ROZHLEDNÍK: Vypálení Columbie v únoru 1865
Capitol dnes foto: Hana W., Neviditelný pes
Úvod
Dne 17. února 2015 uplynulo 150 let od vypálení hlavního města Jižní Karolíny Columbie. Schylovalo se ke konci americké občanské války; na Jihu ještě dodnes občas zvané válkou mezi státy (the War Between the States – výraz velmi ideologický) a v Československu mého mládi romantizované pod jménem válka Jihu proti Severu. Vypálení Columbie nebylo nikdy historicky příliš zpracované. Většina autoritativních knih a dokumentárních filmů o občanské válce se o této události zmiňuje jen tak pod čarou, nebo vůbec ne. Nicméně je dodnes vepsána do povědomí i tváře města, kde už skoro 30 let žiju.
Město rychle rostlo a bohatlo, a podle dobových zpráv bylo velmi výstavné. V roce 1801 zde byla založena první státem financovaná univerzita v Americe. Postavilo se zde mnoho na tehdejší dobu velikých kostelů, veřejných budov a honosných rezidencí, mnohé s vyhlášenými zahradami.
Začátek americké občanské války.
Těžko psát o událostech z konce občanské války, aniž bych nezmínila začátek. Jižní Karolína byla prvním státem, který vyhlásil vystoupení z Unie 20. prosince 1860 na sněmu, který se konal v Columbii. Teprve krátce poté z Unie vystoupilo dalších šest států. A bylo to v Jižní Karolíně, kde 12. dubna 1861 zazněly první výstřely občanské války. Na ostrově u Charlestonu měla federální armáda pevnost
Nechci v tomto článku rozebírat příčiny tohoto konfliktu; ovšem vzhledem k tomu, že odtržení od Unie a válka začaly v Jižní Karolíně, tak by to jeden mohl připsat částečně i na vrub jisté barvitosti jihokarolinské politiky, která v mnohem přetrvává dodnes. Když Jižní Karolína za hlasitého hlaholu a všeobecné nadšenosti vyhlašovala odtržení od Unie, tehdejší významný charlestonský politik a právník a vůbec rozumný člověk James Louis Petigru se nechal slyšet, že Jižní Karolína je příliš malá na to, aby byla samostatným státem, a příliš veliká na to, aby z ní byl blázinec. (
Konec občanské války v Jižní Karolíně
Na rozdíl od Charlestonu, který byl průběžně bombardován z moře v průběhu celé občanské války, kolem Columbie se nebojovalo a vzhledem k její strategické poloze a rozvinutému průmyslu se o ní údajně uvažovalo i jako o náhradním hlavním městě Konfederace v případě, že by padlo hlavní město Konfederace
V Columbii byla rovněž největší tiskárna Konfederace a tudíž se zde „vyráběly” peníze. Měla také pověst jednoho z nejživějších měst Konfederace. Podle zpravodaje časopisu Harpers Conyghama i na přelomu let 1864 a 1865 se ve městě pořádaly koncerty téměř každý týden a k dostání v obchodech bylo všemožné luxusní zboží. (Knapp, str. 3.) Zdá se, že onen pověstný orchestr na Titaniku měl svého předchůdce v Columbii.
Starosta Columbie celkem marně vyzýval občany, aby se podíleli na stavbě zákopů a opevnění. V dané situaci patrně řada lidí považovala válku už za ztracenou. A byl přelom ledna a února a plesová sezóna, která se za války skrývala pod nálepkou dobročinných bazarů. Pro znalce a obdivovatele románu a filmu Jih proti Severu připomínám tu scénu na dobročinném bálu v Atlantĕ, kde Scarlett, ještě v černém vdovském smutku jde tancovat s Rhettem a při té příležitosti odhodí do sbírky snubní prsten. Na druhou stranu, válka se blížila ke konci, čas odplaty bohužel už nastal a budoucnost pro Jih nevypadala dobře. Tak proč si ještě neužít? Carpe diem.
Žádná bitva o Columbii se nekonala.
Požár
Jak a proč začala
Fakta jsou následující. Za prvé, v Columbii se zpracovávalo veliké množství bavlny a konfederační sklady byly bavlnou přeplněné. Když bylo jasné, že
Columbijsky rodák, generál Wade Hampton, mu oponoval a přesvědčil ho, aby tento rozkaz zvrátil, protože by tím mohlo být ohroženo celé město. Ve zmatku, kdy většina konfederačních jednotek byla odvelena na sever, tento nový rozkaz asi nebyl patřičně komunikován. Takže když Shermanovy jednotky vstoupily do města dopoledne 17. února, některé žoky doutnaly nebo hořely. Situace se ale rychle dostala pod kontrolu díky zásahu občanů Columbie. Zanedlouho ovšem žoky opět doutnaly.
Za druhé, ve městě bylo ohromné množství alkoholu. Destilerie v Columbii produkovala několik hektolitrů alkoholu denně, a konfederační sklady a obchody byly plne alkoholu. Navíc se do Columbie posílal alkohol vyráběný v Charlestonu k další distribuci na frontu. Faktem rovněž je, že i část obyvatel Columbie unionistické vojáky alkoholem napájela. Dnes už se můžeme pouze domnívat proč. Třeba s pochybným úmyslem si je naklonit. Část unionistického velení nařidila rozbít sudy whiskey, které byly vyvaleny do ulic, ale ve všeobecném zmatku jim bylo věnováno málo pozornosti. Mnoho vojáků pochodovalo celou noc před tím bez večeře a snídaně a tudíž se opili rychle.
Za třetí, odpoledne se zvedl silný vítr, který se pozdĕji zmĕnil ve vichřici, oheň se šířil a město začalo hořet nekontrolovatelnĕ.
Za čtvrté, pro unionistickou armádu Jižní Karolína a její hlavní město představovala hlavního viníka války. Takto se vyjádřil ve svých vzpomínkách voják Shermanovy armády John C. Arbuckle: „Ze všech našich vojenských tažení žádné jiné město na Jihu v nás nevzbudilo takový zájem a nelibost jako Columbia; a zde před námi stála, v celé své kráse a půvabu; bohužel nešťastnĕ proslulá jako první z jižanských hlavních měst, které rozpoutalo hrůzy války... Oběti, krev a válečné vřavy, kterými jsme prošli za minulá čtyři léta, byly způsobeny tím, co začalo v Columbii. Z nálady a pocitů našich vojáků bylo zřejmé, že strašlivý den odplaty konečně nastal pro toto obklíčené a prokleté město.” (Knapp, str. 4.)
Velení unionistické armády jevilo jistou snahu situaci ve městě kontrolovat. U veřejných budov byly postaveny hlídky a ochrana byla poskytnuta i některým soukromým rezidencím, které o to požádaly. Ochrana ovšem nebyla adekvátní. Už odpoledne velké množství opilých vojáků začalo rabovat banky a obchod od obchodu a dům od domu. Otázkou je, nakolik bylo unionistické velení zainteresované na výsledku rabování. Podle dopisu unionistického poručíka Myerse jeho ženě: „Máme se zde [v Jižní Karolíně] velmi dobře. Ničím neomezené rabování patřilo k pořádku dne.” A pokračoval, že „zlatých hodinek a stříbrných táců, pohárů a příborů bylo jak ostružin na keři”. Dodal i zajímavý pohled na to, jak se dělili o lup. První pětina šla hlavnímu velení, které též mělo právo prvního výběru. Další dvě pětiny šly nižšímu velení a poslední dvě pětiny zůstaly řadovým vojákům, kteří to pořídili. Na závěr poručík dodal, že „generál
Vyrabované domy opilí vojáci zapalovali – ve městě bylo mnoho bavlny, alkoholu, petroleje a terpentýnu na výrobu zápalných loučí. A silný vítr se navečer změnil ve vichřici. Unionistické velení povolalo v noci do města čerstvé (a střízlivé) jednotky, aby pomohly s hašením požárů a zabránily dalšímu rabování. To už ovšem bylo pozdě; dílo bylo dokonáno. Generál Sherman, když po večeři ze svého stanoviště viděl hořící město, poznamenal, že „si to zavinili sami”. (They have brought it on themselves.) (Knapp, str. 7.) Jiný unionistický důstojník lakonicky shrnul, že „zde zaseli vítr a konečně sklidili vichřici.” (Knapp, str. 7.)
Dodnes se tradují dvě historky z columbijského požáru. První může a nemusí být pravdivá. Jednotka unionistických vojáků hledala ten baptistický kostel, kde se konal 20. prosince 1860 sněm, na němž vyhlásili odtržení od Unie. Dokonce došli ke správnému kostelu. Ale nebyli si jistí, tak se zeptali. A zaměstnanec onoho baptistického kostela prý přičinlivě namířil ruku přes ulici, kde stál metodisticky kostel. Metodisticky kostel byl hbitě zapálen, baptistický vřavu přežil. Ač možná fikce, je to dodnes historka populární.
Druhá je o tom, jak už nekontrolovatelný požár zachvátil i uršulinský klášter, který v té době sloužil jako škola i sirotčinec. Představená kláštera Baptista Lynch požádala generála Shermana ještě před vstupem do Columbie o ochranu. Znala ho z doby, kdy učila jeho dceru v Ohiu; navíc
Noc strávili na hřbitově kostela Sv. Petra, kde je ráno navštívil
Před odchodem z města
Závěrem
Seriózní historie nikdy nedospěla k definitivnímu závěru, že
Neexistuje důkaz, že
V roce 1872 mezinárodní komise, která měla rozhodnout pojistné nároky z columbijského požáru, došla k závěru, že ani unionistické, ani konfederační velení požár, ať už úmyslně nebo neúmyslně, nezpůsobily. (Knapp, str. 10.)
Faktem též je, že Shermanův pochod Georgií z Atlanty k Atlantiku a odtamtud Jižní Karolínou do Columbie mĕl, i dle samotného Shermana, mimo jiné demoralizovat a zastrašit místní obyvatele do té míry, že by požadovali konec vojenských operací. Díky této taktice se mu ale podařilo na dlouhou dobu udržet silnou nevraživost Jižanů vůči Yankees.
Bude snad nejlépe skončit článek o osudné noci našeho města přidáním odkazu na písničku The Night They Drove Old Dixie Down. „In the winter of ‘65, we were hungry and barely alive...“ Domnívám se, že situaci na konci občanské valky vystihuje velmi dobře. Zde v podání Joan Baez, i když autorem je skupina The Band. Rekviem za Jih, ale též pocta obĕtem valky. Byli jsme na jejím koncertu v
Poděkování patří mému kolegovi panu Franku Knappovi z Columbie, který dal dohromady video doprovázené vynikajícím textem, jenž v psané podobĕ obsahuje velké množství dobových citací z dopisů, deníků, pamětí, novin a jiných zápisků přímých účastníků vypálení Columbie. Great job, Frank.
Odkazy:
Album na Rajčeti srovnává tehdejší a současné pohledy.
Frank Knapp, Sherman’s March: Final Revenge (text).
Píseň Joan Baez: The Night They Drove Old Dixie Down.
Fotografie: autorka. Dobové obrazy: zdroj Harpers