První část pozvánky do Paříže jsem zakončila tipem pro pány a kluky. Tu druhou začnu nabídkou pro nás holky: kromě vyhlášených módních domů Louis Vuitton (foto č. 64) a Hermès, nebo obchodů s oblečením i módními doplňky návrhářů: Guy Laroche, Nina Ricci, Marcel Rochas, Pierre Balmain, Jean-Paul Gaultier … je tu Muzeum módy – Musée Galliera (65, 66), jehož krásnou bránu nemůže přehlédnout nikdo, kdo jde po pravém břehu z Trocadera k Place d´Alma. 

65 Muzeum módy

Jemné kovové krajkoví, za kterým prosvítá bílý palác muzea, inspirovaný italskou a francouzskou renesancí, přitahuje pozornost už z dálky. Je zde k vidění více než 10 000 různých předmětů z oblasti módy a přes 50 000 různých dokumentů, tisků a fotografií. Nabízí se tak přehled módy a scénických kostýmů od konce 18. století. Bohužel tyto předměty není možné vystavovat trvale, protože jim škodí denní světlo a vzdušná vlhkost, proto zde nejsou stále expozice, ale vždy jen několikaměsíční výstavy.

Snad ještě pár tipů, jak se v Paříži cítit být Pařížankou – držte se svého parfému, který je Vám blízký od mládí; nebojte se nosit černé prádlo pod bílou halenku, nosit zároveň černou a tmavě modrou barvu, také růžovou a červenou jako Yves Saint Laurent; nebuďte oblečená podle poslední módy; zkuste pánské boty; půjčte si velkou košili od přítele; choďte co nejčastěji za kulturou – je jako zdravé jídlo; nesnažte se tolik – vše by mělo vypadat, že jde lehce a samo; nepřehánějte to s líčením, barvami a mnoha doplňky – krása je v jednoduchosti; nemusíte mít značkový šatník, stačí mít pár věcí, ve kterých se cítíte sebejistě, nevadí, když jsou z výprodeje; barvu vlasům dopřejte ve Vašem přirozeném tónu; mějte ruce i nohy upravené, nehty musí být čisté, lakování není nutné, podstatná ve všem je jednoduchost… (Zdroj: Dnes, 22 tipů, jak vypadat jako Pařížanka, ať žijete kdekoli).

Budete-li pokračovat dál k Place d´Alma, dojdete k tunelu, ve kterém došlo k autonehodě, na jejíž následky zemřela 31/8/1997 lady Diana, princezna z Walesu (67). Lidé sem k pozlacené pochodni Flamme de la Liberté (68), jež je replikou pochodně, kterou drží Socha Svobody, stále pokládají květiny i vzkazy.

68 Flamme de la Liberté

Na nábřeží poblíž ĽHotel de Ville jsem zašla do několika obchodů se zvířaty, nejvíc jsem byla zvědavá, zda a za kolik se prodává štěně westíka (69) – 900 Euro. I zde jsem fotila, poté, co jsem se nejprve dovolila, zda smím. Jen v jednom z obchodů mi fotit nedovolili.

Vynechat byste neměli ani návštěvu Čínské čtvrti, ocitnete se v jiném světě. I McDonald (70) tu má nápis v čínštině. Je zde hodně obchůdků s porcelánem, krámky s typickým pečivem a potravinami (71)…

Hodně zajímavého lze vidět i na pařížských trzích. Navštívila jsem trh poblíž Place d‘ Italie (72, 72_1, 73, 74, 75, 76, 76_1, 76_2) – exotické ovoce, zelenina, ryby, sýry, drůbež, květiny, ale i suvenýry.

76 Trh poblíž Place d‘ Italie

Vidět Paříž a nepodívat se do Louvru, to snad ani nelze. Prošla jsem si expozice Egypta, Mezopotamie, Etrusků (77, 77_1, 78); prohlédla obrazy italských, německých, holandských a francouzských mistrů; pokoje Napoleona III. (79, 79_1, 79_2, 79_3, 79_4). Všechno naráz nelze zvládnout, Louvre je obrovský a po čase jste tak plní dojmů, že už vlastně nejste schopni víc vstřebat.

Po návštěvě Louvru jsem se rozhodla podívat se ještě na snad nejslavnější pařížský hřbitov – Pére Lachaise (80). Od vrátného jsem si zakoupila plánek hřbitova a on se při placení optal, odkud jsem. Když slyšel, že z Čech, pochlubil se, že on má babičku z Moravy. Je ten svět, ale malý, co říkáte? Na tomto hřbitově jsou pohřbeni např. E. Piaf (81), S. Bernhardt, G. Bécaud, M. Trintignant, Y. Montand, S. Signoret (82).

80 Hřbitov Pére Lachaise

Zažila jsem zde i docela dramatické chvíle – bez hodinek, mobilu – jsem čas odhadovala jen dle zvuku zvonů z nedalekého kostela, ale byla jsem v klidu, neboť kolem ještě stále chodili tu a tam lidé. Odbila šestá, vydala jsem se k východu – zamčeno!!! Vracela jsem se tedy k druhému východu, ale i tam bylo zamčeno. Potkala jsem starší dvojici, muže a ženu, pán mne požádal o plánek hřbitova a jal se volat na hřbitovní správu. Zatímco telefonoval, všimly jsme si s paní, že o několik uliček dál, nad tou naší, se objevil „černý hrobníček“ na motorce a kynul nám, abychom ho následovali. Jel před námi a vyvedl nás tak ke třetímu východu, odemkl bránu a vypustil nás na ulici. Noc strávená na Pére Lachaise se tedy naštěstí nekonala. Když jsem večer vyprávěla zážitek kamarádce, konstatovala, jak jsem se od příjezdu proměnila, vypadalo to, že nevytáhnu paty z bytu a ejhle…

83 Francouzská zahrada

Milovníkům zahrad v různém pojetí rozhodně doporučuji návštěvu Muzea a zahrady A. Kahna. Stačí dvacet minut jízdy na předměstí Boulogne-Billancourt a dostaneme se do nádherného parku, založeného na začátku 20. století bankéřem Albertem Kahnem. Čtyřhektarový park má několik částí, které vznikaly postupně, jak Kahn přikupoval okolní pozemky, a každá z nich je vytvořená v jiném stylu - najdeme tu francouzskou zahradu, anglickou, vogézský hluboký les s roklemi i japonskou zahradu (83, 84, 85).

Návštěva Versailles by sama vydala na článek – tak jen na okraj – Château de Versailles (86) je zámek ve městě Versailles u Paříže, který vznikl v době vrcholu královské moci ve Francii, a symbol absolutistické monarchie. S přestávkou za vlády regenta Filipa Orleánskeho byl zámek od roku 1682 až do Francouzské revoluce (1789) sídlem královského dvora a vlády Francie – nevynechejte při své procházce vesničku Marie Antoinetty (87, 88) s kouzelnými dobovými vesnickými staveními.

87 Vesnička Marie Antoinetty

Závěrem snad ještě pár vlastních dojmů. Srovnávala jsem trochu běh věcí v Praze a Paříži: tak například v Praze bych si nedovolila před policisty přecházet mimo zelenou – v Paříži se v podstatě toleruje i přecházení na červenou, ovšem pokud zrovna nic nejede – zato se netoleruje přecházení mimo přechod – protože na přechodu musí automobilista s chodcem počítat, zatímco mimo přechod nemá chodec, co dělat. 

Psíci se v metru převážet nesmí – tedy tolerují se malá plemena v tašce, jako zavazadlo. Z vlaku může být cestující se psem vyzván vystoupit, pokud přítomnost psa vadí spolucestujícím. Pařížané mi připadají velmi pohodoví, dobře naladění, bez stresu a nervozity. Oproti očekávání – pokud jsem se snažila mluvit francouzsky, nesetkala jsem se s negativní odezvou, myslím, že se cení snaha. 

Do autobusů se nastupuje prvními dveřmi, je očekáván pozdrav a řidič čeká na dobíhající; popř. na požádání předjede třeba tak, aby dotyčný mohl svá zavazadla jednoduše naložit a ne je vláčet ke dveřím autobusu; v nástupní zastávce řidič v době pauzy autobus klidně opustí a nechá ho otevřený pro cestující, takže ti mohou nastoupit a usadit se ještě před vlastním odjezdem autobusu, což je zvlášť příjemné za deště, nebo v zimě. Soudím, že i přístup k bezdomovcům je tu jiný – tedy alespoň dle následujícího zážitku – cestou na náměstí Bastille jsem si všimla na schodech jednoho kostela sedícího asi pětatřicetiletého muže; za mnou šla žena, která spolu se mnou v nedalekém krámku kupovala chvíli před tím pečivo – muže oslovila a podala mu půlku koláče, který si koupila… myslím, že Češi se bezdomovců spíše straní… 

89 Pařížské střechy

Domy se většinou nezamykají na klíč, ale mají vlastní číselné kódy ke dveřím, ty se navolí a zámek se otevře. V domech bývá recepce, kde je vrátný. Pošta chodí přímo do domu, přebírá ji vrátný – takže odpadá cesta na poštu. Hodně domů je stavěno z kamene, tudíž odpadá nutnost omítky. Díváte-li se na pařížské střechy (89) – jsou většinou bílé, šedé, tu a tam měděně zelené – zatímco v Praze je většina střech červených. 

V Praze každý dobíhá metro, přestože další souprava ve špičce obvykle přijíždí v intervalu o něco málo delším než minuta; v Paříži lidé v metru, autobusech nikam nespěchají. Nejsou agresivní, zlostní, rozčílení. V dopravních prostředcích, ale i v kavárničkách, restauracích si Francouzi přisedávají, zatímco my Češi si spíše hledáme místo vedle prázdného sedadla. Odpoledne bývají na dětských hřištích, v parcích k vidění skupinky posedávajících mužů, kteří hrají různé hry, tedy nejen pétanque…

Paříž si prostě nemůžete nezamilovat…

Foto: autorka