23.4.2019 | Svátek má Vojtěch


DOPRAVA: Stroje na peníze

12.4.2019

Loupežníky v lese vystřídaly radary. Ať řidič dodržuje pravidla, ale mělo by se s ním hrát férově

Už to není Lotrando junior z Druhé loupežnické pohádky Karla Čapka, už to není mejto, kde je cestující ždímán o peníze. Dnes je to radar a více méně automatický vymáhací mechanismus. Tak mě nachytal v Hustopečích ve dvě ráno při rychlosti 62 kilometrů za hodinu a už jsem byl o tisícovku lehčí a byl jsem rád, že mě to nestálo trestné body. Hladinu veřejného mínění rozvlnil nedávný případ ve Varnsdorfu, kde neznámý útočník odpráskl výbušninou takovýto lotrandovský radar. Ukázalo se, že ve městě soukromá firma instalovala v dohodě s radnicí tři radary a od loňského dubna do února radnice inkasovala 34 milionů od 107 tisíc řidičů.

Jedno je jisté, riziko nehody, a tedy i smrtelné nehody, s rychlostí stoupá. V loňském roce zahynulo 218 lidí, protože jeli moc rychle. V Evropě zemře při dopravních nehodách na 24 tisíc lidí, ve Spojených státech 32 tisíc, tedy ve srovnání s počtem obyvatel mají horší výsledky. Podiví se tomu asi každý, kdo má se silniční dopravou v Americe zkušenost. Jezdí se tam pomalu, na naše poměry nesmyslně pomalu i na dálnicích. Vietnamská válka si ve svém nejkrutějším roce 1968 vyžádala 17 tisíc mrtvých. Jenže statistiky jsou ošidné – když se podíváme na poměr obětí nehod a naježděných kilometrů, křivka klesá po celou dobu až k současným dvěma tisícům na jednu miliardu najetých mil.

Důvody hněvu

V republice je registrováno pět a půl milionů osobních automobilů, celkově pak počet motorových vozidel je osm milionů. Doprava a poměry na silnicích se tedy týkají prakticky každého. Radarové měření rychlosti zásadním způsobem vstoupilo do života občanů. S obecným souhlasem se potkávají radary informační. Vidíme je stále častěji a mají pozitivní, tedy umravňující efekt. Prostě připomenou, jak rychle řidič jede. Někde mají přísnější zařízení. Ukáže rychlost a umí přečíst poznávací značku. To má značný psychologický dopad. Nenásleduje žádná pokuta, nicméně řidič ví, že ho něco nějak vzalo na vědomí. Zde mnoho důvodů k hněvu asi nebude.

Problematické jsou smlouvy se soukromníky, vázané na výšku pokut. Legálnost takové vazby je diskutabilní a je předmětem sporů. Veřejnost to nese nelibě. Policie, to je stát a jaksi jsme smířeni s tím, že nás má právo připravit o peníze. Obec, to je taky stát, podléhá ministerstvu vnitra, přestupek se odehraje na jejím území. I tady je občan smířen s polknutím hořké pilulky. Ovšem výpalné tří set korun za pokutu, to je hadr před očima býka.

Můžeme se nad tím pozastavit a někdy i bavit, protože je mnoho případů, kdy soukromník takto nehorázně vydělává na nějakém úředním aktu. Zde je to ale čisté. Na lampě visí přístroj a z něho vede přímý penězovod.

Radarové pasti

Proti principu samému se rozumně namítat nedá. Rychlost je omezená ze zákona, překročení je přestupek a zvyšuje riziko nehody, tečka. Občan by ale měl mít pocit, že se s ním hraje férová hra. Už ten citovaný varnsdorfský případ budil pohoršení nejenom spojením radnice se soukromníkem, ale i místem umístění. Každý řidič zná ve svém rajónu nebezpečná místa a zažívá tu nebezpečné situace. Radary ale bývají na místech takzvaně nevinných. Každý Pražan ví, že radary jsou v tunelu, a dává si tudíž pozor. Ne vždy je to ale platné. Rychlostní limit v tunelu se mění a běda tomu, kdo si zvykne, že „tady se jezdí sedmdesát“. Známe místa vysloveně nejasná. V jendom směru je silnice omezená dejme tomu na osmdesát, v druhém směru táž silnice vyžaduje padesát. Někde jsou zřízeny doslova radarové pasti. Každý řidič je zná, ovšem běda, když vjede do neznámého rajónu. Tam se snadno ocitne v hledáčku novodobých Lotrandů, ať už to jsou státní nebo obecní policisté anebo obecní nebo soukromé kamery.

Když si takto zanaříkáme, asi by bylo namístě navrhovat nějaké řešení. Bohužel, kdyby nějaké bylo, už by se realizovalo. Pohled na statistiku je zdrcující. Mrtvých máme více méně jako Belgie s podobným počtem obyvatel. Ale Němců je osmkrát víc než nás a obětí nehod mají pětkrát víc než my. Jistě v tom hraje roli hustota dálniční sítě, kterou jsme si politicky znemožnili rozšiřovat, a kázeň. Není žádné řešení a každý je v tom sám za sebe.

Když jako následek povyku kolem radarů budeme obezřetnější, tím líp pro nás i pro všechny.

LN, 9.4.2019

Neff.cz



Diskuse


Z. Frys
20:47
12.4.2019

M. Mikulec
9:28
13.4.2019

P. Aron
20:31
12.4.2019

P. Harabaska
8:40
13.4.2019

L. Severa
13:57
12.4.2019

S. Donát
14:46
12.4.2019

M. Prokop
15:33
12.4.2019

L. Severa
20:03
12.4.2019

S. Donát
20:37
12.4.2019

M. Prokop
21:01
12.4.2019

M. Prokop
15:34
12.4.2019

J. Svoboda
16:27
12.4.2019

S. Donát
19:51
12.4.2019

P. Aron
20:32
12.4.2019

S. Donát
13:34
12.4.2019

J. Hajský
12:09
12.4.2019

M. Mikulec
11:22
12.4.2019

F. Kusák
11:36
12.4.2019

M. Mikulec
13:01
12.4.2019

M. Prokop
15:35
12.4.2019

J. Svoboda
16:32
12.4.2019

J. Jurax
14:09
12.4.2019

J. Franke
8:04
12.4.2019

K. Wágner
6:44
12.4.2019

V. Kolman
1:21
12.4.2019

P. Harabaska
13:27
12.4.2019

I. Lyčka
20:44
12.4.2019

J. Hajský
12:00
12.4.2019

P. Rada
0:50
12.4.2019

J. Dlouhy
11:25
12.4.2019

počet příspěvků: 42, poslední 13.4.2019 09:28









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.