějiny na bitevním poli.

V roce 1946 se stal jeho učitelem G. Stigler (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1982), který na svých přednáškách útočil na regulaci nájemného a minimální mzdu. To šokovalo celé auditorium, které na oplátku útočilo na něho, ale Murray Rothbard byl podle vlastních slov „u vytržení“. Rudá dekáda byla ve Státech v plném proudu: Sovětský svaz byl spojenec, myšlenka volného trhu nebyla ani součástí debat a zpochybňovat morální a praktickou nadřazenost socialismu nad kapitalismem se rovnalo společenskému znemožnění. Murray Rothbard atmosféru doby zhodnotil: „´Pravici´ na universitách tvořili sociální demokraté a levici komunisté se svými spojenci a tyto frakce nastavily parametry politické debaty.“ V téhle „sympatické“ době mu G. Stigler dal adresu na Foundation For Economic Education, ve které on a M. Friedman (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1976) publikovali pamflet proti regulaci nájemného. Tak se poprvé setkal s organizovaným libertariánským hnutím.

Ve stejném roce Murray Rothbard udělal první významný intelektuální objev – narazil na pamflet „Daně jsou loupež“. Pamflet napsal Frank Chodorov (žák spisovatele Alberta J. Nocka). a jeho prostřednictvím se Murray Rothbard seznámil s díly H. L. Menckena, A. J. Nocka, L. von Misese a dalších, kteří ho přivedli k libertariánské pozici daleko více z eticko-politického než striktně ekonomického hlediska. Co vedlo F. Chodorova k příkrému výroku, který přivede spořádaného občana k úžasu (v lepším případě) nebo k spravedlivému rozhořčení (ve všech ostatních)? Proč jsou daně loupeží, když jsou „normální“ součástí našeho každodenního života? F. Chodorov prostě přišel s tezí, že jsou daně loupeží proto, že lidé jsou nuceni násilím platitněco, zač nejsou ochotni platit dobrovolně. Ekonomové pohlížejí na daň jako na externalitu, transakční náklad nebo cokoli dalšího, co deformuje trh. Ale jejich přístup je v tomto punktu „hodnotově neutrální“ tzn. vyhýbají (ekonomie je popisná věda) se „hodnotově zabarveným termínům“. A termíny „násilí“ nebo „dobrovolně“ jsou normativní. F. Chodorov však nebyl ekonom a tak si mohl dovolit nazvat daně loupeží. Že loupež provádí stát legálně, na podstatě děje nic nemění. Zločin je zločinem, nechť ho provádí kdokoli, kdekoli a kdykoli. F. Chodorov byl vůbec pozoruhodný muž, který zásadně vystupoval proti vstupu Států do 2. světové války, psal články, které varovaly obyvatelstvo před nákupem vládních dluhopisů (schválně, kdo odhalí proč), srovnával Britské impérium s antickým Římem a o americké poválečné hegemonii psal jako o „vzestupu Byzantské říše západu“.

Východiska F. Chodorova vedou samozřejmě k anarchokapitalismu, jenže to si Murray Rothbard ještě neuvědomoval.

V roce 1948 se staly dvě zásadní události: 1. úspěšně ukončil magisterské studium a 2. seznámil se s JoAnn Schumacherovou, která se stala jeho celoživotní partnerkou. O rok později vyšla „Human action“ L. von Misese. Ten byl zatím pouze jménem, které Murray Rothbard sice znal a také věděl, že napsal brilantní knihu „Socialismus“ a to bylo vše. Na „Human action“ ho upozornil kdosi z Foundation For Economic Education: „Zeptal jsem se, o čem ta kniha je? Odpověděl, že ta kniha je o všem. A tak to také bylo.“ Murray Rothbard tak učinil druhý významný intelektuální objev. Tentokrát ryze ekonomický – dozvěděl se o existenci Rakouské školy ekonomie. Navíc L. von Mises představoval ztělesnění nekompromisního vědeckého poznání bez ohledu na módní názory. Murray Rothbard nelenil, zasedl ke stolu, napsal dopis, ve kterém vyjádřil touhu navštívit jeho seminář na New York University. L. von Mises souhlasil a Murray Rothbard se stal pravidelným účastníkem jeho seminářů. Jejich atmosféru nejlépe ilustruje přátelská rada, kterou dával L. von Mises ustrašeným začátečníkům: „Nebojte se promluvit. Pamatujte si, že cokoliv k tématu řeknete a jakkoliv chybné to může být, tak stejnou hloupost už určitě vyslovil nějaký prominentní ekonom dlouho před vámi.“

Murray Rothbard se během následujícího období dozvěděl o celé šíři „Rakouského“ záběru ekonomie: „Integrace teorie peněz do obecného rámce individualistické „užitkové“ ekonomie; důkaz, že svobodné bankovnictví vede k „tvrdým“ a nikoliv „levným“ penězům; kompletní vyobrazení zla inflacionismu a úvěrové expanze; excelentní analýza příčin hospodářského cyklu; důkaz, že celosvětový socialismus je ekonomicky neproveditelný; důkaz, že úrok je kategorií lidského jednání a nikoliv zkažený výmysl lichvářů; důkaz možností spotřeby kapitálu a vynucených úspor a důkladné vyobrazení škodlivých účinků každé vládní intervence do ekonomického života.“ A tohle všechno ještě zabaleno do von Misesova pronikavého vhledu, že ekonomie je kategorie individuálního lidského jednání a nikoliv interakcí či konfliktem tříd, mas nebo nějakých jiných kolektivistických konstruktů. Tehdy Murray Rothbard pochopil, že specializace v ekonomii je naprosto k ničemu, protože takový specialista pro stromy nevidí les. Došel ke konečnému poznání, že nové objevy ve společenských vědách jsou velkou vzácností a čím jsou „převratnější“, tím jsou podezřelejší. Nikoli proto, že by nové generace badatelů nemohly přijít s převratnými objevy. Spíše proto, že se neseznámí s existujícími znalostmi vůbec anebo seznámí jen zčásti, a tak oživí staré omyly. Koneckonců historie vědy je přeplněna „jurodivými“ tvory, kteří jsou, jak přesně poznamenal Petr Sadílek: „Posedlí zázračným uzřením. Oni byli vybráni. Nepotřebují se namáhat. Prodírat kalkulem. Přečíst jeden náklaďák plný knih. Zaplnit použitými zkumavkami nespočet kontejnerů. Propitvat se haldami krys. Jim je dáno shůry. Je nikdo nemá právo odstrkovat. Oni jsou ti praví architekti chrámu poznání. Na ně se čekalo. Nabídnou řešení. Jednoduché a snadné. „Věřte nám,“ volají. „A ustupte!“ Běží s kýblem plným ještě teplých kravinců a mrsknou je na stěnu budovy tak, aby pokryli co největší část zdí. Pak zdržují kolemjdoucí a ukazují jim chrámovou zeď, která se třpytí na slunci v barvě čerstvého mokrého trusu. „Vidíte? To je moje dílo. To jsem udělal Já.““ Murray Rothbard zjevně nechtěl běhat s kýblem plným kravinců a neměl zázračné uzření, a přestože byl již v té době vybaven téměř encyklopedickými znalostmi, v následujících letech velmi intenzivně studoval. Aby porozuměl nezprostředkovaně principům Rakouské školy přímo od otců zakladatelů, jako byli velikáni Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk a Ludwig von Mises, naučil se německy. Murray Rothbard byl stejně jako všechny generace „Rakušanů“ před ním a po něm posedlý rozebíráním dějů na jednotlivé činitele a hledáním jejich samotného počátku tzn. bodu nula neboli „konečné danosti“ (L. von Mises).

V následujících letech dokonale porozuměl a uměl používat axiomaticko-deduktivní metodu, vycházející z nepopiratelného faktu: „člověk jedná“ tzn. lidé za pomoci vzácných statků vždy a bez výjimky sledují vlastní nejvýše hodnocené cíle. Chápal sám sebe jako obránce, uchovatele a šiřitele dosaženého poznání a pravd. Jenže. Každý vědec, který má být hoden takového označení, musí podrobit dosažené pravdy kritickému zkoumání. A Murray Rothbard byl vědec.

Někdy v padesátých letech byl účasten diskuse na téma „společenská smlouva“. Tento zvláštní konstrukt smluvní teorie zavazuje všechny jednotlivce, tzv. společnost, k omezení majetkových práv jednotlivců ve vybraných oblastech. Klasickými příklady „společenské smlouvy“, ke kterým se hlásili klasičtí liberálové od A. Smitha po L. von Misese jsou národní bezpečnost (armáda, policie), soudnictví a veřejné instituce a zdroje, jako jsou cesty, kanály, mosty, vzdělávací systémy. Jenže existuje drobná logická potíž „společenské smlouvy“ tzn. omezení majetkových práv: pan Dnes zavazuje k něčemu pana Zítra bez jeho souhlasu. Pan Dnes se určitě může vzdát své svobody (nebo přistoupit na omezení) k nakládání se svým majetkem, ale rozhodně nesmí (není nijak oprávněn) se vzdát svobody nakládání s majetkem pana Zítra, protože mu majetek pana Zítra prostě nepatří. Třeba proto, že ještě ani nevznikl, protože se pan Zítra ještě nenarodil. A obejít se to nijak nedá. Kromě toho není vůbec jasné, proč by měla být omezována majetková práva právě v uvedených případech. Odpověď, protože „tak je to odnepaměti“ je sice roztomilá, ale vědecky je hodnotná úplně stejně jako odpověď „protože Brusel“. Tady si Murray Rothbard uvědomil všechny důsledky anarchokapitalismu F. Chodorova. Jde totiž o to, že pokud může společnost vynucovat „společenskou smlouvu“ ohledně nezbytnosti placení daní např. na policii, tak proč se také společnost nemůže dohodnout, že vláda bude stavět ocelárny a provádět cenovou regulaci a tak dále? Pokud na něco jako „vynucování společenské smlouvy“ vůbec přistoupíme, nevyhnutelně dojdeme k závěru, že dokážeme obhájit cokoli. Prolomíme-li bariéru jednou, tak se lavina nezastaví a relativismus zvítězí. A stát se nezastaví vůbec nikdy a vůbec před ničím. Koneckonců, toho jsme každodenními svědky.

Na uspokojivé vyřešení tohoto problému musejí přijít na pomoc političtí filosofové. Za (nesmyslného) předpokladu, že ponecháme stranou individuální ocenění majetku, je „čistá“ ekonomie v tomhle směru poněkud plochá a statická. Neumí totiž uchopit „vlastnická práva“ nebo je začne vyjadřovat v externalitách případně transakčních nákladech. Kdybychom se zabývali primárně transakčními náklady nebo externalitami, dostane se debata do naprosto bizarních rovin. Začneme porovnávat, jestli jsou „produktivnější“ náklady, které vydává na uskutečnění loupeže pan Lupič nebo náklady, které vydává na ochranu svého majetku pan Vlastník. Pokud je pan Lupič ve svém oboru třída (neboli fachman) a oloupí pana Vlastníka s nižšími náklady, než jsou náklady, které na svoji ochranu vydává pan Vlastník, je to z „ekonomického“ pohledu vlastně úplně v pořádku. A nějaký mudrlant by ještě mohl dodat, že k přesunu majetku došlo „efektivně“. To je samozřejmě (v měšťanské logice) absurdní úvaha. Murray Rothbard svůj přístup vysvětlil jednoduše: „Nestal jsem se libertariánem prostřednictvím nějaké analýzy externalit nebo transakčních nákladů nebo něčeho takového. Pro mě je to otázka spravedlnosti proti zločinu.“

Fakticky je tedy „společenská smlouva“ ospravedlněním existence státu. Klasičtí liberálové ještě dodávali, že ten má být „minimální“ nebo plnit roli „nočního hlídače“ a tak dále. Má to opět drobnou potíž. Neexistuje totiž vůbec žádný způsob, jak stanovit a obhájit právě „minimální“ stát. Proč policie ano a cenová regulace ne? Tady přišel nejdůležitější a současně nejtěžší okamžik v jeho kariéře. Murray Rothbard z výše uvedených důvodů označil postoj klasických liberálů za „nekonečně naivní“,musel postoupit o krok dále než jeho ctění a vážení předchůdci a odmítl koncept „společenské smlouvy“: Sám k tomu poznamenal: „Tehdy jsem zjistil, že pozice klasického liberalismu je bohužel nekonzistentní a že buď půjdu dále až k anarchismu, nebo se stanu etatistou. Samozřejmě jsem šel k anarchismu.“ Murray Rothbard za svůj život napsal 25 knih a tisíce článků, proto v následujícím krátkém shrnutí zmíním pouze tři, které mají zásadní vliv na vývoj libertariánského myšlení (ačkoli jeho kniha „Peníze v rukou státu – jak vláda zničila naše peníze“ by měla být povinnou výukou na základních školách).

V roce 1962 vydal svoje první monumentální dílo „Člověk, ekonomie a stát“ („Man, Economy and State“. U nás vyšla díky Liberálnímu institutu, který ji vydal pod názvem „Zásady ekonomie“). V něm vyvinul celou ekonomickou teorii v souladu s Rakouskou praxeologií (naukou o lidském jednání) a obhájil systém anarchie soukromého vlastnictví, které vždy a nutně optimalizuje společenský užitek. Murray Rothbard ukázal, že běžné ekonomické termíny (přímá a nepřímá směna, trhy a tržní ceny), stejně jako agrese, útok, zločin a podvod nemohou být pochopeny bez teorie vlastnictví. V roce 1970 vydal svoje druhé zásadní dílo „Moc a trh“ („Power and Market“. U nás vyšla díky Liberálnímu institutu, který ji vydal pod názvem „Ekonomie státních zásahů“). V ní popsal různé typy státních zásahů do trhů a analyzoval všechny jejich myslitelné dopady. Ekonomický systém vybudovaný v uvedených dvou knihách doplnil svým etickým systémem, který je druhým pilířem libertarianismu. V roce 1982 vydal svůj opus magnum „Etika svobody“ (u nás vyšlo letos díky Liberálnímu institutu a na překladu se podílel také náš dobrý přítel Finist), ve které vysvětluje integraci ekonomie a etiky prostřednictvím oběma vědám společného konceptu vlastnictví.

Nyní se pokusím vysvětlit (byl jsem k tomu dlouhodobě vyzýván), „jak by to mělo být“. Tímto varuji etatisty všech barev a ODStínů, že následující řádky by jim mohly způsobit zdravotní újmu.

Etika svobody

Než se dostanu přímo k tomu, „jak by to mělo být“, ještě musím zrekapitulovat některá zásadní východiska. Ekonomie je věda, která popisuje jednání jednotlivců tzn. způsoby, jak jednotlivci dosahují svých cílů. O tom, jaké cíle by měli jednotlivci volit, ekonomie nic neříká a ani nemůže. Hodnotícím (normativním) výrokům se ekonomové vyhýbají stejně důsledně jako K. Marx popisu beztřídní společnosti.

Výchozím postulátem ekonomie je, že člověk jedná „teď a tady“. Každý jednotlivec jedná (koná činy) podle svých osobních preferencí, takže ze všech myslitelných alternativ vybírá jednu, která mu teď a tady poskytuje největší užitek. Sčítání individuálních užitků je vyloučeno, protože individuální užitek je zvnějšku neměřitelný. Pokud pan Koukal hodnotí situaci pana Závory, vyjadřuje se k jeho jednání podle své vlastní hodnotové škály, která je určitě zajímavá, ale vůbec nijak nesouvisí s tím, jak situaci vnímá pan Závora. A protože člověk nemůže ani vteřinu svého života nejednat a jeho jednání je vždy a bez výjimky zaměřeno do budoucnosti, potřebuje nějaké univerzální vodítko, které mu „ex ante“ ukáže, že jedná „správně“ nebo „nesprávně“, „spravedlivě“ nebo „nespravedlivě“, „dobrovolně“ nebo „nedobrovolně". Aby lidé dopředu věděli, že např. krádež nebo násilí není tím obecně platným prostředkem pro dosahování cílů a je ho třeba trestat vždy a bez výjimky. A tady se ekonomové vmanévrovali svým bezhodnotovým přístupem do slepé uličky, protože normativní výroky přece do ekonomie nepatří. Krádež, loupež a násilí vůbec je přece záležitost související s vlastnictvím, což je nějaký normativní stav.

Ekonomové si to uvědomovali a tento nepříjemný fakt obcházeli různými více či méně vynalézavými způsoby. Např. Rakušané psali nevědecké tzv. politické knihy (a také to čestně v úvodu oznámili), ve kterých se utkávali s nesmysly „společenského blahobytu“ (sčítat individuální užitky prostě nelze) a vysvětlovali, že filosofie laissez faire vede k mírumilovné spolupráci mezi jednotlivci a každý zásah do dobrovolných mezilidských vztahů je nežádoucí. Nejdále se v tom paradoxně dostal nikoli Rakušan, ale příslušník Chicagské školy G. Becker (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1992), který velmi humorně ukázal celou absurditu společenského blahobytu a plochosti čistě ekonomického přístupu: „V počátečním období mé práce o zločinu mě mátlo, proč je krádež považována za společensky škodlivou, když zdánlivě pouze přerozděluje zdroje, obvykle od bohatších jednotlivců k chudším. Tuto záhadu jsem vyřešil, když jsem si uvědomil, že zločinci vynakládají zdroje na nákup zbraní a čas na přípravu a uskutečnění svých zločinů a že tyto náklady jsou neproduktivní, protože nevytvářejí bohatství, ale pouze ho násilně přerozdělují.“ Pokud někdo opravdu považuje veškerý majetek jednotlivců za součást celkového majetku společnosti, tak se vlastně jedná jenom o přerozdělení majetku v rámci společnosti, která přece fakticky nijak nezchudla. A tak ekonomové čekali nějakou pomoc zvenčí, nejlépe od politických filosofů, kteří by tuhle „vlastnickou“ potíž nějak uspokojivě a hlavně univerzálně vysvětlili.

Jenže politickým filosofům 20. století termín vlastnictví připadal jako záležitost přízemní, která souvisí s lidským mamonem. A tak se raději zabývali „konfliktem hodnot“, které je třeba „spravedlivě hodnotit“ ex post případ od případu. Následně potom přišli (ti chytřejší) k „překvapivému“ poznání, které je výchozím postulátem ekonomie – žijeme ve světě nedostatku, což pochopitelně vede ke konfliktu hodnot. Kdyby konflikty hodnot neexistovaly, veškerá jednání by byla v dokonalé harmonii. Jenže to je zcela vyloučeno. Důvody konfliktu hodnot jsou principiálně 2 (slovy dva).

Zaprvé: protichůdné působení fyzikálních a chemických vlastností přírodních jevů na lidské smysly (sůl a cukr, oheň a voda apod.), které nutí člověka volit mezi alternativami. A máme tady konflikt par excellence. Zadruhé: kategorie času. Dokonce v ráji, kde je dostatek všeho a neexistují „ekonomické“ statky (a je pro tento případ lhostejné, kde se tamní statky berou), je vyloučen souběh činností. Člověk totiž nemůže současně jíst a současně pít. Tahle nepříjemná „časová“ potíž ukazuje, že dokonce v ráji musí člověk volit podle svých preferencí (hodnot) v kategoriích „dříve“ a „později“. Jenže už jsou tady zase alternativy, což je konflikt hodnot: mám se nejprve najíst nebo nejprve napít?

I kdybychom se dokázali zbavit protichůdných fyzikálních a chemických vlastností přírodních jevů, stejně se nezbavíme kategorie času. Zkrátka a dobře. Dokud bude člověk jednat (konat činy), bude volit mezi alternativami (minimálně v kategoriích dříve a později) podle vlastní hodnotové škály, která je výhradně subjektivní. Jsou pouze dva případy osob, které se z uvedeného pravidla vymykají tzn. nerozlišují kategorii času: 1. právě narozené mimino a 2. např. osoba v bezvědomí napojená na přístroje v nemocnici. Mimino sice bude řvát kvůli hladu nebo chladu, ale řvaním se nenají ani nezahřeje. A osoba v bezvědomí na přístrojích je na tom (zřejmě) ještě hůř než mimino. Nemůže ani řvát. Z pohledu ekonomie (praxeologie) to tedy nejsou „jednající lidé“. A z pohledu politické filosofie (etiky) jakbysmet, protože z definice svého stavu nemohou mít konflikty hodnot.

Prostě dokud bude člověk jednat, bude volit mezi alternativami a budeme tady mít konflikty hodnot. Bez nich bychom nepotřebovali žádnou etiku, ta by nikdy nevznikla a političtí filosofové by byli bez práce. Takže političtí filosofové v nejlepším případě uznali platnost prastarého principu Zlatého pravidla (stejně jako kantovského kategorického imperativu), že všechna pravidla, která by se mohla stát potencionálně spravedlivými, musí být pravidly obecnými, která jsou použitelná a platná pro všechny případy a bez výjimky.

V ekonomii už naznačoval rozřešení celé záhady skvělý britský klasik J. Locke, který dokázal „nedělitelnost“ práce. Nelze oddělit práci duševní a fyzickou. Člověk svoji myslí a rukama přeměňuje dary přírody (v ekonomické hantýrce tzv. volné statky) na něco užitečného (v ekonomické hantýrce statky spotřební nebo kapitálové). Pan Kytara má geniální hudební nápad (duševní práce), který následně musí zahrát na nějaký hudební nástroj (fyzická práce). Nebo alespoň přepsat v hudebních symbolech (notách), ale to je také fyzická práce. Nedělitelnost práce (duševní a fyzické) má zdrcující implikaci: nositel znalostí a dovedností musí být vlastník sebe sama. J. Locke to vyjádřil skvostně: „Každý člověk má vlastnictví své vlastní „osoby“. Práce jeho těla a dílo jeho rukou, můžeme říci, jsou ve vlastním smyslu jeho. Cokoli tedy vyjme ze stavu, jež příroda tomu propůjčila a v němž to ponechala, s tím smísil svou práci a k tomu připojil něco, co je jeho vlastní, tím to činí svým vlastnictvím. To, že to vyňal ze společného stavu, do něhož to příroda postavila, připojil touto prací k tomu něco, co vylučuje společné právo ostatních lidí. Protože tato „práce“ je nesporným vlastnictvím pracovníka, nikdo mimo něho na to nemůže mít právo. Ten, kdo se živí žaludy, jež nasbíral pod dubem, nebo jablky, jež natrhal na stromech v lese, jistě si je přivlastnil. Nikdo nemůže popřít, že ta potrava je jeho. Ptám se potom, kdy počaly být jeho? A je jasné, že jestliže první nasbírání je neučinilo jeho, nic jiného to učinit nemohlo.“ J. Locke tímto vysvětlením „prvotního přivlastnění“ tzn. přeměnou volných statků na ekonomické, dokonale vysvětlil skutečnost, která je jasná dokonce malým dětem v poněkud méně sofistikované podobě „kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

V etice naznačovali řešení celé záhady myslitelé „přirozeného práva“, které je „odhalitelné pomocí rozumu ze základních sklonů lidské přirozenosti, jež jsou absolutní, neměnné a univerzálně platné ve všech dobách a na všech místech“ (Hugo Grotius). Někteří jednotlivci šli ve své době tak daleko, že napadli dobové paradigma a zpochybnili etiku mystické intuice, ačkoli sami byli hluboce věřícími. Tvrdili, že platnost přirozených zákonů etiky, zákonů, které jsou pro člověka dobré a špatné, je závislá pouze na lidském rozumu a ničem jiném. Takové názory v 16. století obecně zaváněly kouřem hranice, a přesto jezuita Francisco Suarez tvrdil: „I kdyby Bůh neexistoval nebo by nepoužíval svého rozumu, nebo kdyby o věcech nesoudil správně, tak dokud bude v člověku vládnout rozum, který jej povede, budou mít lidé stejné právo jako nyní.“ Panečku, to byly věci v domovině inkvizice. Buď jak buď – rozum je neoddělitelný od člověka a jako takový je nezcizitelným vlastnictvím každého jednotlivce. Řešení záhady bylo na dosah.

V té chvíli se na scéně ekonomicko-etického dramatu objevil Murray Rothbard. Vybaven arzenálem „prvotního přivlastnění“ a vlastnictví sebe sama objevil, že společným základem ekonomie a politické filosofie jsou právě vlastnická práva, která dávají ex ante (dopředu) odpověď na otázku: co jsem oprávněn učinit teď a tady, abych nejednal nespravedlivě? Přichází historický výrok číslo 10: každý člověk vlastní svoje fyzické tělo a všechny přírodou dané statky, které začne užívat za pomoci svého těla dříve, než tak učiní někdo jiný! Z uvedeného výroku jednoznačně vyplývá, že každý jednotlivec má právo využívat takto nabyté zdroje podle vlastního uvážení, pokud tím nezmění fyzickou celistvost vlastnictví jiné osoby nebo neomezí kontrolu jiné osoby nad jeho vlastnictvím. Konečným důsledkem je, že převod majetkových práv z jedné osoby na druhou je možný pouze dobrovolným (smluvním) aktem a veškeré násilné (pod pohrůžkou fyzického násilí) převody jsou aktem násilí, které je trestné. Tato práva jsou absolutní.

Murray Rothbard poskytuje definitivní důkaz, že tato pravidla jsou spravedlivá (má-li být pravidlo spravedlivé, musí být univerzální pro všechny případy). Pokud by osoba A nebyla vlastníkem svého fyzického těla a všech statků, které si prvotně přivlastnila, vyrobila nebo získala dobrovolnou směnou, zbyly by pouze dvě možnosti: 1. osoba B by musela být vlastníkem osoby A (a všech statků, které si osoba A prvotně přivlastnila, vyrobila nebo získala dobrovolnou směnou), 2. osoby A a B musejí být stejnými spoluvlastníky obou těl a statků. Ad 1. Osoba A je otrokem osoby B. Osoba B tedy vlastní statky, které si prvotně přivlastnila, vyrobila nebo získala dobrovolnou směnou osoba A, ale osoba A nemá stejná práva k statkům osoby B. Tudíž jsou tady dvě různá práva: jedna se vztahují na osobu A a druhá na osobu B. Tento případ se od samého začátku vyřazuje z toho, aby mohl být lidskou etikou, neboť nesplňuje požadavek univerzality – má-li být pravidlo označeno za zákon (spravedlnost), je nezbytné, aby platilo pro všechny stejně. Ad 2. Jak by mohl kdokoli (osoba A nebo osoba B) používat jakýkoli vzácný statek (např. fyzické tělo nebo prostor, na kterém se nachází), kdyby pokaždé potřeboval souhlas druhé osoby, když k samotnému získání souhlasu musí např. použít hlas, který mu nepatří? V tomto případě jsou si sice všichni rovni ve vlastnictví všech ostatních, ale nikdo nemůže nic dělat. Dokonce se v kolektivním vlastnictví nelze ani rozmnožovat. Kolektivní vlastnictví musí vést k vyhynutí lidstva. Ať už je takový systém čímkoli, rozhodně to není lidská etika.

Pro úplnost dodám, že etika tzn. zákon (spravedlnost) nic neříká (a nesmí) o tom, že vlastnictví je (nebo není) používáno morálně. Pokud pan Chamtivý požaduje za svůj majetek cenu, která panu Mazlavému přijde amorální (protože je pro něho vysoká), může pan Mazlavý odmítnout směnu. Nebo naopak může považovat požadovanou cenu za amorální, protože bude příliš nízká a může zaplatit panu Chamtivému více. Etika (princip vlastnictví sebe sama a prvotního přivlastnění) je naprosto nezávislá a nepodmíněná souhlasem nebo dohodou nebo nesouhlasem a nedohodou. Obecnost (univerzalita) principu je naprosto nezávislá na tom, zdali pánové Mazlavý a Chamtivý považují cenu za morální nebo amorální, zdali smlouvu uzavřou nebo neuzavřou. Etika je předpokladem možnosti dohodu učinit a nikoli jejím výsledkem! A Murray Rothbard má nehynoucí zásluhu, že ji objevil.

Tady si dovedu představit námitku: „když je to tak jasné, jak vysvětlíte, že to nikde nefunguje“ nebo „můžete uvést příklad, kdy to někde takhle fungovalo“. Odpověď je v zásadě velmi banální. Skutečnost, že někde něco funguje nebo nefunguje, nemá k pravdivosti nebo nepravdivosti tvrzení vůbec žádný vztah. Soukromě bych poznamenal, že je to naprosto stejné jako kdyby tvrzení, že Země je středem vesmíru, má tvar desky stolu a Slunce se kolem ní otáčí, bylo někdy pravdivé jenom proto, že lidstvo tomu po staletí věřilo. Fakt, že někdo nějakému argumentu nerozumí, nevěří nebo se s ním není ochoten ztotožnit (např. proto, že je v rozporu s jím uznávanými hodnotami) vypovídá o stavu jeho mysli tzn. chápavosti, znalostech a dovednostech. K předmětnému tvrzení to však nemá vůbec žádný vztah. A koneckonců ani důležitost.

Murray Rothbard výše uvedenými argumenty doložil, že vlastnická práva jako princip etiky se stávají apodiktickými a jsou uplatnitelná univerzálně a na všechny případy. Klasickým příkladem ignorace principu vlastnických práv je rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci „Roe vers. Wade“. Nejvyšší soud uznal právo matky na potrat, což způsobilo konzervativcům srdeční kolaps a liberálové se zaradovali. Murray Rothbard (a libertariáni) okamžitě protestoval. Nikoli proto, že by matka neměla právo na potrat, ale proto, že Nejvyšší soud není vůbec oprávněn vydávat takový nález. Každý vlastník má právo nakládat se svým tělem podle vlastního uvážení. Má nález Nejvyššího soudu znamenat, že potrat musí být proveden? Pokud se pan Doktor rozhodne, že potrat neprovede, má být nucen (případně trestán) panem Biřicem za to, že se rozhodl se svým majetkem (fyzickým tělem) nakládat podle vlastního uvážení? Ve skutečnosti je právem každého vlastníka diskriminovat každou ženu, která chce podstoupit potrat. Má samozřejmě právo uzavřít smlouvu s ostatními vlastníky, že budou diskriminovat nejen ženy požadující potrat, ale každého zastánce potratů. Takové jednání ze strany vlastníků může vést k tomu, že se zvýší náklady potratů (třeba proto, že ženy začnou vyhledávat nechvalně známé šarlatány), což povede k větší sexuální zdrženlivosti. Je nesporné, že nález Nejvyššího soudu je zcela amorální, protože vede k zvýšení dostupnosti potratů. Kromě toho, jde fundamentálně o to, že Nejvyšší soud také rozšiřuje nepřípustným způsobem svoji působnost na úkor práv soukromých vlastníků, což je ještě horší.

Každopádně uvedený příklad ukazuje na nesporný fakt, že vlastnická práva jsou v současnosti pošlapávána na každém kroku a zločin loupeže dosahuje bizarní úrovně. Jestliže instituce (jako Nejvyšší soud), které byly zřízeny pro konání spravedlnosti vydávají podobné nálezy, tak je zjevné, že se dávno vzdálily od důvodů svého vzniku. Tady se v celé nahotě ukazuje „nekonečná naivita“ klasických liberálů stran minimálního státu. Murray Rothbard označil stát za instituci, která není slučitelná se základními principy spravedlnosti, protože je organizací: „která má jednu nebo obě (ve skutečnosti vždy obě) z následujících vlastností: (a) získává svůj příjem fyzickým násilím (zdaněním); (b) prosazuje nucený monopol na použití síly a konečnou rozhodovací pravomoc nad daným územím. Obě tyto základní aktivity státu nevyhnutelně představují nezákonnou agresi a pošlapání spravedlivých práv jeho poddaných na soukromé vlastnictví (včetně vlastnictví sebe sama). První představuje loupež v obrovském měřítku, zatímco druhá zakazuje svobodnou konkurenci obranných a soudních agentur v rámci dané oblasti tím, že zakazuje dobrovolný nákup a prodej obranných služeb.“ A jak už věděl svatý Augustin: „Bez spravedlnosti stát není ničím než bandou lupičů.“

Je to příliš radikální? Odpověď je – ano, protože se zabývá podstatou tzn. jde na kořen věci. Přijde to někomu jako hrozně nemoderní, což neodpovídá tzv. moderním výzvám? Tedy pokud je pokrok v tom, že hlasovací lístky parlamentní demokracie nahradily kyje a nože, potom tvrdím, že v tom žádný pokrok není a barbaři měli více rozumu než ho máme my. Pošlapávání majetkových práv je nutným projevem etatismu, ve kterém se aktuálně nacházíme. Jestli si etatisté říkají sociální nebo občanští demokraté, liberálové nebo neokonzervativci, je úplně lhostejné. K čemu vede současný model, ve kterém žijeme, je dnes jasné úplně všem: morální hazard, stagnující nebo klesající reálné příjmy, závratné veřejné dluhy, důchodové systémy, které stojí před nevyhnutelným krachem, rozvrat rodiny (no, vždyť se někdo postará), rostoucí hrubost, morální degenerace a zločin. A na tomhle se podílely svoji činností akademické elity: rezignovaly na hledání vědeckých pravd a věnují se pochlebování etatistům všech barev. Jejich živobytí je závislé na daních, dotacích, subvencích – zkrátka a dobře na podílu z lupu. Víc než kdy jindy platí slova L. von Misese: „Univerzity dláždily diktátorům cesty.“ Obskurní panel OSN o „globálním oteplování“ je ukázkou „intelektuálního debaklu akademického establishmentu“ (Hans Hermann Hoppe).

Právě proto, že to vypadá beznadějně je důležité znovu připomínat základní fundament etiky, který (znovu) objevil Murray Rothbard tzn. „prvotního přivlastnění“ a vlastnictví sebe sama. Až do úplného pochopení. Opět připomínat nesmrtelná slova, která Thomas Jefferson a další otcové zakladatelé zvěčnili v „Prohlášení nezávislosti“: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenu takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“ Jinak je cesta jasná a bude pokračovat po trase, kterou popsal G. Orwell v románu „1984“ až do hořkého konce, jak ho zobrazil A. Huxley v „Konci civilizace“.

Murray Rothbard byl celý život vědcem v tom nejryzejším slova smyslu takového označení. David Gordon o něm prohlásil: „Za použití svých bezkonkurenčních znalostí ekonomie a historie ukázal, jakou lze vytvořit syntézu mezi principy volného trhu Rakouské ekonomie a individualisticko-anarchistickou americkou tradicí 19. století.“ Walter Block napsal: „Celý život zapáleně kritizoval iniciaci násilí ve všech jejích formách. Přišel s argumentem pro laissez faire, který nebyl jen ekonomický, ale především morální.“ Llewellyn Rockwell doplnil: „Stejně jako von Mises se také Rothbard vzdal peněz a akademické slávy, aby prosazoval to, co je pravdivé a správné. A pro ty, kteří ho znali, byl příkladem, jak by měl člověk žít svůj život.“

Murray Rothbard svým dílem dokázal, že ani doba super specializace nebrání být monumentálním budovatelem uceleného systému a nepodléhat bezobsažným klišé a stále se s nimi utkávat. Nikdy to nevzdal. Viděl sílící libertariánské hnutí, které navzdory politickým a akademickým elitám vyrostlo zdola nahoru. Jeho duchovními otci byli „Rakouští“ titáni Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk, jeho učitelem a mentorem L. von Mises. Murray Rothbard, člen první generace Rakušanů narozených ve Státech, zaujal ve dvoraně slávy čestné místo vedle svých duchovních otců. Naprostým právem.



Diskuse


Kolemjdoucí (J.Š.)
18:37
17.12.2009

Kolemjdoucí (J.Š.)
18:48
17.12.2009

Modrý pták
7:48
17.12.2009

BOMBON
0:39
17.12.2009

janabok
23:18
16.12.2009

Pytel
21:01
16.12.2009

janabok
22:55
16.12.2009

Pytel
23:12
16.12.2009

janabok
23:28
16.12.2009

Finist
23:32
16.12.2009

janabok
23:36
16.12.2009

Pytel
23:40
16.12.2009

janabok
23:45
16.12.2009

Finist
23:55
16.12.2009

Finist
23:03
16.12.2009

Pytel
23:17
16.12.2009

Finist
23:24
16.12.2009

Pytel
23:34
16.12.2009

Finist
23:54
16.12.2009

Pytel
0:08
17.12.2009

Kolemjdoucí (J.Š.)
9:28
17.12.2009

Kolemjdoucí (J.Š.)
9:53
17.12.2009

Kolemjdoucí (J.Š.)
10:06
17.12.2009

Kolemjdoucí (J.Š.)
13:58
17.12.2009

Kolemjdoucí (J.Š.)
14:35
17.12.2009

janabok
23:42
16.12.2009

BOMBON
0:44
17.12.2009

janabok
20:39
16.12.2009

Eva D.
21:59
16.12.2009

janabok
22:50
16.12.2009

Schumacher
16:34
16.12.2009

Jaka
15:56
16.12.2009

Schumacher
17:03
16.12.2009

Freeman
18:29
16.12.2009

Kolemjdoucí (J.Š.)
15:49
16.12.2009

Kolemjdoucí (J.Š.)
16:41
16.12.2009

www racek
14:03
16.12.2009

www racek
14:40
16.12.2009

Finist
16:04
16.12.2009

www racek
18:19
16.12.2009

Finist
19:08
16.12.2009

www racek
14:16
17.12.2009

Jozef
11:59
16.12.2009

Hobo
14:21
16.12.2009

Didi
14:35
16.12.2009

Hobo
15:52
16.12.2009

AGO
11:45
16.12.2009

Sumo
15:24
16.12.2009

Jan Pechanec
10:24
16.12.2009

Čeněk Dufek
9:08
16.12.2009

Čeněk Dufek
22:55
16.12.2009

Fafa
4:25
16.12.2009

janabok
8:01
16.12.2009

R.J.
1:12
16.12.2009

počet příspěvků: 74, poslední 17.12.2009 06:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.