Naši vzdálení příbuzní

Co, zeptáte se asi, Korejci a Japonci – zčásti snad i Číňané – že jsou naši příbuzní? Nejsou to naopak kultury nám nejvzdálenější, a nejen v geografickém smyslu? Inu, věru že jsou. Sám jsem to pocítil, poprvé vstoupiv na půdu dálněvýchodní civilizace (bylo to v japonské Jokohamě, nikdy mi z paměti nevymizí ten okamžik) - teď jsem ve skutečné cizině. Až doposud jsem býval jen v zemích jiného jazyka, snad trochu odlišných obyčejů, ale dokud jsem svůj český zobák neotevřel, nikdo mě od domorodce nerozeznal. Tady je jiné všechno. Nezvyklé, nesrozumitelné, nerozluštitelné, od japonského písma (trochu mluvit jsem se prozíravě naučil) až po společenské zvyky a pravidla. Tucetkrát denně člověk spáše nějakou trapnost, neomalenost, Japonci sice hloupému gajdžinovi (gai=cizí, džin=člověk) leccos odpustí, ale… V Koreji (jižní, pochopitelně) už jsem byl otrkanější, ale přesto: v čem záleží ono v titulku zmíněné příbuzenství?

Odpovím takto: stejně jako civilizace Západu, také japonsko-korejská (o čínské pojednám separátně) je ve svém nejdávnějším základě dána životním způsobem zemědělce v klimatickém pásu, vyznačujícím se střídáním teplých a chladnějších ročních period. Táž nutnost zaopatřit se zásobami potravin, píce a topiva, oddělit část úrody pro jarní výsev a nezkonzumovat ji, i když skučeli hlady, to vše vedlo praotce obyvatel severovýchodní Asie k starosti o budoucnost, k prozíravosti, organizaci práce, k zodpovědnosti za sebe samé i za společnost užší i vzdálenější. To trvá podnes; je Japonec skutečný vlastenec své země, když mu pochválíte Japonsko, cítí se být osobně pochválen. Týž vztah najdete zase až v Evropě a jejích zámořských dependancích. Totéž se týká demokracie: Japonci ani Korejci ji během své historie nikdy nepoznali, ale s úspěchem ji přejali, když jim byla nabídnuta; také tím jsou ve světě ojedinělí. A týž je výsledek v podobě technických a vědních úspěchů i jedno z předních postavení na poli hospodářském. Pročež sayonara, Japončíci, annyonghi kešipšió, Korejčíci, naučil jsem se vážit si vás.

Říše středu v pohledu bílého barbara

Po nějakém váhání jsem se přece jen rozhodl zařadit Čínu do výčtu civilizací co samostatný prvek. Za experta přes Zemi středu (Džong guo) se věru nevyhlašuji; ze všech končin, co jsem jich až dosud stačil procourat, jsem měl největší obtíž jí porozumět a v něčem se mi to nepovedlo vůbec. V obráceném poměru tomu není jinak. Číňané se diví, proč pořád po nich chceme nějaká lidská práva, my se divíme a vztekáme, proč oni nejsou ochotní uznat ideál svobody a občanské svéprávnosti. Nemůžeme se dohodnout, protože jeden mele o koze a druhý o voze, což by nebylo jiné, ani kdyby v Číně neprovozovala vládu parta, říkající si kdovíproč Komunistická strana. My ctíme svůj princip svobody jednotlivce, o němž věříme, že automaticky přináší i prosperitu a blahobyt, oni vycházejí z tradičního předpokladu hierarchické podřízenosti, kde blahobyt poskytuje dobrotivý vládce. Jelikož se určitá míra blahobytu - nijak slavná a zdaleka ne pro každého - v posledních letech dostavila, není proč bouřit se proti dobrotivému vládci.

Ale to všechno lze spíš vytušit z letmých náznaků než skutečně poznat; současný Číňan, ač jinak človíček uctivý a vlídně přátelský – je radost posedět si v čínské partě, pokud ovšem umíte aspoň nejzákladněji čínsky – je extrémně neochotný vyjevit waiguorenovi (wai=cizí, guo=země, ren=člověk) něco z okolností jeho živobytí. Nevím, zda je to opatrnost, vyplynuvší z šesti desítiletí existence pod pantoflem komunistické diktatury – a že to býval pantofel nepředstavitelně krutý – nebo už taková byla čínská duše vždycky. Je to duše mnohovrstevná. To nejstarší a nejzákladnější v ní je chaotická změť bohů, bůžků, démonů, ďáblíků, duchů a strašidel, jež všechny je třeba si naklonit nebo přinejmenším zjistit, co na člověka šijí, čemuž slouží nesčíselné věštírny, u každého pořádného chrámu aspoň pět. Jinak lze též mluvit o pověrčivosti, s jakou není ve světě srovnání. O něco vyšší místo zaujímá systém už civilizovanější, třebaže ani taoismus (daodžiao) nelze zvát náboženstvím v našem slova smyslu. Vězme, že prazákladem všehomíra jest dao, mystická substance, již nelze ani smysly poznat, ani se k ní rozumem dohloubat. Ve velmi vzácných případech se poznání dostaví náhlým osvícením, čímž se pak osvícenec stává světcem a dosáhne života věčného, a to ne až někde na nebesích, nýbrž teď a tady. Je hodno pozoru, že ačkoliv je západní mládež chytlavá na všechno dostatečně východní a enigmatické, ještě nebyl vídán bílý a nosatý taoista. Inu ano. Pochopit nepochopitelné dao… na to už člověk musí být Číňan.

Ještě vyšší vrstvou je z Indie importovaný a notně počínštěný budhismus (fódžiao), následovaný konfucianismem. Ten už nemá s náboženstvím společného vůbec nic, jsa soustavou pravidel, jichž jest dbáti člověku, aby nevyčníval ze společnosti a nepůsobil v ní zmatek, i jak si má počínati vládce, aby byl k prospěchu země a zasloužil si úctu poddaných. Vrstvou zatím poslední je kříženec nejrudimentálnějšíího kapitalismu a vlády monopolní papalášské partaje. To je ale čínská záležitost. Nás, bílé barbary, zajímá dvojí: k čemu až může vést čínská hospodářská dravost, a může-li po ekonomické expanzi následovat i expanze mocenská. K tomu bych chtěl z vlastního pozorování něco poznamenat.

Současná hospodářská síla Číny je dána podmínkou sine qua non, jak se praví po latinsku: armádami nekvalifikovaných dělníků, ochotných – nebo ani ne tak ochotných, ale co jim zbývá – robotovat za mzdu, pro niž by se jejich západní protějšek nenamáhal ani dát ráno nohu z postele. Stoupnou-li mzdy jen na poloviční evropskou úroveň, je v háji čínská schopnost konkurence na zahraničních trzích; budou-li stagnovat nebo dokonce začnou klesat, může to dopadnout všelijak s vnitřním mírem v Říši středu, založeném na povlovně, ale trvale stoupající životní úrovni. Z čehož můžeme odvodit poučku: aby Čína mohla bohatnout, musí zůstat chudá. K tomu připočtěme bezohledné rabování přírodních zdrojů, hrůzné znečišťování vzduchu, půdy a vod, nad jehož desetinou by každý západní ekolog upadl do mrákot… ne, nemyslím si, že by Velký ekonomický pochod mohl trvat věčně.

Co se možnosti mocenské expanze týče… nu, neobával bych se, že brzy dojde k ozbrojeným srážkám na čínsko-polské hranici, jak tomu chtěl pošklebný fórek z normalizačních časů. Po pět tisíc let svých dějin byla a je čínská civilizace výrazně introvertní, do okolí se nešířící a ani se šířit nemohoucí. Aby Čína trvale ovládla cizí území, musí je zahltit vlastním obyvatelstvem, vlastní řečí a písmem (to zejména). Řídce osídlený Tibet byla ještě poměrně snadná kořist a nevylučoval bych ani ovládntí Tajwanu, kdyby selhaly americké záruky. Dál už čínský drak asi sotva popoleze.