16.10.2019 | Svátek má Havel


ROZCESTNÍK: Skotsko 2019 – třetí část

1.7.2019

Putování po WHW - Cestě západní Skotskou vysočinou

Předchozí díly najdete zde.


Pátek: Beinglas Farm – Rowchoish Bothy, 16 km
Sobota: Rowchoish Bothy – Drymen, 31 km
Neděle: Drymen – Milngavie, 19 km, ubytování v Glasgow
Pondělí: přesun na letiště a odlet zpátky domů

Pátek 3. 5.

Pauzujeme na písečných slunných plážích jezera Loch Lomond, největšího (ledovcového) jezera na ostrovech. Přichází se k němu lehce z vrchu, takže se nám otevírají parádní výhledy na jeho severní konec. Písek je na jeho břehu na dotek fakt studenej, ale Pavel si jde ošplouchnout nožky a vůbec se toho nebojí. Je asi 10 stupňů a fouká celkem studenej vítr…

Loch Lomond.

Loch Lomond.

Zato ta cesta je dneska naprosto úchvatně boží! K Doune Byre Bothy je cesta příjemná, přes svahy pastvin, pak ale začíná vyšlapaná cesta na skalnatým podloží zpestřená kořeny okolních stromů. Všude bují zeleň, stromy jsou obrostlý mechem. Skála a kořeny začínají být nezvratná součást stezky a je jasný, proč je tenhle úsek označen jako náročný.
Kousky rovnýho úseku jsou jen ticho před bouří a teda těch asi 6 km bylo celkem výživných, taková lehce kamzičí stezka. V 15 hod sedáme v hotelu Inversnaid zmožení cestou. O co je náročnější, o to je hezčí. Zelený svahy plný místní fialový květeny a medvědího česneku s krásnejma starejma stromama s vrásčitou kůrou porostlou mechem. Les tu vlastně vůbec není hromada malých stromů, ale vzrostlý kusy rozesetý sem tam…

Za Beinglas Farm.

Za Beinglas Farm.

Kotník bolí jak čert, ale jsou okamžiky, kdy ho nevnímám, protože ho přehlušuje koleno. Ruku v ruce tak jde nádhera dnešního úseku po břehu Loch Lomond s její náročností. Aspoň už neprobíhá bitva severu proti jihu v mých útrobách, takže si můžu pořádně všechno užít. V hotelu Inversnaid je venkovní posezení (objednává se uvnitř), tak zastavujeme na něco malýho (ha, zeleninovej pidi salátek s masem!) a už jen doklepnout posledních 5 km k Rowchoish Bothy. Lehce sluní, ale fučí tak, že venku u jídla musím sedět v péřovce. Dá se tu nabrat voda u venkovního kohoutku, stejně jako u hotelu Bridge of Orchy.

Arklet Water, Inversnaid.

Arklet Water, Inversnaid.

Rowchoish Bothy, večer.
Cesta od Inversnaid začala hladce, ale brzo se jemný houpání měkký lesní cesty změnilo v kamennej schod nahoru, kořenovej stup dolů, bacha – skalní římsička. Zapadající slunko barví les do krásně zlatavé barvy a osvětluje protější kopce za Loch Lomondem. K Inversnaid míří místní parníček, ale je skoro prázdný. Všude ve svazích nad námi se fialoví hromady drobných květů furt nevím čeho a malý vodopádky mě furt a furt zatím ještě baví fotit.

Rowchoish Bothy

Rowchoish Bothy

A pak se z lesa vynoří stříška i se zděnou stěnou. Naše Bothy. Je v ní starší pán ze San Franciska, kterému včera déšť vyplavil stan, a nemluvnej týpek. Zabydlíme se ve spacím prostoru a ještě docházejí dvě Francouzky, matka s dcerou. V ložní sekci se nás teda na rovnej plac vleze tak akorát všech 8, ve spodní sekci s vařením by se pár kousků ještě taky vešlo. Je tu trochu vlezlo, ale to je i venku.

Sobota 4. 5.

Nemluvnej týpek je evidentně taky Francouz a s holkama se druží. V noci tu byla mega vlezlá zima, ani oheň, co udělali v krbu kluci, nedosáhl dál, než aby ohřál kamennej komín. Vstáváme v 7 jako poslední. Francouzky jsou fuč, ráno byly dost rychlý (taky tu zapomněly pár věcí) a pánové snídají. Taky snídáme a zkusíme dneska zvládnout 31 km do Drymanu.

Protože nemusíme sušit a balit stany, je ráno rychlý a ideální na to, dát si tu štreku dneska a zítra doklepnout zbytek, než si to nechávat všechno na zítra. Venku mezi pralesníma baskervilskýma stromama vidím probleskovat slunce, takže tam někde za kopcem určitě už číhá a těší se, až nás bude moct trochu prohřát, pokud by nám pohyb mírně zvlněným terénem nestačil. Chtěli jsme vyrážet v 8 a stihli jsme to 8:12. Lepšíme se.

Loch Lomond. Cestou po West Highland Way.

„Are you OK? Do you enjoy fun?“ – tohle jsou nejčastější dotazy kolemjdoucích Britů. První, pokud sedíme a odpočíváme, druhý kdykoli během chůze. Slyšíme to každej den, ať jako dotazy na nás, nebo když někoho relaxujícího potkáme. By mě zajímalo, jestli to je tady národní sport, ta snaha si povídat. Taky si někteří rovnou i sami odpovídají, asi jako týpek někdy dva dny zpátky. „Užíváte si to? Určitě jo, je to zábava!“

Cestou po West Highland Way.

13:00 Milarrochy Bay
Máme za sebou půlku dnešní trasy, Petr přelepuje masakrální puchýř ze středy, k hospodě máme ještě tak půl hoďky, ale k jídlu to asi není ideální kulisa. Ťape s tou hrůzou ale statečně už od rána, kdy jsme vyrazili zas pěkným a zeleným lesem. Stromy jsou menší a hustěji nasáčkovaný a evidentně je tu zas turistická High(land) Way…

Potkáváme tři monstrózně obří skupiny, hlavně když se cesta zužuje do cestičky ve svahu. Kamenný schodky nahoru, dřevěný dolů, taková fakt pěkná cesta stáčející se k jezeru i od něj, jen ty lidi kdyby vysmahli. A jo, ona je sobota… Tak nic.

14:00 Balmaha
Poslední 3 kiláky se už těšíme na hospodu v Balmaze, kde objednáváme opět na baru a i přes davy lidí máme jídlo za 10 minut. Cesta sem poslední kilometry utekla rychle. Taky kolem jezera je hodně parkovišť a kempů a tuny lidí se psama a dětma… Cesta je rovná, zpevněná. Není důvod odpočívat tam, kde odpočívají všichni. Ale hospoda, to je jiná… V Balmaze ještě kupuju něco malýho k snídani v obchodě za hospodou, protože už nemám moc jídla, a když je v Balmaze ta možnost… Abych nedopadla jak v Beinglass Farm, kde měli bez mouky jen brambůrky, čokoládu a ty ne moc dobrý párky.

Zbytek cesty je takovej, no, nezábavnej. Trochu si za to můžeme sami, protože vynecháváme Conic Hill, ze kterého by měly být skvělý výhledy do okolí a na Loch Lomond, a šlapem radši po silnici – v mapě alternativní cesta WHW. Utěšuju se tím, že fotky jezera by stejně byly na dvě věci se slunkem přímo v záběru, takže ušetřených 300 m stoupání nám fakt nechybí a obhlížíme tu nepravidelnou kopcovitou věc po levé ruce pěkně ze silnice. A ty malý hýbající se tečky na vrcholku svorně litujeme.

Conic Hill.

Conic Hill.

Akorát teda ty 3 km po silnici jsou mor, ale pak jdeme lesem po zpevněné cestě s výhledy nejen na Conic Hill, ale i na Loch Lomond. Už máme dneska docela dost. Volíme proto dobrovolně asfalt před hodinovým stoupáním a lehkej terén je pro naše unavený nožky ideálka až do kempu Dryman, kterej rozhodně neleží v Drymanu, ale tak kilák bokem. Je to kus oplocené bývalé pastviny s plechovým zázemím – střecha s lavicí, záchody a 3 sprchy v unimo buňkách. Vůně domova je zjevně zdarma k ceně 7 liber. Je tu dost plno, stany ani nemáme vedle sebe, je tu dalších tak 20 stanů, což je asi tak o 16 víc než v předchozích třech kempech. Majitel nás stihl asi dost haluzově, jinak se tu peníze hází do dřevěný krabice ve stodole.

Loch Lomond.

Loch Lomond.

Večeřím lyolifizované jídlo biggos od LYO a je fakt výbornej, i když na první pohled vypadá trochu jako jednou jedenej, ale chuťově jsem si ho užila. Včera k večeři Chicken Tikka od Summit to Eat (nechala jsem o 5 min dýl a i tak bylo místy kousavější), a předevčírem Chicken Masala od Lyo. Lyo nemá rysku tak nějak uživatelsky přívětivou (nenašla sem ji), takže v masale bylo asi víc vody, než by bylo nutný. Chuťově ale spokojenost se všema třema večeřema. No dobře, tak Chicken Tikka jsem jedla dneska k snídani za nevěřících pohledů spolustolovníků, ale tak snídat se taky musí, ne? Užívám si teda biggos a ze stanu vidím přímo na pasoucí se koně hned za stany. Je tu dost chladno, ani nemám chuť na sprchu, takže šup spinkat na prasáka.

Neděle 5. 5.

Poslední den na trase. Spalo se dobře, Filip 2x vstával fotit oblohu, ale bylo zataženo, takže nic. Rozhodně si do Skotska neberte stativ, pokud chcete fotit oblohu. Murphyho zákony fungují skvěle a bylo tudíž jasný, že žádnou jasnou oblohu Filip za celej tejden neuvidí. Tak se i stalo. Ráno je vlezlo, ohřívám se v horký sprše, která je tady asi nejteplejší z celýho týdne a ze sundavací hadice, ne z těch pevných, co zásadně netečou tam, kam člověk chce.

Nakupovací „honesty box“.

Nakupovací „honesty box“.

Kupujeme si tu vajíčko za 30 pencí z místního boxu u umyvadla a mince hážu do kasičky vedle – bohužel je jen jedno poslední. (Tohle je ukázka místních „honesty boxů“. První jsme viděli včera u Loch Lomondu s balenou vodou a další k večeru na silnici před Drymenem se sladkostma a pitím. Prostě si vezmete, co chcete, a do kasičky za to dáte uvedenou sumu.) Naše snídaňový mecheche, tučnáková konzerva s půlkou vařeného vejce, trvá do 9 hod ve staré stodole s posezením a vyžranými vrabci a jedna vejcorodička tu běhá kolem a nechce vydat nášup.

7 km zbývá do Milngavie. Sedíme v kopci s výhledem na pastviny, destilérku Glengoyne a krmíme se Pavlovou „vrcholovou“ čokoládou, kterou nosil v báglu z Brna až doteď. Prej si ji zasloužíme právě tady. Děsně fučí a nesměle se za mrakem klube slunko. Na Skotsko krásnej, řekla bych až slunečnej den. Těch 12 km sem byla fakt hrůza, jasně pastviny a výhledy nejsou špatný, ale tvrdá asfaltová/štěrková/kamenitá cesta je hnus. 12 km tohohle v ne moc inspirující krajině. Fakt to dost nestojí za to. Kdyby ta cesta nebyla tak tvrdá, asi by to nebylo tak hrozný, ale kombinace obojího je pekelná a to nám do toho neprší. Vyrazili jsme v 10:00 beze spěchu, dneska je náš poslední den, takže si buržoazně pár desítek metrů za kempem dáváme první pauzu a užíváme si z nabídky místního honesty boxu, tenhle má i mrazák s nanukama.

Palírna Glencoyne.

Palírna Glencoyne.

Cestou do Milngavie máme destilérku, tak jdeme mrknout aspoň do obchodu, ale sedmičku whisky ve skle asi není moc bezpečný nosit. Tak kupuju něco, co vypadá jak čokoláda (je to čistý slad s máslem, takže je to děsně sladký a je to spíš jak karamelka) a deci místního moku v tom skle pro tatínka. Za 6 liber se ten hlt fakt vyplatí… Ovce v okolí destilérky vypadají, že čuchají výpary ze sudů, polehávají po louce a žerou v leže. Je zajímavý, že jehňátka celkem dost vrtí ocáskama, nejen když se krmí u maminky, ale tak nějak celkově. Furt.

Cestou po West Highland Way.

14:45 Cíl! Konečně!
A to nepíšu proto, že zdolat tuhle trasu by byl nějakej mor, ale spíš proto, že dnešní závěr je cesta do předpeklí, čirý zoufalství. Přemýšlím, jestli tatínkovi toho panáka nevypiju za to, že jsem tu dnešní část přežila. Ten konec byl fakt nekonečnej, ačkoli konec před Milngavie šel příměstským parkem a byl aspoň zelenej, ale ta neustále tvrdá, místy štěrková, turisticky nekamarádská cesta byla fakt opruz. Utrpení pro klouby, utrpení pro duši a s klidem bych ji vynechala. Asi proto se to chodí z Milngavie… Člověk už má jen hezčí a hezčí cestu před sebou, jen je otázka, jestli to nezabalí dřív, než se k té hezčí cestě dostane.

Oficiální začátek West Highland Way.

Přesunujeme se vlakem zase na Glasgow Central do Euro hostelu, který je dva rohy od nádraží. Su trochu zaskočená palandama a absencí ručníků či funkčního topení na usušení nějakých věcí na cestu. Na vyspání ale dostatečný, to zas ne, že ne, voda ve sprše teče a je to pěkně v centru u Glasgow Central, takže nemusíme vůbec nikam chodit.

Z ulice doléhá hlasitý hovor a pokřikování, bouchnutí dvířek u auta a zvuky provozu. Po sprše a navlečení se do těch týden nošených hadrů (mám ale čistý triko a ponožky!) vyrážíme do Pizza Punk na oběd na výbornou pizzu, která přistane tak do 10 minut od objednání na stole. Pak jdeme nakupovat do Poundstore – vše za libru, hlavně tuny čokoládek, protože anglická Cadbury je fakt dobrá čoko z mléka, a pak ještě do potravin pro něco na snídani. Pokud na vás někdo při nakupování vybafne něco jako „Bé“, tak se ptá na „bag“.

Nakupování je opruz, takže po něm musíme dát siestu, během které se snědla půlka nakoupené čokolády. Pak vyrážíme na procházku těsného okolí (šíleně fučí, ve městě je snad větší zima než na trase WHW), přes most, kolem soudu do parku a do hostelovýho baru ochutnat whisky Glengoyne, přes kterou jsme šli dnes. Pro mě s ledem, ať mě to nezabije. No, co k tomu mám říct, chlast jako chlast (prostě brr, proč to lidi pijou), na mě dost silný a zvládla jsem možná půlpanák. Ale tak aspoň si můžu odškrtnout položku „ochutnat ve Skotsku skotskou whisky“ a pak šup spinkat.

Pondělí 6. 5.

Vstávám dost brzo, tak dopisuju a opravuju deníček, pak vyrážíme na ranní vycházku městem – nikde není moc provoz ani lidi, před 7 hod se není co divit. Dáme návštěvu McDonald´s, kde se objednává přes velký LCD a lze platit jenom kartou, obsluha tu je akorát na výdej jídla… Kartu nemám a už z principu bych si v tak diskriminačním podniku nic neobjednala. Druhý snídaňový kolo dáváme v Tim Hortons. Takovej v Anglii oblíbenější a lepší Mekáč, můžu platit penězi, mají pohodlný posezení a zásuvky u každého stolku. Další cesta vede přes obchod dokoupit whisky. Před desátou hodinou ráno se tu ale nedá koupit žádnej alkohol, je na to zákon, takže smolík a jdeme na hotel dobalit se. A znova po 10. hodině učinit pokus o koupi místního moku – úspěšný – a jít zevlovat do odletu.

Glasgow, most Victoria

Glasgow, most Victoria

Už při první návštěvě Glasgow su trochu zmatená ze semaforů. Zelená a červená pro chodce se snad vůbec nestřídá. Po zmáčknutí čudlíku na semaforu se musí na zelenou čekat tak děsně dlouho, že místní vůbec na zelenou nechodí a my se učíme rychle, takže dneska jak profíci – koukneme napravo, nalevo a jdeme.

Obídek byl fajn, kluci celej týden jedí burgery, takže rozloučit se s Glasgow bez burgeru by rozhodně nešlo a přesunujeme se na letiště zase UberXL. Je to rychlejší, pohodlnější a hlavně bez starostí, takže nějaká ta koruna navíc už za to pohodlí stojí. Při čekání na auto nakonec ani skoro nezmokneme, holt jak nás deštěm Glasgow přivítal, tak se s námi deštěm zase loučí.

Na letišti zabalíme bágly do kuchyňské folie, odevzdáme je a následuje další zevling až do odletu. Nějak ta dovolená utekla rychle a ještě se mi tak úplně nechce smiřovat s tím, že už musíme zpátky domů. V letadle sedíme rozházení, takže kolem sebe nemám žádnou morální oporu, ale let probíhá opět hladce, stačí chvíli koukat na letušku, zapnout si pásy, pustit něco do sluchátek a spát až do cílové stanice Praha. Protože v letadle se musí vypínat telefon, chci vypnout ten svůj a zjišťuju, že má křuplej displej a zobrazuje pouze 3 odstíny šedi a ještě pruhovaně. Asi karma…

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/

Mawenzi Neviditelný pes