15.11.2019 | Svátek má Leopold


ROZHLEDNÍK: Vypálení Columbie v únoru 1865

18.6.2015

Úvod

Dne 17. února 2015 uplynulo 150 let od vypálení hlavního města Jižní Karolíny Columbie. Schylovalo se ke konci americké občanské války; na Jihu ještě dodnes občas zvané válkou mezi státy (the War Between the States – výraz velmi ideologický) a v Československu mého mládi romantizované pod jménem válka Jihu proti Severu. Vypálení Columbie nebylo nikdy historicky příliš zpracované. Většina autoritativních knih a dokumentárních filmů o občanské válce se o této události zmiňuje jen tak pod čarou, nebo vůbec ne. Nicméně je dodnes vepsána do povědomí i tváře města, kde už skoro 30 let žiju.

Columbia vznikla v podstatě úředním rozhodnutím. Jižní Karolína už od ranných koloniálních dob měla dvě mocenská centra. Bohaté a krásné přístavní město Charleston se silnými patricijskými kořeny z Anglie a Greenville v podhůří Blue Ridge Mountains, v té době obydlený převážně chudšími, svéráznými a tvrdohlavými Scots Irish. To byli Skoti, kteří se napřed ze Skotska přesunuli do Irska a teprve odtamtud do Ameriky, kde osídlili velkou část jižních Apalačských hor. Když Amerika vyhlásila nezávislost a Jižní Karolína se stala jedním z původních třinácti států Unie, vláda sídlila nejprve v Charlestonu. Ale vzhledem k rivalitě vznikla časem otázka, zdali by nebylo moudré mít jiné hlavní město. Nakonec to rozhodli přímo šalomounsky – zhruba na polovičce cesty mezi Charlestonem a Greenvillem u soutoku řek Saluda a Broad, z nichž pak vzniká řeka Congaree, bylo několik velikých plantáží, ale jinak spousta volné půdy. A tam v r. 1786 založili hlavní město.

Hlavní třída ze schodů Capitolu dnes

Hlavní třída ze schodů Capitolu dnes

Město rychle rostlo a bohatlo, a podle dobových zpráv bylo velmi výstavné. V roce 1801 zde byla založena první státem financovaná univerzita v Americe. Postavilo se zde mnoho na tehdejší dobu velikých kostelů, veřejných budov a honosných rezidencí, mnohé s vyhlášenými zahradami. Columbia se stala důležitým obchodním a průmyslovým centrem s významem daleko přesahujícím Jižní Karolínu ve srovnání s většinou převážně agrárního Jihu.

Začátek americké občanské války.

Těžko psát o událostech z konce občanské války, aniž bych nezmínila začátek. Jižní Karolína byla prvním státem, který vyhlásil vystoupení z Unie 20. prosince 1860 na sněmu, který se konal v Columbii. Teprve krátce poté z Unie vystoupilo dalších šest států. A bylo to v Jižní Karolíně, kde 12. dubna 1861 zazněly první výstřely občanské války. Na ostrově u Charlestonu měla federální armáda pevnost Fort Sumter. Když jednotky v pevnosti nereagovaly na opětovné výzvy jihokarolinské a poté konfederační vlády pevnost vyklidit, Jižané začali pevnost ostřelovat. Čest vystřelit první ránu z kanónu připadla generálovi jménem Pierre Gustave Toutant Beauregard. Traduje se, že v očekávání začátku války se vznešené dámy Charlestonu shromáždily v parku s výhledem na Fort Sumter, aby měly lepší výhled na tu zábavu. Zábava trvala něco přes čtyři roky a vyžádala si přinejmenším 620 000 obětí na životech a neuvěřitelné hospodářské škody, zejména na Jihu.

Nechci v tomto článku rozebírat příčiny tohoto konfliktu; ovšem vzhledem k tomu, že odtržení od Unie a válka začaly v Jižní Karolíně, tak by to jeden mohl připsat částečně i na vrub jisté barvitosti jihokarolinské politiky, která v mnohem přetrvává dodnes. Když Jižní Karolína za hlasitého hlaholu a všeobecné nadšenosti vyhlašovala odtržení od Unie, tehdejší významný charlestonský politik a právník a vůbec rozumný člověk James Louis Petigru se nechal slyšet, že Jižní Karolína je příliš malá na to, aby byla samostatným státem, a příliš veliká na to, aby z ní byl blázinec. (South Carolina is too small for a republic and too large for an insane asylum.)

Konec občanské války v Jižní Karolíně

Na rozdíl od Charlestonu, který byl průběžně bombardován z moře v průběhu celé občanské války, kolem Columbie se nebojovalo a vzhledem k její strategické poloze a rozvinutému průmyslu se o ní údajně uvažovalo i jako o náhradním hlavním městě Konfederace v případě, že by padlo hlavní město Konfederace Richmond ve Virginii. Byla to významná železniční křižovatka a centrum textilního a zbrojařského průmyslu a vyrabĕly se zde léky a střelný prach. Ke konci války železniční trať z Columbie byla jednou z mála, kudy se ještě mohly posílat zásoby na severní frontu pro generála Roberta E. Lee.

V Columbii byla rovněž největší tiskárna Konfederace a tudíž se zde „vyráběly” peníze. Měla také pověst jednoho z nejživějších měst Konfederace. Podle zpravodaje časopisu Harpers Conyghama i na přelomu let 1864 a 1865 se ve městě pořádaly koncerty téměř každý týden a k dostání v obchodech bylo všemožné luxusní zboží. (Knapp, str. 3.) Zdá se, že onen pověstný orchestr na Titaniku měl svého předchůdce v Columbii. Sherman už dobyl Atlantu a vypálil široký koridor státu Georgia na neslavném pochodu k moři (March to the Sea) a muselo být celkem jasné, že jeho dalším cílem bude Columbia se svým průmyslem, relativním bohatstvím, důležitou železnicí a pověstí instigátora občanské války. 24. prosince 1864 generál Sherman píše armádnímu velení ve Washingtonu: „Pravdou je, že celá armáda hoří neukojenou touhou pomstít se Jižní Karolíně. Obávám se jejího osudu, ale věřím, že si zaslouží vše, co ji čeká.” (Knapp, str. 2.)

Columbia hoří

Columbia hoří

Columbia nebyla vojensky chráněná. Shermanova armáda, která k městu postupovala, čítala přibližně 62 000 mužů, zatímco konfederační jednotky v Columbii a jejím okolí jen několik tisíc. Legendární generál Wade Hampton, columbijský rodák, byl se svými jednotkami těsně před vstupem unionistických jednotek do města odvelen na sever. Obrana města padla na ramena generála Beauregarda, toho generála, který před obdivujícími zraky charlestonskych dam galantně vypálil první salvu občanské války. Ke konci války mu muselo být jasné, že Konfederace končí a upadl do deprese. Podle dobových záznamů trpěl „melancholií”.

Starosta Columbie celkem marně vyzýval občany, aby se podíleli na stavbě zákopů a opevnění. V dané situaci patrně řada lidí považovala válku už za ztracenou. A byl přelom ledna a února a plesová sezóna, která se za války skrývala pod nálepkou dobročinných bazarů. Pro znalce a obdivovatele románu a filmu Jih proti Severu připomínám tu scénu na dobročinném bálu v Atlantĕ, kde Scarlett, ještě v černém vdovském smutku jde tancovat s Rhettem a při té příležitosti odhodí do sbírky snubní prsten. Na druhou stranu, válka se blížila ke konci, čas odplaty bohužel už nastal a budoucnost pro Jih nevypadala dobře. Tak proč si ještě neužít? Carpe diem.

Žádná bitva o Columbii se nekonala. Sherman víceméně symbolicky ostřeloval nedostavěný Kapitol z druhé strany řeky, ale způsobená škoda byla minimální. Krátce před vstupem Shermanovy armády vlak za vlakem odjížděly z města směrem na sever k Virginii. Naložené dokumenty, chemickou laboratoří, důležitými provizemi, oficiálními činitely a mnohými prominenty. Unionisté z druhého břehu ostřelovali nádraží a odjíždějící vlaky. To nezabránilo mnoha lidem snažit se do odjíždějících vlaků dostat. Mary Darby de Treville ve svém deníku vzpomíná, že lidé rozbíjeli okna vlaků, aby tam dostali ženy a děti. (Knapp, str. 4.) Konfederační jednotky strhly dva ze tří mostů do Columbie. Drobná překážka pro unionistickou armádu, která hbitě postavila mosty pontonové, po kterých většina vojska přešla do Columbie. Město se dle očekávání vzdalo a federální jednotky vstoupily v rámci možností spořádaně do města a vypadalo to, že bude uchráněno před nechvalně pověstným válečným pleněním Shermanovy armády. Nicméně za několik hodin třetina města lehla popelem.

Pohled na zničenou Hlavní třídu od Capitolu

Pohled na zničenou Hlavní třídu od Capitolu

Požár

Jak a proč začala Columbia hořet, je sporné. Traduje se, že Columbia byla zapálena na Shermanův rozkaz. Tuto teorii živí dodnes i různé historické značky rozeseté po mĕstĕ, které říkají, že ta či ona budova byla zapálena Shermanovou armádou. Skutečnost je poněkud složitější.

Fakta jsou následující. Za prvé, v Columbii se zpracovávalo veliké množství bavlny a konfederační sklady byly bavlnou přeplněné. Když bylo jasné, že Columbia padne, Konfederace chtěla většinu bavlny přesunout na sever, aby se toto „jižanské zlato” nedostalo do unionistických rukou. Všechno vyvézt nestihli, a generál Beauregard dost nepochopitelnĕ nařídil umístit velké množství žoků bavlny na Hlavní třídu (Main Street) s tím, že budou spáleny.

Columbijsky rodák, generál Wade Hampton, mu oponoval a přesvědčil ho, aby tento rozkaz zvrátil, protože by tím mohlo být ohroženo celé město. Ve zmatku, kdy většina konfederačních jednotek byla odvelena na sever, tento nový rozkaz asi nebyl patřičně komunikován. Takže když Shermanovy jednotky vstoupily do města dopoledne 17. února, některé žoky doutnaly nebo hořely. Situace se ale rychle dostala pod kontrolu díky zásahu občanů Columbie. Zanedlouho ovšem žoky opět doutnaly.

Za druhé, ve městě bylo ohromné množství alkoholu. Destilerie v Columbii produkovala několik hektolitrů alkoholu denně, a konfederační sklady a obchody byly plne alkoholu. Navíc se do Columbie posílal alkohol vyráběný v Charlestonu k další distribuci na frontu. Faktem rovněž je, že i část obyvatel Columbie unionistické vojáky alkoholem napájela. Dnes už se můžeme pouze domnívat proč. Třeba s pochybným úmyslem si je naklonit. Část unionistického velení nařidila rozbít sudy whiskey, které byly vyvaleny do ulic, ale ve všeobecném zmatku jim bylo věnováno málo pozornosti. Mnoho vojáků pochodovalo celou noc před tím bez večeře a snídaně a tudíž se opili rychle.

Za třetí, odpoledne se zvedl silný vítr, který se pozdĕji zmĕnil ve vichřici, oheň se šířil a město začalo hořet nekontrolovatelnĕ.

Za čtvrté, pro unionistickou armádu Jižní Karolína a její hlavní město představovala hlavního viníka války. Takto se vyjádřil ve svých vzpomínkách voják Shermanovy armády John C. Arbuckle: „Ze všech našich vojenských tažení žádné jiné město na Jihu v nás nevzbudilo takový zájem a nelibost jako Columbia; a zde před námi stála, v celé své kráse a půvabu; bohužel nešťastnĕ proslulá jako první z jižanských hlavních měst, které rozpoutalo hrůzy války... Oběti, krev a válečné vřavy, kterými jsme prošli za minulá čtyři léta, byly způsobeny tím, co začalo v Columbii. Z nálady a pocitů našich vojáků bylo zřejmé, že strašlivý den odplaty konečně nastal pro toto obklíčené a prokleté město.” (Knapp, str. 4.)

Velení unionistické armády jevilo jistou snahu situaci ve městě kontrolovat. U veřejných budov byly postaveny hlídky a ochrana byla poskytnuta i některým soukromým rezidencím, které o to požádaly. Ochrana ovšem nebyla adekvátní. Už odpoledne velké množství opilých vojáků začalo rabovat banky a obchod od obchodu a dům od domu. Otázkou je, nakolik bylo unionistické velení zainteresované na výsledku rabování. Podle dopisu unionistického poručíka Myerse jeho ženě: „Máme se zde [v Jižní Karolíně] velmi dobře. Ničím neomezené rabování patřilo k pořádku dne.” A pokračoval, že „zlatých hodinek a stříbrných táců, pohárů a příborů bylo jak ostružin na keři”. Dodal i zajímavý pohled na to, jak se dělili o lup. První pětina šla hlavnímu velení, které též mělo právo prvního výběru. Další dvě pětiny šly nižšímu velení a poslední dvě pětiny zůstaly řadovým vojákům, kteří to pořídili. Na závěr poručík dodal, že „generál Sherman má dost zlata a stříbra, aby založil banku. Jen jeho podíl zlatých hodinek v Columbii činil dvesta sedmdesát pět”. (Vol. 12, Southern Historical Society Papers, str. 113.)

Vyrabované domy opilí vojáci zapalovali – ve městě bylo mnoho bavlny, alkoholu, petroleje a terpentýnu na výrobu zápalných loučí. A silný vítr se navečer změnil ve vichřici. Unionistické velení povolalo v noci do města čerstvé (a střízlivé) jednotky, aby pomohly s hašením požárů a zabránily dalšímu rabování. To už ovšem bylo pozdě; dílo bylo dokonáno. Generál Sherman, když po večeři ze svého stanoviště viděl hořící město, poznamenal, že „si to zavinili sami”. (They have brought it on themselves.) (Knapp, str. 7.) Jiný unionistický důstojník lakonicky shrnul, že „zde zaseli vítr a konečně sklidili vichřici.” (Knapp, str. 7.)

Dodnes se tradují dvě historky z columbijského požáru. První může a nemusí být pravdivá. Jednotka unionistických vojáků hledala ten baptistický kostel, kde se konal 20. prosince 1860 sněm, na němž vyhlásili odtržení od Unie. Dokonce došli ke správnému kostelu. Ale nebyli si jistí, tak se zeptali. A zaměstnanec onoho baptistického kostela prý přičinlivě namířil ruku přes ulici, kde stál metodisticky kostel. Metodisticky kostel byl hbitě zapálen, baptistický vřavu přežil. Ač možná fikce, je to dodnes historka populární.

Druhá je o tom, jak už nekontrolovatelný požár zachvátil i uršulinský klášter, který v té době sloužil jako škola i sirotčinec. Představená kláštera Baptista Lynch požádala generála Shermana ještě před vstupem do Columbie o ochranu. Znala ho z doby, kdy učila jeho dceru v Ohiu; navíc Sherman se spřátelil s jejím bratrem, který byl knězem v Charlestonu, když tam tehdy ještĕ o dost mladší Sherman sloužil. Poskytnutá ochrana nebyla účinná; navečer vojáci začali rabovat kostel, a když plameny zachvátily klášter, jeptišky musely v jedenáct večer vyvést děti z hořícího kláštera a společně vytvořili průvod, s knězem v čele, starší děti na stranách, malé uvnitř, a takto kráčeli hořícím městem. (Knapp, str. 8; Elmore, Carnival of Destruction.)

Noc strávili na hřbitově kostela Sv. Petra, kde je ráno navštívil Sherman. Jeho stará známá Baptista ho seřvala, jak jen přísné jeptišky učitelky umí, až ji Sherman galantně nabídl, že si může vybrat jakoukoliv zachovalou budovu v Columbii. Na což udatná představená opáčila, jak se opovažuje rozdávat, co mu nepatří. Nakonec ale přistoupila na nabídku přestěhovat děti do rezidence Hamptonů-Prestonů, což byl dům, ve kterém žil konfederační generál Wade Hampton. Columbií se totiž proslýchalo, že po odchodu Shermanovy armády bude Hampton-Preston rezidence zapálena jako osobní pomsta generálu Wade Hamptonovi. A vskutku, když uršulinky dorazily do rezidence, našly kolem budovy naskládané velké množství hořlavin. (Elmore.) Škola na tomto místě fungovala ještě řadu let.

Před odchodem z města Sherman nařídil spálit, tentokrát kontrolovanĕ, veřejné budovy, které ještě nelehly popelem, továrny, včetně zbrojovky a textilky, a zničit železniční trať. To byl údajně standardní válečný postup, který nevybočil ze zaběhlé praxe.

Válka je vůl

Válka je vůl

Závěrem

Seriózní historie nikdy nedospěla k definitivnímu závěru, že Sherman nařídil Columbii vypálit. On sám to vždy vehementně popíral. Při jedné příležitosti prohlásil typickým Shermanovskym způsobem: „Kdybych chtěl Columbii zapálit, tak bych ji zapálil se stejnými pocity, jaké bych měl, kdybych nařídil vypálit kolonii křečků na prérii. Ale nenařídil jsem to” (Knapp. str. 10.)

Neexistuje důkaz, že Sherman vydal rozkaz město vypálit, ale existuje řada důkazů, že dal v Columbii svým vojákům „pouze” volnou ruku. Následných pokusů situaci zachránit bylo málo a přišly pozdě. Opačný závěr by mohl mít závažné právní důsledky, neboť i podle tehdy platného práva úmyslně vypálit a vyplenit město, které se vzdalo bez boje, by mohlo být klasifikováno jako válečný zločin. Možná právĕ proto se o tom dnes nikomu nechce psát.

V roce 1872 mezinárodní komise, která měla rozhodnout pojistné nároky z columbijského požáru, došla k závěru, že ani unionistické, ani konfederační velení požár, ať už úmyslně nebo neúmyslně, nezpůsobily. (Knapp, str. 10.)

Faktem též je, že Shermanův pochod Georgií z Atlanty k Atlantiku a odtamtud Jižní Karolínou do Columbie mĕl, i dle samotného Shermana, mimo jiné demoralizovat a zastrašit místní obyvatele do té míry, že by požadovali konec vojenských operací. Díky této taktice se mu ale podařilo na dlouhou dobu udržet silnou nevraživost Jižanů vůči Yankees.

Bude snad nejlépe skončit článek o osudné noci našeho města přidáním odkazu na písničku The Night They Drove Old Dixie Down. „In the winter of ‘65, we were hungry and barely alive...“ Domnívám se, že situaci na konci občanské valky vystihuje velmi dobře. Zde v podání Joan Baez, i když autorem je skupina The Band. Rekviem za Jih, ale též pocta obĕtem valky. Byli jsme na jejím koncertu v Charlotte v Severní Karolínĕ, a když začala zpívat tuhle píseň, tak témeř celé divadlo povstalo, ruce hore a refrén jsme zpívali všichni. Vĕtšina oddaných fanoušků Joan Baez je značnĕ liberální a nesní staré konfederační sny. Proto taková reakce dokazuje, jak hlubokou jizvu Sherman zanechal v Jižanské duši.

Kapitol dnes

Kapitol dnes

Poděkování patří mému kolegovi panu Franku Knappovi z Columbie, který dal dohromady video doprovázené vynikajícím textem, jenž v psané podobĕ obsahuje velké množství dobových citací z dopisů, deníků, pamětí, novin a jiných zápisků přímých účastníků vypálení Columbie. Great job, Frank.

Odkazy:

Album na Rajčeti srovnává tehdejší a současné pohledy.

Frank Knapp, Sherman’s March: Final Revenge (text).

Píseň Joan Baez: The Night They Drove Old Dixie Down.

Fotografie: autorka. Dobové obrazy: zdroj Harpers

 

Hana W. Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!