Když je dítě z domova, máte najednou nejen více času pro sebe, ale také těch peněz je trochu víc. A tak nás přepadly před pár lety milionářské choutky – Karibik v zimě. Už jen ten název v nás vyvolával snění o dálkách, a když jsme zjistili, že z Isla Margarity je možno přeletět do vnitrozemí Venezuely na pár dní k Orinoku, bylo o destinaci rozhodnuto.

Cesta byla dlouhá, ale ten cíl tak lákavý, že jsme to absolvovali v pohodě. Do hotelu jsme dorazili až po půlnoci a uvítal nás klimatizací vychlazený pokoj s teplotou blížící se nule a všudypřítomné vlhko. Tak jsme ulehli s představou, že ráno bude moudřejší večera a nás probudí slunce pražící do oken.

Ráno to moc dobře nevypadalo.

No slunce to nebylo, co nás probudilo... vytrvalý déšť a obloha černá jak před koncem světa. Naštěstí v tropech déšť nikdy netrvá dlouho a než jsme se probrali, bylo po dešti a dovča mohla začít.

Při seznámení s bezvadnou průvodkyní a jejích informacích o výletech se nám podařilo „ukořistit“ 2 místa v plánovaném výletu k vytouženému veletoku. Míst bylo málo, protože letadélko na přelet do vnitrozemí bylo jak z pohádky O letadélku Káněti. No možná trochu větší, ale o moc ne. Teď, když byl zajištěn hlavní cíl, jsme se mohli začít v klidu věnovat poznávání okolí, povalování v moři a popíjení dobrých místních nápojů.

Pohled od majáku na ubytování

Konečně nastal ten velký Den. Po příjezdu na letiště nám trochu zatrnulo, když jsme viděli, s čím poletíme. Ale odvážnému štěstí přeje! Pilot se s úsměvem protáhl do své kabinky oddělené pouhou přepážkou, zavřel okénka a mohlo se letět. Byla to fantazie! Díky velikosti letadla jsme letěli celkem nízko a měli nádherný pohled na moře, hory a následně pevninu, ve které se kroutily potůčky následně se slévající ve větší řeky a obklopené zelení (pohled jak ze školní učebnice zeměpisu – zeleň kolem vody, dále sucho).

Po přistání v Tucupitě jsme se nalodili na člun, vyfasovali vestičky a vyrazili proti proudu řeky. Nádhera – líně plynoucí řeka s vodnímu rostlinami na hladině a stromy kolem, občas rušené dřevěnými chýšemi domorodců. Abychom si mohli tento půvab vychutnat, člun zastavil a ponechal nás vlastnímu kochání. Byl to pro nás opravdu zážitek, jakým dojmem na nás krajina zapůsobila. Byl samozřejmě mnohokrát znásoben tím, že nás nikdy nenapadlo, že budeme moci tento kouzelný tok vidět na vlastní oči.

Naším dalším cílem bylo ubytování na jednom z mnoha ramen řeky v kouzelném kempu, kde jsme byli pouze s našimi průvodci. Odpoledne bylo naplánováno rybaření - chytání piraň a poté vstup do pralesa a menší vycházka. No, s rybami jsme moc neuspěli, jeden úlovek by nám k večeři nestačil a ani prales nevyšel dle plánu. Dle instrukcí jsme oblékli dlouhé nohavice, dlouhé rukávy, namazali se hojně repelenty a navlékli vyfasované holinky.

Jsme u cíle.

Trochu nás překvapilo, že po „vylodění“ nás nenapadlo hejno komárů a v bahně jsme se trochu pohupovali, ale jako naprostí laici jsme si užívali přírody okolo. Ne však naši průvodci – se zvoláním „zemětřesení“ nás zahnali zpět a mazali jsme do výchozího tábořiště. Jednalo se pouze o jeden záchvěv, takže jsme mohli pokračovat dle plánu a užít si řeku vpodvečer před západem slunce. A ti komáři nám opravdu nechyběli. Jen nikdo z přítomných nevyužil možnost skočit si ze člunu do řeky a zaplavat si. Představa piraň a jiných živočichů skrývajících se pod hladinou všem vzala odvahu.

A tak po krátké návštěvě v domorodé vesnici (hlavním cílem prodej suvenýrů) zpět na večeři a spánek, abychom byli čerství na zítřejší pokračování. Ještě pár informací od průvodce o nočním životě v korunách stromů, který byl opravdu živý celou noc včetně ranního opičího vřeštění.

Pokud si chcete udělat trochu představu o krajině, přikládám i nějaké foto.

Pokračování příště.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo tady na Rajčeti.