Není to tak dávno, co jsem vstupovala do nově přestěhované třídy a říkala jsem si: "Co mě asi čeká, jaké budou děti, jak se nám s Magdou bude práce dařit?". No vida a je tady konec školního roku, zítra budeme s kolegou tisknout vysvědčení a zbývá nám poslední týden školní práce a jsou tu prázdniny!!!

Děti byly prímové, s Magdou se pracuje jedna radost, hrozně moc mi pomohla ty rarášky ukočírovat. Důležité je, že všechna Myšátka chodila do školy ráda a byla nadmíru spokojená, dokonce fňukají, že se jim na prázdniny nechce a to je ta nejhezčí odměna.

Lví podíl na jejich spokojenosti máte vy všichni Zvířetníci, kamarádi se srdíčkem na dlani. Díky vám jsme mohli trénovat packy na všelijakém materiálu, mohli jsme být dvakrát za školní rok v ZOO v Praze, kde jsme se s některými z vás sešli a užili si vás, mohli jsme být každý měsíc v kině na krásných kreslených pohádkách a skoro každý měsíc v divadle.

Také jsme měli pod stromečkem nádhernou nadílku a celý rok máme co mlsat za odměnu, že se nám něco mimořádně povedlo, mazlíme se s plyšáky, stavíme z krásných stavebnic, čteme knížky...

Taky ale můžeme mít zafoliované pomůcky, aby se nám lépe chytaly do pacek, můžeme si kopírovat a tisknout vlastní pracovní listy a omalovánky. To všechno je pro Myšátka moc důležité, aby tu náročnou práci zvládala a byla pro ně zábavná.

Možná jsem vám na posledním srazu připadala jako velký nezdvořák ( i když jsem Dvořák-ová), který neumí ani poděkovat, ale když Bláža přečetla do "kecafonu" utrženou částku, spadla mi brada překvapením, změkla mi kolena a nebyla jsem schopná vstát. Potom jsme se už všichni nesešli dohromady, a tak vám všem strašně moc děkuju teď a tady. Jste skvělí a jsem šťastná, že jste mě s mrňaty přijali do vaší velké rodiny.

Tak a teď trošku hupsnu v čase. Největší FINÁLE školní práce je velké vystoupení s názvem "CO JSME SE NAUČILI". Už podruhé se tu objevil Jakub. Po obědě s ním kluci svedli vlaštovkovou bitvu a tím nenápadně zapomněli na trému před veledůležitým vystoupením pro rodiče a příbuzné.

Jedno vystoupení jsme si dali už dopoledne před školčátkama a tam nám všechno klaplo "eňo ňůňo". Čekala jsem, že odpoledne to bude horší. V publiku sedí maminky a tatínkové a Jakub a je třeba je aspoň očíčkama najít a mávnout jim, ale to se do naší Polky ani maličko nehodí.

Jsme tedy připraveni, oblečeni do stejného a už stojíme seřazeni v chodbě před tělocvičnou. Nevím, jak jsou na tom ostatní, ale já mám žaludek scvrklý do suché hruštičky a už hrají první tóny polky a my nastupujeme hezky do kroužku, kývnu na Tomáše a zapomínám na lidi v hledišti a jen hlídám, aby to klaplo. Myslím, že Magda je na to stejně.

Nebudu to protahovat, až na malinké škobrtnutí hned na začátku jsme to zvládli moc dobře, rodiče potají utřeli slzičku a ozval se velký potlesk a v nás se rozlil moc pěkný pocit, že se nám to povedlo s úsměvem na tváři. Ještě uděláme pár foteček a oblečení si Myšátka odnesou domů a s ním snad i vzpomínku.

Na příští rok už mám vybranou novou muziku, která rozparádí nejen střelenou Myš, ale i moje budoucí žáčky. Mám ale obavy, že jí moc nevyužiju, protože se proslýchá cosi, že příští rok se "Akademie" konat nebude. Proč, to raději ani psát nebudu. Mrzí mě to, je to jediná příležitost, kdy se děti mohou předvést. Ale třeba se to ještě změní.

Já už vím, že se příští týden rozloučím s většinou Myšátek ze třídy a s Magdou. Budeme se samozřejmě potkávat ve škole, ale budou mi chybět, to mi věřte. Zbyde mi jen Kuba a Tomáš a k nim přibydou další čtyři kluci. Budu mít pod Myší tlapkou prvňáky a druháky. A tak jsem zase zvědavá: "Co mě asi v příštím školním roce čeká, jaké budou děti, jak nám ta práce půjde od ruky...?"