Narodil jsem se jedné letní noci. Maminka porodila mě a mých sedm sourozenců do měkce vystlaného hnízda v naší noře hluboko pod zemí. Zpočátku jsem nic neviděl ani neslyšel. Jediné, co jsem vnímal, bylo příjemné teplo, které vydávala tělíčka mých bratrů a sester a samozřejmě taky maminka. Pili jsme od ní mlíčko a hodně jsme spali. Sílili jsme a rostli, někdo víc, někdo míň. Za několik dní nám začala pomalu růst jemná srst, zkoušeli jsme opatrně ochutnávat kromě mlíčka i další jídlo, a protože už jsme dobře slyšeli, vyprávěla nám maminka o tom, co nás čeká, až budeme velcí.

Já a moji sourozenci v hnízdě

„Milé děti,“ začala maminka svoje povídání, „jste křečci polní a nebudete to mít v životě lehké. Proto vám teď řeknu, co to vlastně obnáší, být křečkem. Ještě před pár desítkami let, což je pro nás doba tak dlouhá, že si to ani neumíme představit, ale pro lidi je to doba docela krátká, jsme byli hojně rozšířený druh. Bylo nás dost v západní, střední i východní Evropě.“ Maminka se zamyslela a po chvíli pokračovala: „Máte štěstí, že mám takové znalosti zeměpisu a dějepisu, a doufám, že i vy jednou budete svým potomkům tohle vyprávět.

Tak tedy, bylo nás zkrátka všude hodně. Protože rádi bydlíme v norách na místech, kde lidé pěstují různé plodiny a kterým říkají pole, nikdy nás neměli moc v oblibě. Trávili nás jedovatými granulemi, vylévali naše nory vodou a z našich kožešin si dokonce dělali kabáty a vesty.“ Maminka vzdychla. „Víte, oni už tohle dělat nesmějí, ale někteří se nás snaží zlikvidovat pořád. Pamatujte si, že na lidi si musíte dávat dobrý pozor.“ Já i mí ostatní sourozenci jsme jednohlasně zapískali, jako že tomu rozumíme a slibujeme, že budeme opatrní.

„Takže tenkrát nás bylo všude dost a lidi to považovali za samozřejmost,“ pokračovala maminka. „Jenže pak náhle, nikdo neví, jak se to seběhlo, začalo nás, křečků polních, ubývat. V mnoha zemích jsme dnes na pokraji vymření a lidi nás najednou začali chránit. Tedy ne všichni, jak jsem říkala. V některých státech už náš druh dokonce zachraňují tak, že nás odchovávají v zajetí a vypouštějí do volné přírody.“

Tady jsem s maminkou a je mi přesně 14 dní

Ještě jsem si neuměl představit, co je to zajetí a volná příroda, ale volná příroda mi zněla moc hezky a lákavě. Maminka jako by mi četla myšlenky. „Ale to si nemyslete, že žít jako divoký křeček je tak velká výhra. Musíte si dávat pozor. Na všechno. Uvědomte si, že i když jsme oproti jiným hlodavcům docela velcí, máme tam venku plno nepřátel. Kočky, psy, lišky, tchoře, lasice a dravé ptáky. Těm všem sloužíme jako potrava a když se s námi potkají, jde jim jenom o to, nás ulovit a sežrat. A cizím křečkům taky nevěřte. Když mají hlad, můžou se o to pokusit taky.“

Teď už jsem tušil, že jsem se narodil do světa plného nebezpečí a nástrah. Ale ještě to nebylo zdaleka všechno. Maminka věděla, že nás musí připravit na to, co nás čeká, ale aby nám bylo příjemněji, přitulila se k nám v hnízdě a až potom pokračovala: „Až se začne koncem léta zkracovat den a prodlužovat noc, budete si do svých nor nosit zásoby jídla na zimu. Vyrobíte si spižírnu, kam si jídlo budete ukládat. S tím vám radit nebudu, protože až ten čas nastane, příroda vám poradí sama. Ale poslouchejte, musíte si těch zásob udělat hodně. V zimě usnete, vaše teplota se sníží a dech se zpomalí, takže vám vůbec nebude chladno. Ale jednou za pár dnů se probudíte a budete se potřebovat najíst. A ne každý křeček zimní spánek přežije.“ Řekl jsem si, že já určitě přežiju. Zásob si udělám dost a hlady neumřu.

Maminka se v hnízdě trochu zavrtěla. Chvíli přemýšlela a pak dodala, že nás musí upozornit ještě na něco. „Víte, tady, kde bydlíme my, se vyskytuje i taková zvláštní skupina lidí,“ zašeptala a rozhlédla se, jako by nás někdo tajně poslouchal. „Tihle lidi si říkají vědci a chtějí se o našem životě dozvědět co nejvíc. Pozorují nás. Chytají nás do pastí, něco s námi dělají a pak nás zase pouští domů do nor. Mě taky chytli! Dali mi kolem krku obojek s nějakou věcí, které říkali vysílačka. Což o to, na tu věc jsem si celkem brzy zvykla, ale měla jsem vám celé léto takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Vždycky věděli, kde jsem.“

Ptal jsem se maminky, jak to, že už ten obojek nemá. Zase trochu ztišila hlas a odpověděla: „Na podzim mě chytli znovu. Sundali mi to. Chovají se zvláštně. Do pasti nám vždycky dají nějaké dobré zrní a nezdá se, že by nám chtěli ublížit. Ale křeček nikdy neví…“

Maminka vypráví

Pokračování příště.

Ilustrace: autorka