Výuka v islámu pro začátečníky i pokročilé

Je celé Maroko plné starobylých, půvabných mešit v maurském slohu. Mají čtyřhrané minarety, úkaz v celém světě islámu ojedinělý, a… zákaz vstupu nemuslimům, což je rovněž ojedinělé. Proběhal jsem slušnou řádku muslimských zemí od Indonésie po Bosnu, navštívil stánků islámské víry včetně nejposvátnějších, a nikde nejenže mi nebylo bráněno, jen udyž jsem si zul boty, ještě jsem byl zahrnut uctivou pozorností. Pouze tady, v Maroku… For non moslems forbidden, hlásá tabulka v vchodu. Tak vám nevím. Možná by měl pan kardinál Duka umístit k vratům svatovítského chrámu tabulku s nápisem – Jen pro křesťany, muslimům vstup zakázán! To by byl rámus, panečku. To by bylo poučných řečí, o diskriminaci, o xenofobii, islamofobii a tak všelijak.

Pro vyváženost chci zdůraznit, že takto apartheidnicky to chodí jen v marockých mešitách; do jiných objektů islámské víry vstoupit je dovoleno, jen musí návštěvník zaplatit deset dirhámů vstupného, což ve srovnání například s Prahou není moc. A že jsou to úžasné objekty, všechny ty medresy, paláce a mauzolea. Dech beroucí a úctu vzbuzující. Trochu jako za mořem v Andalusii, ledaže do Granady či do Sevilly se dostalo všechno to umné štukování, v kameni tesané verše koránu, celá ta kamenná krajka síní, bran, sloupoví, neuvěřitelně jemně vyřezávání stropů a dveří až přeneseně, kdežto zde hledí poutník na originál. Čímž je nedobrý dojem zčásti – zčásti, pravím! – zahlazen, a zítra se můžeme posunout k druhé etapě naší marocké pouti, do Rabatu, sídla králova. Uvidíme, čím nás překvapí.

A překvapil nás Rabat lecčím: širokými, palmovím vroubenými bulváry – francouzská koloniální minulost se nezapře – nezbytnou medínou, ve srovnání s Marakešem o dvě třídy méně bláznivou, kasbou neboli rozlehlému hradu podobnou čtvrtí malebných uliček a modrobíle natřených domečků vysoko nad mořem… ale nejdřív se musím zmínit o jistém setkání cestou sem, neboť teprve ono mi dalo plně vniknout do způsobu myšlení muslimova.

*

Sedíme ve vlaku, když se vtom otevřou dveře a do kupé vstupuje… gentleman. Tmavý oblek, vázanka, k tomu padnoucí elegantní boty, na pohled manažer nebo něco podobně vznešeného. Ukáže se, že zdání neklamalo: jest pán v obleku vedoucím činitelem jakéhosi finančního institutu se zaměřením na evropské zehraničí; studoval prý a dlouhá léta působil v Berlíně a mluví velmi slušně německy. Do Rabatu je pět hodin jízdy, a čas ubíhá v příjemném rozhovoru. Nebo v drobátko trapném, jak se to vezme. Na přetřes přichází budoucnost Maroka, i vzpomínám si, že jsem v tom ohledu zaslechl určité obavy. Týkaly se zejména hrozícího nedostatku vody, což však náš manažer rezolutně zamítá: budoucnost Maroka i veškerého muslimského světa je bez pochyb a výjimek skvělá. Voda? Žádný problém. Nepostačí-li přírodní prameny, v moři jí je dost a dost, jen ji odsolit. Na námitku, že si takové odsolování žádá obrovských kvant energie, získávané vesměs spalováním ropy, jíž také není donekonečna, nebyl vzat ohled. Zdroje jsou, pravil ten muž, až mi přišlo na mysl, nezná-li se s panem Špidlou. Zdroje zejména finanční: stamiliardy, ba biliony dolarů mají arabské vlády uložené v bankách Západu, z nichž mohou bez problému financovat navyklý blahobyt, kdyby ropné zdroje vyschly. Maroko že tedy bohužel ropu nemá, zato však má nesmírné bohatství saharského písku, který…

Přešel jsem ten výlev mlčením pochopiv, že v utkání s optimismem tak fenomenálním je marno se dovolávat jakkoli zjevné skutečnosti. Nenamítl jsem, že peníze, ba sám dolar je také jen kus papíru, na jehož hodnotu může spadnout jedna dvě, jestli přečerpávání nerostných surovin – nejen ropy – v kombinaci s přelidňováním planety dalšími a dalšími miliardami duší bude pokračovat dosavadním tempem. Nezeptal jsem se ani, jaký kouzelný prostředek spásy spatřuje berlínsko-marocký finančník v saharském písku, byť jej bylo mnoho. Neboť mi začalo svítat.

Nerad se dávám zavlékat do rozprav o islámu, jsem-li se v muslimské zemi. Ne že by mi chyběly argumenty, po té stránce jsem vyzbrojen dosti obstojně, ale že to nemá smysl. Svého oponenta beztak v jeho samým Bohem zjevené pravdě nezviklám, jen v něm probudím pro islám příznačnou netýkavost a pocit urážky, a to i v případě, jde-li o muslima takzvaně umírněného, ba sekulárního. Učení Prorokovo dokázalo navzdory své, povězme to ohleduplně, myšlenkové mělkosti proniknout lidem islámského pásu mnohem hloub pod kůži než nám Evropanům křesťanství; a každá diskuze je marná, nechceme-li, aby se ze zdvořilého, přátelského človíčka stal zavilý protivník na hranici nepřátelství. Jenže málo platná je veškerá zdrženlivost, když náš protějšek spustí náboženský kolovrátek sám. Navzdory svému manažerství a evropským školám se projevil jako bezvýhradně věřící muslim a jal se mi velmi zeširoka vysvětlovat, jak a proč nemůže Bůh dát svému lidu pocítit následky krize, ať už způsobené vyčerpáním surovin nebo čímkoliv jiným. Podotkl jsem, že mi tak podrobného výkladu není třeba, jelikož se v islámu slušně vyznám a korán mám prostudovaný dosti vzevrubně, byť i na přeskáčku; to ho zarazilo. Na chvíli si nasadil přemýšlivý výraz, načež ně vyzval, když se tedy v koránu tak vyznám, abych mu citoval kterýkoliv výrok, v němž shledávám něco pochybeného či zasluhujícího kritiky.

No dobře. Nejsem na tom tak, abych mohl sypat súry z rukávu jako muftí jeruzalémský, ale na jednu jsem si přece skoro doslovně vzpomněl; tu, v níž praví Bůh: Kdybychom chtěli, dali bychom správné vedení duši každé, leč nechť uskuteční se slovo Mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny! (súra Padnutí na zem, verš 13.) To už našincem drobátko otřese, i kdyby nebral svatá písma tak úplně doslova: Alláh ve své absolutní a koránem nesčetněkrát zdůrazňované všemoci by mohl vést člověka rovnou cestou k pravdě a k ráji, ale on nechce; víc se mu líbí trestat ho mukami, jaká by si mohl vymyslet obzvlášť vynalézavý sadista. Musím říci, že jestli mě něco od islámu opravdu odpuzuje, je to tato zvrácená záliba v pomstě a nesmiřitelnosti. Kdo si myslí, že přeháním, nechť si polistuje v koránu.

Pán na protějším sedadle asi nečekal, že se vytasím zrovna s tímhle citátem. Zjevně nerad připustil, opravdu, je v koránu taková věta. Ovšem… je třeba jí správně rozumět. To já jako nemuslim nemohu, třebaže jsem se pročetl koránem, ostatně beztak nějakým méněcenným překladem; a jen arabský originál může vyjevit celou, nezkomolenou moudrost. Lépe, i když také ne zcela, ji pochopí člověk ve víře Prorokově zakotvený a vychovaný. Ještě dokonaleji islámský učenec, celoživotně se zabývající studiem svaté knihy; ale nejvyšší, úplné porozumění je vyhraženo pouze jejímu tvůrci, jímž jest sám Alláh. Tím také je zodpovězena otázka zdánlivé záliby v pekelných trestech: Bůh, jsoucí mimo prostor i čas, vidí už předem, jaké špatnosti kdo během svého života natropí. Proto také už předem může vyslovit ortel – šup s tebou do pekla, mizero! Tam poznáš, jaká odměna jest určena pochybovačům: Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně jsou připraveny důtky železné. A kdykoli odtamtud budou chtít odejít kvůli utrpeni, budou tam vráceni a bude jim řečeno "Okuste trestu spalujícícho!" (súra Pouti, verš 20-22). No, máme se nač těšit.

Tak to šlo nějakou chvíli, až vlak zastavil a pán vystoupil s přáním šťastné cesty, ponechav mě trudným myšlenkám. Tak tohle je islám. Opravdu, ještě nikdo mě v něm tak názorně nepoučil. Pořád jsem si lámal hlavu… co vlastně dělají muslimští učenci v těch stovkách medres a univerzit, kolik jich je rozseto od Maroka po Indonézii, co zkoumají, nad čím bádají, a to už déle než půldruha tisíciletí? Že studují korán, mi bylo známo; ale co na něm je, u všech džinů, v jednom kuse ke studování? Nejstarší univerzita světa, káhirská Al Azhár, byla založena roku 975; nad čím tam pořád mudrují? Inu nad čím: jak jak skloubit úvodní větu každé súry Bi ismi l-láhi rahmáni r-ráhimi (Ve jménu Boha milosrdného, slitovného) se všemi neslitovnostmi a nemilosrdenstvími, jež následují hned na další řádce. A mudrují a mudrují, až se domudrují Boha, který vidí každému do duše už před početím, takže ho ještě nenarozeného odsoudí k důtkám železným a šatu z ohně střiženému.

Moc se mi nechce rozvíjet úvahy o takovýchto, řekněme, podivnostech, jelikož si u toho sám připadám praštěně. Nicméně dopovím, co jsem se z pocitu marnosti nepokusil namítnout gentlemanovi ve vlaku. Ponechal bych už stranou poněkud svérázné pojetí milosrdenství; je mi ale protismyslná představa viny, naložené člověku na hřbet preventivně. Křesťanství sice také zná pojem dědičného hříchu, je jím však míněna zátěž všeho lidského rodu už od praotce Adama, nikoli vina jednotlivcova, za niž je nelogicky a nesmyslně trestán. Kde je předurčení, nemůže být viny; a kde není viny, nemůže být ani trestu. Ať je uvržen do plamenů džahíny, kdo se vědomě a záměrně provinil zlou vůlí, musí-li to být, ne však duše ještě nezrozená… ale už vidím, že zase uvažuji moc zápaďácky, islám je jiný. Snad by se měl korán rozdávat zdarma. Snad by měla být výuka islámu povinná už od škol základních. Aby iluzím propadlý Západ konečně pochopil, s čím si hraje.

A přesto. Až po týdnech, když sedím doma u počítače a pokouším se formulovat svůj dojem z oné rozmluvy, doléhá mi z těch chmur záblesk čehosi světlého. Po patnáct staletí jsou vychováváni lidé islámského pásu koránem, půldruha tisíciletí už vstřebávají jeho – nemalujme si nic na růžovo – nesmiřitelnost, útočnost, povýšenost, a přesto zůstávají vlídní, přátelští, nápomocní, neúchylně poctiví. Až na bazárové lišáctví ovšem, ale to už je takový folklor. A až na buňky nenávisti v zámořských komunitách, ale to je zrůdná výjimka z velmi přijatelného pravidla. Je to potěšitelné. Člověk je od přírody dobrý; to teprve veškerou pravdu světa si nárokující spásné teorie z něj… ne, nedělají bestii. Ale snaží se o to, co jim huby stačí. Snad přirozenost lidská, jejíž vývoj sahá až někam do dob třetihorních, přetrvá i tento relativně krátkodobý nápor. Snad zde je vlákno, za než můžeme vzít, máme-li rozplést gordický uzel civilizačního zápasu.

Podle Nového Polygonu