28.9.2020 | Den české státnosti


PŘÍRODA: Želvička

11.8.2020

V želvím výběhu na zahradě máme čtyři samičky zdejších krabičkových želv „box turtles“ (Terrapene carolina carolina). Nejstarší z nich je Slider, která se u nás v roce 1997 narodila. V hnízdě, které si tu vyhloubila její máma, naše úplně první želva. Ta se později podhrabala pod plotem a odešla. Její dcera Slider tu také snášela a během dalších let se u nás vystřídalo tolik narozených nebo nalezených želv, že už sama ztrácím přehled.

Postupně jsme jich odvezli několik desítek do státního parku, do volné přírody, kde tyhle želvy žijí už stovky let. Slider je třiadvacet let, zbývajícím třem patnáct. Každý rok plánujeme, že je také odvezeme, ale každý rok náš skutek utek.

Loni, na začátku listopadu jsme jeli s Trixie na pravidelnou procházku. Do sportovního areálu školy, kde roste veliký strom pekanových ořechů, které právě zrály a padaly na zem. Manžel se šel procházet s Trixie a já sbírala popadané ořechy. Jak jsem mezi listím jeden zvedla, zjistila jsem, že v dlani nemám ořech, ale novorozenou želvičku. Jasně jednu z druhého, pozdního hnízda. Novorozená želvička moc daleko od hnízda neuteče, ale žádné otevřené hnízdo, ani její sourozence jsem nenašla. Už v dřívějších článcích jsem psala o smutné statistice, podle které se jen jedna z deseti volně narozených želviček dožije roku. Želvičku jsem proto vzala domů, abych jí dala větší šanci dožít se těch let víc.

Dne 3. 11. 2019 jsem našla novorozenou želvičku (box turtle)

Dne 3. 11. 2019 jsem našla novorozenou želvičku (box turtle)

Podzimní želvičky se po vylíhnutí rozutečou od hnízda, rychle se zavrtají a přezimují. Při pohledu na ty mrňousky je mi jich vždy velmi líto. Jejich máma snese vajíčka, hnízdo zahrne, povrch uhladí a jde pryč. Zda a jestli se její děti vylíhnou a jaký je čeká život, ji už nezajímá. Novorozená želvička tak musí spoléhat jen sama na sebe a na generacemi předané geny. Je to opravdu zázrak přírody, že takhle malý tvoreček dokáže přezimovat dalších pět i víc měsíců. Bez jídla a pití, pouze ze zbytku vaječného žloutku, který v sobě má.

Dostala „terárium“ k přespání a trochu najíst

Dostala „terárium“ k přespání a trochu najíst

Doma jsem do menší plastové krabice dala silnější vrstvu vlhké směsi hlíny, listí a trávy. Želvičce jsem nabídla jídlo a pití, i když jsem věděla, že jíst nebude. Jen se krátce napila, rozhlédla, kde že to je, a šla se zavrtat do směsi. Krabici jsem dala do stínu na chladnou verandu a pravidelně jemně kropila, aby směs zůstala trvale vlhká. Želvička tam, jako ti známí broučci, spala a spala a spala.

Začátkem března se postupně probudily všechny čtyři venkovní želvy. Protože jsem samozřejmě doufala, že i želvička se brzy probudí, upravila jsem pro ni větší plastový šuplík jako „terárium“. A želvička opravdu jedno ráno seděla na vrchu směsi. Měla jsem velkou radost a vložila jsem ji prohřát do misky s vlažnou vodou. Napila se, o jídlo nestála a po chvilce šla znovu dospávat do směsi. Hlavně, že přežila a je v pořádku!

Za několik dnů znovu vylezla a přenesla jsem ji do jejího nového „výběhu“. Tentokrát uďobla několik kousků z nabídnuté krmě, trochu se prošla v novém bydlení a zase zalezla. Chodím ji teď každé ráno kontrolovat a pokud je venku, nabídnu ji snídani. Buď trochu masa pro kočky, nebo menšího slimáka. Velké želvy dokáží slimáka slupnout na tři, čtyři kousnutí, malé želvičce to trvá déle, protože jí slimák většinou uteče, ale nakonec ho chytí a sní. Alespoň si při honbě za čerstvou potravou procvičí nohy.

Ostatní želvy snídají

Ostatní želvy snídají

Želva nemá zuby, jen silné dásně a slimák je opravdu slizký a lepkavý. Když leze po hlíně a želvička po něm chňapsne, okamžitě má papulu opatlanou a slepenou směsí hlíny a slizu. Než si ji packami trochu opucuje, slimák odleze. Já mohu uprchlíka chytit a znovu jí ho hodit pod nos, ve volné přírodě bohužel tuhle pomoc nemá. A protože jsou želvičky první rok hlavně masožravé, takhle malé musí trvat hodně dlouho, než si sama obstará dostatek potravy.

Terárium na verandě jí bude domovem do příštího jara, možná o něco déle. Pak ji přendám do výběhu venku. Želvičky rostou první rok pomalu, zato druhý a třetí rok už to vezmou opravdu hopem. Když se narodí, mají všechny stejně tmavé krunýře se sotva znatelným vzorem. Růstem se krunýře zvětšují a získávají konečný vzor a odstín, který má každá želva jiný a jsou opravdu rozmanité. Stejně je to s packami, krkem a hlavou. Při narození jsou jen tmavé, věkem se vybarví. Želvy pak mají na kůži více či méně viditelné žluté nebo oranžové tečky.

Když se Slider narodila, byla maličká jako současná želvička

Když se Slider narodila, byla maličká jako současná želvička

PS:

Na Zvířetník jsem o želvách napsala dva články. První (najdete zde) je poněkud vyčerpávající shrnutí o želvách, kterých jsme za ty roky měli opravdu hodně. Při kliknutí na článek se ale neukazuje tahle úvodní věta: „Před dvanácti lety by mně nebylo nikdy napadlo, že si na zahradě založíme pomalu želví chovnou stanici. Všechno způsobila neohlášená návštěva želvy.“

Druhý článek je pokračování prvního a najdete ho na tomto odkazu.

Foto: Marička Crossette. Další obrázky najdete zde přímo na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes