První část najdete zde a druhou zde.

V našem rodinném domě dovedla být v zimě děsná kosa a tak pokud si pamatuji, visely všude u dveří tzv. lambreky, těžké závěsy z nějakého cibelinu či co to bylo, mělo to z jedné strany vlas a nad dveřmi byl kovový oblouk, na kterém ta těžká hrůza byla zavěšena, aby zabránila průvanu. 

Naši psi

Závěsy také sloužily pro velkou radost našeho Mikina, kocoura velkého jak stodola, který se tak pohodlně, šplhem, dostával na různá vyvýšená místa, aby celou rodinu iritoval svým významným kočičím úsměvem, že na něho nemůžeme. Odtud mi taky jednou skočil do ksichtíku, když jsem se mu nehezky pošklebovala, že nechce jít dolů. Pravděpodobně jsem ho opět chtěla strčit do kočáru na panenky a hrát si s ním na mimino. Kupodivu občas i držel, dodnes nevím, jak to mohl vydržet, musel to být mírumilovný kocour a to až do doby, kdy jeho nádoba trpělivosti s tím děckem fakt přetekla.

V rodinném domě žila mečová babička se svou sestrou, moji rodiče, bratr a já. Bábinka přeslicová k nám každý den docházela a všechny pěkně pospolu hospodařily. Zvířata se měnila v průběhu života. Psi tu byli vždy, od drsnosrstých foxíků přes jezevčíky a v ranných časech otcova mládí i ohař. Na zahradě se v zimě slétávaly všechny možné druhy ptactva, včetně strakapouda.

V klícce jsme měli hendikepovaného drozda, kterého babička nechávala poskakovat po bytě. Jednou ho bohužel nechtě zašlápla a musel být vyhlášen rodinný smutek. Babička se zhroutila, pamatuji si to dodnes. Tatínek to zapil čerstvým rybízovým vínem, já jsem plakala a maminka držela ke své tchýni řeč snachy, která to myslí dobře. Bratrovi to bylo fuk, byv odchován hodně volně, asi mu ochrana ptactva příliš neříkala.

Maminka

Dům, mně tak milý, měl jako středobod jídelnu, vedle jídelny byl kabinet, kde tetička učila jazyky, a přes chodbu byla kuchyň a za ní dětský pokoj s průchodem do pokoje babičky a tety. Babička byla již v době mého narození vdova po vsetínském primáři chirurgie, a tak žily s neprovdanou tetičkou spolu. Jejich inteligentní vzájemné dohadování o naprostých malichernostech bylo v rodině pověstné, ale obě dvě se velmi milovaly a ctily. Navzájem si říkaly Mici a Bobíšku (Marie a Bedřiška).

Každé ráno snídávaly spolu u stolku. Mívaly vejce na měkko v porcelánovém kalíšku a k tomu ovesné vločky buď upražené nebo v něčem namočené. Vše na podnosech s ubrousky stočenými do stříbrné sponky, kroužku. K tomu stolu jsme také přicházeli my s bratrem, aby zde byly řešeny naše předchozí prohřešky. Obě ty předobré ženy hrály nádherně na klavír, tetička kromě jazyků učila i hudbu a zpěv. Jejím žákem na operní zpěv byl i jeden z významných operních pěvců Jiří Pavlíček, rodák z mého rodného města.

Maminka

Jako správné dívky pocházející z vážené rodiny z Havlíčkova, dříve Německého, Brodu uměly všechno, co bylo třeba do života. A tak hned po rytí záhonků a jejich osazení mrkví a jinými hodnotnými zeleninami sedly ke klavíru a zahrály si třeba Bohému. Vždy bývaly obě čistě ustrojené, učesané a napudrované. Z dnešního hlediska prostě bez makeupu nedaly ani ránu.

Byly strašně skromné, babička nikdy nevyhodila žádného prosebníka o pomoc, což se pak přeneslo i na tatínka a dále na mne. Když tatínek zemřel v roce 1968, dlužilo mu peníze neuvěřitelné množství kamarádů a známých, kteří však sepsané dluhy a dloužky nikdy nevrátili. A my s bratrem jsme je také po odchodu tatínka za duhový most po nikom nechtěli.

Tatínek moc dobrý hospodář nebyl. Když mu jednou v době velké nouze o maso někdo věnoval neurčitý počet kohoutů a nikdo je nechtěl ubezdušit, zavřel se otec s ubohou drůbeží v prádelně a sekerou je sťal. Bohužel drůbež, byť bez hlavy, vykazovala nervní činnost, prostě tak nějak ještě lítali, tatínek omdlel a vedle něho ležela sekera. Bábinka, když uviděla syna celého od krve se sekerou po boku, volala všechny svaté, celá rodina se seběhla. Na kohouty byly hozeny pytle, tatínkovi dali čichnout čpavku z broušené lahvičky a pak hned rum. Tatínek měl na rum pozitivní reakci. Děti byly zavřeny v bytě a nesměly vystrčit nos.

Tatínek

Od té doby bylo zavrženo veškeré zabíjení čehokoliv doma. Ovšem bábinka i tak lezla po fošně na půdu zakroutit krkem holoubatům, protože vůkol bylo masaprosto a děti byly chudokrevné. Když moje maminka tajně vykládala kamarádce, co bábinka provádí, a naprosto pregnantně vysvětlila ubezdušení holoubat, bylo mi špatně a nad jídlem jsem se nadavovala, což vyvolávalo v tatínkovi velkou nelibost a musela jsem sedět tak dlouho u stolu, dokud jsem tu chutnou krmi nespolkla, což někdy trvalo velmi dlouho, takže mi zlatábabička nanosila ke stolu knížky a já pak ráda polykala až do večeře.

Foto: archiv autorky