28.3.2024 | Svátek má Soňa


ROZCESTNÍK: Pozvání do Paříže (1)

16.6.2015

Přiznám se. Miluji francouzštinu, Francii a Paříž. Začalo to někdy v pubertě, nejprve filmy a obdivem oblíbených herců, Jeana Maraise, Gerarda Barraye, Jeana Gabina, Alaina Delona, Jean-Paul Belmonda; šansonierů Edith Piaf, Gilberta Becauda, Charlese Aznavoura, Dalidy, Mireille Mathieu, Huguese Aufraye; pokračovalo i chutí naučit se jazyku. A pak mne dlouhé roky provázela touha podívat se do Francie, do Paříže a vidět ji na vlastní oči. Trvá mi dlouho, než se rozhoupu, a před každou „zahraniční“ dovolenou mám i spousty obav, co se může přihodit… do té doby jsem asi nejdále od Prahy byla na Korfu.

K takhle pojaté návštěvě Paříže bych se nikdy neodhodlala nebýt mé bývalé kolegyně, která byla v Paříži několik let služebně, a ta mi v r. 2008 navrhla, abych se za ní přijela podívat. Sama bych si tak troufla leda na zájezd organizovaný od A do Z cestovkou. Francouzštinu jsem se sice učila, nebyla ale příležitost ji používat; umím se optat na běžné věci, domluvit se na ulici, ale mám velký ostych mluvit, což je dost problém. Navíc si nevěřím, takže postarat se sama o sebe, se vším všudy, se bojím. A o Francouzích se traduje, že jsou hodně „citliví“ na svou zem, svůj jazyk.

V Jazykové škole v Praze nám svého času vyprávěl profesor příhodu svého kolegy, který učil francouzštinu a navštívil Francii. V obchodě se obrátil s nějakým dotazem na prodavačku a dostalo se mu odpovědi „Pane, u nás se mluví pouze francouzsky“. Podotýkám, že otázku samozřejmě položil ve francouzštině.

V předstihu několika měsíců jsem si zakoupila jízdenku tam i zpět u Student Agency. A přišel den „D“, odjezd z Prahy, Florence, před půlnocí, z nástupiště č. 3. Ale tady mezi přistavenými autobusy neměl žádný namířeno směr Paříž, což mne značně vykolejilo, protože do odjezdu už zbývaly jen desítky minut. Díky dceři, která mne doprovázela, jsem nakonec našla správné stání autobusu – během těch několika týdnů od koupě lístků do odjezdu, bylo prostě stání změněno, což mne opravdu nenapadlo zjišťovat. „Cesta je volná, je čas jít do Paříže… a moci ji obdivovat…“ (Muzikál Johanka z Arku (foto v galerii č. 1): Cesta je volná, Bůh to chtěl, je čas jít do Remeše a dát se korunovat…).

Johanka z Arku

Postupně jsme za sebou nechali Plzeň, Manheim, Saarbrücken, Metz, Reims (2, 3). Druhý den cesty, krátce po jedné hodině odpoledne jsme vjížděli do Paříže. Už při samotném průjezdu průmyslovou částí města vzaly za své mé představy o velikosti Paříže. Odjížděla jsem totiž s přesvědčením, že si nebudu komplikovat prohlídku dopravními prostředky a budu se prostě městem jen tak brouzdat… Paříž byla tu a byla tak obrovská! Pro světoběžníky běžná záležitost; těm z Vás, co se kdysi vypravili do „velkého světa“, později tam třeba i zakotvili, možná moje pocity něco připomenou. Vystupovala jsem z autobusu a kolena se mi div nepodlomila, jak se mi třásla.

Kamarádka bydlela ve čtvrti Passy, v Rue Raynouard, v 16. pařížském obvodu. Z Rue du Fauborg St. Martin jsme domů jely autobusem. „Náš“ dům měl zámek na číselný vstupní kód, recepčního, staromódní výtah (4), dvorek-zahrádku s výhledem na la Tour Eiffel (5, 6)

5 Výhled ze dvora

Ubytovala jsem se a vyrazily jsme na první okružní procházku Paříží – Trocadéro (7), Champs Elyseés, L´Arc de Triomphe (8), Tuileries, Louvre (9), Rue des Archives (10), Marais, Centre de Pompidou (11), L´eglise St. Eustache (12).

V bezprostředním sousedství našeho domu se v Rue Raynouard nachází dům a muzeum spisovatele Honoré de Balzaca, kousek odtud pak je čtvrť se secesními domy stavitele Hectora Guimarda (13). Cestou opačným směrem k Trocadéru je možné navštívit úžasný podmořský svět v Cinée Aqua (14, 15).

Druhý den mého pobytu jsme se hned po ránu vypravily na La Tour Eiffel (16, 17, 18) – na vyhlídkové plošině na panelech po obvodu věže je podrobně popsáno, kterým směrem je co vidět, a jsou zde například také uvedeny vzdálenosti různých světových měst – Praha, 890 km; ale např. Canberra něco přes 16 000 km. Odpoledne jsme si prohlédly Jardin de Luxembourg (19, 20), uličkami došly až k Notre Dame (21), kde jsme se domluvily, že já se ještě podívám po městě a kamarádka se vrátí domů. 

21 Chrám Matky Boží

Prohlédla jsem si katedrálu, byla přítomna probíhající mši, bylo to krásné a majestátní. S mapou Paříže v ruce jsem pokračovala dál k L‘ Hotel de la Ville (22), naproti za Seinou jsem viděla Conciergerie (23), došla jsem až k Théatre de la Ville a Louvre – jak se začínalo stmívat, nezbývalo mi než se odhodlat a zkusit se tu sama poprvé dopravit domů metrem (24), podařilo se.

Vyhlídkou může trochu konkurovat „Eifelce“ snad věž na Montparnassu (25, 26), vyjedete-li výtahem do 56. patra, uvidíte Paříž z ptačího pohledu, z jiných úhlů. Při přecházení vyhlídky z jedné části do druhé vás překvapí animace umístěná na podlaze – tu a tam odpadne kus kamene, betonu, padá do hlubin a to vše je doprovázeno příslušnými zvuky, dokonce se i chvěje zem a stěny kolem. Naštěstí je to jen jako :-)

Jiný svět je i čtvrť La Défense (27) – obchodní čtvrť na západním okraji města, která je největším administrativním centrem v Evropě. Nejvyšší budovou je mrakodrap Tour First s výškou 231 m. Dominantou hlavního náměstí čtvrti je La Grande Arche (28, 29, 30) – obrovská dutá krychle, do níž by se vešla katedrála Notre-Dame, která byla otevřena v roce 1989. Nachází se v ní umělecká galerie i konferenční centrum. Tento „oblouk“ se tyčí na konci tzv. Velké osy, která vede od vítězného oblouku Carrousel u Louvru přes Vítězný oblouk na náměstí Charlese de Gaulla.

V dalších dnech jsem se už cítila „zdatnější“ a sama postupně vyrážela za dalšími památkami Paříže. Po točitém schodišti vystoupala na L´Arc de Triomphe a rozhlédla se po Paříži, která se před vámi rozprostře jako na dlani. Prošla jsem se po Champs Elysseés; navštívila galerii v Petit Palais. Podívala se na monumentální stavbu basiliky Sacré Coeur (31) – kolem spousty stánků, probíhalo vinobraní – dobré pití, jídlo, davy lidí, hudba, suvenýry. Stánky se specialitami jako šneky, macronkami, chablis, foie gras, nespočtem klobás různých příchutí (32, 33, 34, 35, 36)

32 Stánky se specialitami

Prohlédla jsem si Boulevard de Rochechouart, Boulevard de la Chapelle, Rotonde de la Villette (37) - pozůstatek městských hradeb, kde byla součástí brány, v níž se vybíralo clo za zboží dovážené do města; postavena byla v letech 1784 -1788, svému účelu sloužila jen do roku 1791, kdy bylo clo zrušeno. Následně zde byla kasárna městské stráže a poté skladiště soli. Sousedící Base Nautique de la Villette, propojený s Canal St Martin, lemují po obou stranách kina s kavárnami, odkud je krásný výhled na řeku.

Díky kamarádce jsem v Paříži viděla i místa, na která nejspíš moc cestovních kanceláří turisty nevodí – dům princezny de Lamballe (38, 39), blízké přítelkyně Marie Antoinetty; dům, kde zemřela šansoniérka Dalida (40); kostelík Notre Dame de Grace de Passy (41), kde uzavřeli sňatek Brigitte Bardot s Rogerem Vadimem (42); skulpturu Muže, procházejícího zdí (43) z dílny herce Jeana Maraise…

Určitě stojí za to v Paříži navštívit i zoologickou a botanickou zahradu, já jsem se byla podívat v Jardin des Plantes, tzv. Ménagerie (44, 45, 46), která dřívějším ročníkům možná v lecčems připomene pavilony a výběhy v Pražské zoo v sedmdesátých, osmdesátých letech 20. století. Nadchla mne rodinka orangutanů s tehdy 4letou orangutaní holčičkou Tamu (47); pro mne neznámé zvíře – binturong (48), (dnes už vím, že je chováme i v Praze). Druhá zoo Parc zoologique de Vincennes, bohužel pro mne, v době mého pobytu, procházela celkovou rekonstrukcí a byla uzavřena.

50 Vincennes

Ve Vincennes (49, 50, 51) si zajděte prohlédnout pevnost i katedrálu, obojí ohromující svou majestátností, ohromností prostoru. Původně jde o královský hrad, jehož výstavba sahá do roku 1150. Ve 14. století sloužila tato opevněná pevnost jako králova rezidence. Ludvík XIV. (52) nechal přistavět dvě křídla – pavilon krále a královny. Později zde bylo státní vězení, vězněni zde byli mj. markýz de Sade, hrabě Mirabeau, Denis Diderot. V roce 1739 zde byla založena manufaktura na výrobu porcelánu, později přestěhovaná do města Sèvres (53).

Další zajímavé místo – hlavně pro děti, je tentokrát ve čtvrti NeuillyJardin d’Acclimatation (54, 55, 56) – vlastně taková ZOO, lunapark a dětské výtvarné dílničky dohromady.

Pro pány a kluky je jistě lákadlem Hôtel des Invalides (57, 58, 59), kde jsou expozice se spoustou exponátů z celé vojenské historie Francie. O postavení Invalidovny jako útulku pro invalidní a přestárlé vojáky rozhodl Ludvík XIV. v roce 1670. Pochován je zde nejen Napoleon Bonaparte, ale i dva z jeho bratrů (Jerôme a Joseph), jeho syn Orlík (Aiglon) a mnoho francouzských válečných hrdinů ve vysokých vojenských funkcích.

17 La Tour Eiffel cestou metrem

Pokračování příště.

Foto: autorka; č. 2 a 3 Wikipedie, č. 42 Svět ženy

 

Jitur Neviditelný pes