Od pohoří Adirondacs k letišti a úvaha na závěr

Ale nic, však jsou i jiná zajímavá místa státu New York: celou severovýchodní část vyplňují hory a jezera chráněné oblasti Adirondack Mountains. S tou chráněností je to všelijaké, jak si ještě povíme. Zatím nás cesta vede podél západního břehu Champlainova jezera k dalšímu památnému místu: Crown Point neboli Korunní mys, z nějž vyplouvali hrdinové Cesty na severozápad na svou nebezpečnou pouť. I jsem zvědav, co z pevnosti toho jména po dvou staletích zbylo, pakli vůbec něco. A ono zbylo: hluboký, ve skále vytesaný příkop, mohutné valy, z nichž vlaje prapor britského království, jak vypadal za časů majora Rogerse, neméně mohutné, z kamenných kvádrů stavěné budovy kasáren, býval bych spíš čekal nějaké dřevěné, palisádou ze zašpičatěných kůlů obehnané baráky, ale ona tahle věkům vzdorující stavení, kdyby jim vichr dějin neodnesl střechy, hned by se do jich mohl nakvartýrovat nějaký batalion červenokabátníků. A rozlehlý cvičák zbyl, na němž jako by ještě dozníval poddůstojnický řev, a pod hradbami šedivá, k jihu se zužující hladina Champlainova jezera.

Několik mil jižněji se naskýtá jiná historická připomínka: pevnost Ticonderoga, o niž se dvakrát porvali Britové s Francouzi, a když se dějiny pootočily, Američané s Brity, také dvakrát. Proč všem stála za ty krvavé pranice… vedlo tudy strategicky významné spojení mezi jezery Champlainovým a Jiřským (Lake George), odkud už je jen skok k řece Hudsonu; kdo je ovládal, měl cestu otevřenou až k samému New Yorku. Jiřské jezero je strategicky významné i pro mě; praví se o něm v Cooperově Posledním Mohykánovi, že je mezi všemi jezery celičké Ameriky absolutně nejkrásnější. A snad opravdu krásné je. O tom však nemohu vydat znalecký posudek, jelikož jsem z něj až na pár letmých průzorů nic neviděl: je v celé třicetimílové délce obestavěné domy a domky, vilami a chatrčemi, hostinci a pensiony, půjčovnami loděk a jinou komercí. Nechci už zase rozehrávat týž kolovrátek, ale jest americký vztah ku krajině pro mé gusto poněkud násilnický, to u nás v Německu by si nesměl každý plácnout svůj prázdninový baráček, kam by se mu zachtělo, i kdyby měl prachů jako Rotschild. Dál ke středu Adirondacs zastavěnosti i obchodního ruchu ubývá, jezero jedno za druhým, hory v barvách pokročilého podzimu, ale co s tím, když střídavě prší a leje, leje a prší.

A to by mohl být závěr celé epopeje, ale ještě je tu osada Indian Lake, v ní bar a na dveřích nápis těchto slov: Please, leave all guns and knives outside – prosím, nechte pistole a nože venku! I cítím se jako přesazen do časů divokého Západu a koltů po čertech nízko zavěšených, hle, i taková ještě dovede být Amerika. Pak už jen jízda civilizovanějším krajem do Binghamtonu, kde sídlí se svou chotí Priscillou můj dávný, leč doposud pouze korespondenční přítel Ota Ulč, příjemný den, vyplněný přetřásáním –ne vždy pochvalným - politiky našich starých i nových vlastí, jakož i návštěvou Otova někdejšího působiště, binghamtonské univerzity, na jejíž pozemek by se dobře vešel některý evropský ministát. A ještě mají v Binghamtonu ukrajinský chrám, jako by jej od břehů Dněpru přenesl, celý dřevěný, s šindelem krytými báněmi a dvojitými kříži. Konečně co. Má v Americe každá vesnice kostelů všech možných a někdy i nemožných věr, proč také ne jeden ukrajinský. Ještě odevzdáme Vaňouska majitelům, ještě rozloučení s Mirkem, Darjou a jejich dvěma psisky, ještě jízda vlakem do Philadelphie, konečně tedy jedno z velkoměst amerického Východu, nemohu říci, že by mě nějak zvlášť uchvátilo, a den odletu. Měj se tady dobře, Ameriko, snad… ale jaképak snad po osmdesátce. Ještě bych věděl, čím a jak si doplnit mapu Ameriky, což o to, je však podobno pravdě, že už k tomu stěží dojde.

*

Zmínil jsem se kdesi o naší předposlední cestě do USA před sedmnácti lety, když náš kluk absolvoval v Los Angeles pilotní školu. Jevila se tehdy pravděpodobnost, že v Americe jakožto pilot zůstane, a my dva staříci potáhneme za ním. Už jsme si také vyhlíželi, kde by se nám tak nejspíš líbilo… no, nakonec z těch plánů nebylo nic. Dost mě to mrzelo. Dnes už nevím; jako každým zásadním rozhodnutím, něco bych získal a něco ztratil… co by převážilo? Mám své pořadí přislušnosti: rodem a jazykem Čech, bydlištěm a občanstvím Němec, ale nade všechno stavím svou příslušnost k civilizační oblasti jménem Západ. Státní příslušnost je vyměnitelná, jak dokládají osudy statisíce českých exulantů, příslušnost civilizační však vyměniti nelze; nedokážu ze sebe udělat indiána. Příslušnost evropská mi mezi těmi dvěma póly dlouho připadala nedůležitá, teď se ale nad ní zamýšlím. Jistě bych dokázal vyměnit ji za americkou, australskou či takovou nějakou; neztratil bych tím ale cosi, oč bych nechtěl být chudší? Jsem člověk, jak se říká, s botami z toulavého telete; a Evropa, pane, to je nějaká filatelie krajin, dojmů, zážitků, zkušeností, popojedu pár set kilometrů k západu a jsem v Holandsku, v zemi jiného jazyka, jiných obyčejů, krajiny, staveb, dějin… popojedu pár set kilometrů k jihu, a jsem v Itálii, zemi zase jiného svérázu… toliktéž k severu a jsem ve Skandinávii, krajině srdci mému nejbližší… jak bych se svými toulavými botami vydržel v Americe, sice obrovské, od oceánu k oceánu, sice přírodních krás, že bych je do konce života nestačil obvandovat, ale přece jen jedna země, jeden jazyk, jeden svéráz, jedna známka do filatelie životní zkušenosti?

A jsem i člověk s vyvinutým vztahem k historii, která je mi něčím víc než prostým sledem událostí; má i svá tajemství jen citem postižitelná. Rád postojím nad památníky dávných časů, pokouším se zachytit jejich poselství, poslouchám, čím ke mně šeptají, nabádají, varují… V Evropě najdu takových možností na tisíce, hradů, chrámů, opatství rozkotaných či dosud funkčních, rázovitých měst a městeček, v každé zemi jiných, k tomu kamenné kruhy, dolmeny a menhiry z časů ještě dávnějších, historie písmem nezaznamenaná, a jsou to ony, jež ke mně šeptají nejnaléhavěji… vyslechni si nás, moderní človíčku, neboť v naší době pramení všechno, čím žiješ dnes, tvoje kultura, tvé hodnoty, tvůj způsob myšlení… Co bych si s takovým založením počal v Americe, kde svědectví historie sahá právě tak k tomu Quèbecu? Co v Austrálii, kde barák z roku 1880 už platí za výjimečnou historickou památku? Vím, nemusíte mě upozorňovat, že jsou i památníky z dob Mayů, Inků a jiných takových; jsou to ale svědkové jiné kultury, jiné civilizace, snad ke mně také něčím hovoří, ale nerozumím jejich řeči a ani rozumět nemohu. Teď, po osmi desítiletích pouti životem, to konečně vím: jsem Evropan. Ne v politickém smyslu, který může být dnes takový a zítra onaký, nýbrž citem, příslušností sahající do nedozírna věků minuvších i nadcházejících.

KONEC

Hannover, 19. listopadu 2013