Snad mi to ti pánové nebudou zazlívat, že se zaobírám jejich jmény.

Nevysvětluji to poprvé, jenže dotazy se množí a opakují.

Pistor – latinsky krupař, mlynář, pekař; přidala se polatinštělá koncovka –ius. Pistorius. To se tak v minulých stoletích dělávalo (pozor – minulá století je určení doby; staletí je sdělení, že jich bylo moc, těch epoch – během staletí skály zvětraly).

Brikcius, taky Brixi, Brichcí, Brikcí, Brichcín – asi původem z Brixie (Brescia, It.)

Platí zásada, že z latiny a řečtiny přejatá slova končící na –us, -um, -as, - es, -os skloňujeme tak, že ke slovnímu kmeni přidáme českou pádovou koncovku (odebereme tedy koncovku –us, -um atd.).

Pistorius - Pistoria, Brikcius – Brikcia, jubileum – jubilea, datum – data, Archimédes – Archiméda, Discobolos – Discobola, Íkaros – Íkara, a tak dál.

Ale pozor: jen u latinských a řeckých slov. Hilversum, město v provincii severní Holandsko, Hilversumu.

Další pozor: Zeus – Dia.

Česká polatinštěná jména (Pistorius, Brikcius, Kramerius) dělají v češtině jeden problém – jejich ženský tvar. Pistoriusová, nebo Pistoriová? Platí to, na čem se snoubenci dohodnou. Taky platí, že z ženského tvaru příjmení lze odvodit nebo měl by se dát odvodit jeho mužský tvar: Nováková – Novák; Červená – Červený. Dal by se ze jména Pistoriová odvodit Pistorius? Nebo by vyvstala domněnka, že příbuzný paní Pistoriové se jmenuje Pistori? Ještě horší by byl zmatek v případě příbuzného paní Brikciové – Brikcius, Brikcí (rovněž správná ženská verze jména Brikcí je Brikcí, nesklonné stejně jako jeho mužský tvar: paní Brikcí, pojďte sem, dali jsme to paní Brikcí, panu Brikcí). K tvaru a skloňování některých ženských příjmení lze říci mnoho, ale jenom připomenu: Paní Jarých, Šerých, Janů, Janků (přivlastňovací přídavná jména), nikoliv tedy Jarýchová, Šerýchová, Janůová. I když, samozřejmě, proti gustu žádný dišputát.

Marco. A taky Franco, Ionesco… Písmeno C je jen v prvním pádu. V dalších pádech k, prosím: Marka, Franka, Ioneska. Markovi, Frankovi, Ioneskovi.

Problém vzniklý při skloňování cizích ženských jmen, např. Mathilde (vysl. Matylde, jde-li o Francouzku, Matyld). Nepočešťujeme, žádná Matylda, prosím. Sarah (vysl. Sára). Jméno této výslovnosti čeština zná, není velká chyba dát to Sáře, vidět Sáru v mluvě, ale v psaném textu to opravdu není dobré. Píšeme dát to Sarah.