Na Sardenu poprvé vyšlo 29. ledna 2003. Předchozí díl.

III. - diferenciace české fantastiky na umělecky hodnotnou a konzumní

Tradice fantastiky u nás pokračovala především mezi tehdejšími představiteli vládnoucích rodů. Jen ti obvykle dokázali soustředit dostatečnou vůli, reprezentovanou svazky bobřích koží, hřivnami stříbra a volným časem i v době žní. Tato elitní skupina vybudovala základy intelektuální, nápadově bohaté až možná i přebujelé SF, jejímiž moderními následovníky se stali Čapek a Nesvadba. V té době také historie zaznamenala jméno první české autorky fantastiky - kněžny Libuše. (Někteří historikové ale prosazují hypotézu, že Libussa bylo staroslovanské mužské jméno. Jaký zmatek by v české historii vyvolalo potvrzení této zprávy a co bychom se díky tomu dozvěděli o Přemyslu Oráčovi, raději ani nepomýšlím.)

Sama kněžna Libuše (abychom čtenáře nerozptylovali domýšlením všech konsekvencí teorie o knížeti Libušovi) však dokázala svoje fantastické vize formulovat průzračně a jazykem populárním a pochopitelným - na rozdíl od mnohých jejích následovníků a následovnic. Její epos Praha v zrcadle věků dokázal okolo sebe soustředit první fanklub v naší historii, dávno před Klubem přátel Julese Verna, dávno před trekkies a sapkofágy. Vděční čtenáři se tak nadchli Libušinými vizemi města, jehož sláva se hvězd dotýká, že se rozhodli autorskou vizi uvést do života a založili nové sídelní město českých knížat. Tato příhoda navíc i ukazuje, v čem je životaschopnost našeho fandomu - uvědomte si, že ostatní hlavní města včetně Říma byla nejprve založena a pak teprve se o nich psalo! (Druhou takovou výjimkou je v moderních dějinách Brasilia, ale to je město neživotné, uměle udržované v chodu a vůči obyvatelům studené a nepřející - na rozdíl od Prahy.)

Tato vznešená fantastika ale měla i své odpůrce, zpravidla nižší Zemany, pro které byly možnosti Libuše a tvůrců z jejího okruhu nedosažitelným zdrojem závisti. Sami, ozbrojeni meči a vybaveni vytrvalými koníky, se obklopovali čeládkou a lidem obecným, protože neměli na výstavbu opevněných hradišť. Natolik přivykli touto způsobu života, že jim nedělalo problém hovořit s prostým lidem jemu srozumitelným hantécem, a tak i jejich tvorba, ač neškolená a nešroubovaná, získávala příznivce. Navíc - díky své pochopitelnosti - se lépe pamatovala a tak se mezi podruhy, služebným lidem, sedláky a řemeslníky šířila mnohem rychleji, než na přemýšlení a zapamatování náročná tvorba elitních autorů.

Tato lidově orientovaná tvorba byla obvykle vyráběna téměř pásovou výrobou podle jednoduchého schématu, které svoji životnost prokázalo až do dnešních dob, jak jistě potvrdíte po přečtení i jen několika románů či povídek. V kulisách, přebíraných od příběhu k příběhu a od autora k autorovi (začarovaný les, draci, jezinky, pidimužíci, čarodějnice, androidi, revizoři MHD, elfové a podobně) se odehrávají děje, které již v době svého vzniku byly plochými historkami okresního formátu a jejichž kvalita se od té doby nezvýšila. Úhlavní charakteristikou takových příběhů je, že hrdina je méně společensky a intelektuálně vybaven, než průměrný posluchač, je však prakticky nezranitelný a vybavený až extrémním štěstím, které mu umožňuje vyváznout bez úhony i ze situací, které by živáček nepřežil. K tomu se pojí ještě třetí prvek, opět v reálném životě posluchačů a mnohdy i vypravěče defektní, totiž vazba na vhodný sexuální objekt - sousedovic Anča, princezna, žába, počítač, kůň aj..

Z tohoto podhoubí vznikla nejenom fantastika, ale také další proudy odpočinkové literatury - detektivka, horor, špionážní romány, akční příběhy a červená knihovna. Tady musíme připomenout téměř nekonečný cyklus fantasy-opery o hloupém Honzovi. I při jen letmém rozboru vidíme, že Tarzan, agent 007, Conan a R. Elijah Olewaw jsou filiacemi tohoto historicky doloženého vzoru. V naší Hall of Fame tak po právu nalézáme na jedné polici čepici poděbradku vedle liány, meče a miniaturního fotoaparátu ukrytého v prstenu Jamese Bonda.

Musíme litovat, že toto vše se odehrávalo v našich zemích ještě předtím, než k nám dorazilo písmo. Z celé Libušiny ohromné bibliografie se tak dodnes dochovaly jen ústním podáním tradované vize a potom už jen historka z jejích dětských let o tom, jak místo bělení prádla šmolkou natřela obecního býka.