31.10.2020 | Svátek má Štěpánka


ZANINY CESTY: Želiv bez Želiva, nebo též bez Želivu…

1.7.2020

Někde jsem zahlédla článek o klášteru v obci Želiv (proč to tak složitě opisuju – skloňování tohohle jména není jen tak – podívejte se). My jsme tu kdysi dávno už byli, nějak na začátku devadesátek, tehdy to byla hodně sešlá ruina. Podle článku to vypadalo, že dnešní stav je už o hodně jiný.

První problém byl vůbec se tam dostat. Ubytování jsem zařizovala ještě v době předkoronavirové, takže mi celkem nevadilo, že to je přes dvě hodiny autobusem, jeden přestup navíc. Teď jsem na to hleděla poněkud podezřívavě.

Skutečnost předčila očekávání, resp. autobus byl poloprázdný, takže po téhle stránce dobré, ale jeli jsme dílem přískoky po rozkopané D1, dílem jsme vymetali i ty nejmenší vesničky, kde pokud možno taky měli rozkopanou silnici, takže v některých zatáčkách jsem čekala, jestli se ten autobus nezlomí, párkrát jsme jeli po podkladu, na který se někdy v zářivé budoucnosti teprve dá asfalt, a pár zemědělských strojů nám muselo uhnout do příkopu…

Klášter Želiv

Klášter Želiv

Ale Želiv je moc pěkný. Samozřejmě není ještě opravené docela všechno, ale kostel, původně gotický, zbarokizovaný Santinim, a hlavní části kláštera ano, dokončují Trčkův hrad, což je pozdně středověká stavba v areálu kláštera. Hrad vystavěli Trčkové z Lípy, kteří získali klášter vypálený za husitských válek, a užívali ho jako své sídlo až do konce 16. století, kdy ho mniši vykoupili.

Bydleli jsme moc pěkně ve starém domě (byla v něm příslušná zima, protože první tři dny bylo venku nějak do dvaceti stupňů), na jídlo jsme chodili převážně do klášterního pivovaru, který kromě skvělého piva měl i neméně skvělé jídlo (jejich tatarák a vuřty na pivě si budu dlouho pamatovat).

Cestou do Pelhřimova

Cestou do Pelhřimova

Ve čtvrtek jsme vyrazili do Pelhřimova. Navzdory předpovědi nepršelo a šlo se příjemně – k mému úžasu téměř pořád do kopce. Nejspíš to má něco společného s tím, že kolem Želiva jsou tři přehrady, které jak známo bývají v ďolíku. Kolem nás zpívali ptáci v množství, které z Prahy – ale i leckterých míst mimo Prahu – opravdu neznám. Na polích kvetl mák, hrách a chrpy, prostě idyla.

Jediná věc, která to kazila, byl pohled na uschlé stromy a vykácené holiny v lesích; je vidět, že tady kůrovec opravdu zabral.

Pelhřimov se nám líbil. Historická část je moc pěkná, opravená a čistá (pan domácí jedovatě pravil, že je to tím, že nemají městskou policii). Podle informací, které jsem našla ještě doma, se v Pelhřimově dají najít prakticky všechny stavební slohy. Inzerují i naučnou stezku na tohle téma, jen se nám nějak nepodařilo ji najít. Asi by to chtělo víc času…

Pelhřimov

Pelhřimov

Večer v pokoji byla ještě o trochu větší zima.

Na pátek slibovali spoustu deště. Ono bylo vidět, že hodně pršelo, ještě než jsme přijeli, ale my vlastně pořádný déšť nepotkali, ne že bych si stěžovala. Cestou k přehradám jsme občas pár kapek chytli, ale nic dramatického.

V Želivu se stéká Želivka a Trnava. Na Želivce je nejdřív vodní nádrž Vřesník, moc hezky položená v lese, res. v tom, co z lesa zbylo, potom Sedlická hydroelektrárna, jejíž turbíny ovšem roztáčí voda, kterou sem přivádí potrubí z přehrady Sedlice.

U Sedlické přehrady jsem slezla pod hráz a fotila zdola. Estetický zážitek trochu kazilo množství leklých ryb, co plavaly pod hrází.

Sedlická přehrada

Sedlická přehrada

Pak párkrát zkoušelo pršet, takže jsme různě oblékali a svlékali bundy, ale vcelku počasí vyšlo. A začalo se oteplovat.

V sobotu ráno byla sice v pokoji stejná zima jako předtím, ale venku na tričko. Měli jsme v plánu Červenou Řečici s tím, že uvidíme, kam ještě dojdeme.

Šli jsme pro změnu kolem přehrady Trnávka, u které se čertvíproč nesmí na hráz, zatímco o něco dál jsou pláže a rybářské revíry. Rybářů tam bylo hodně, asi nejlepší byl tatík s asi pětiletým klučinou, který si důležitě nesl rybářský prut.

Cesta nás zase jednou zavedla na místo, kde jsme šli po uzoučké stezce nad vodou… Franta to fakt nemá rád. Ale Červená Řečice nám to vynahradila – jednak je sama o sobě hezká, jsou tam dvě výborné hospody - a druhak má úžasný, bohužel už skoro spadlý, zámek. Památkově chráněný.

Dovnitř se samozřejmě nesmí a asi by to ani nebylo zdraví prospěšné, ale stojí za to jen si ho obejít, obdivovat jeho bašty a to málo, co je vidět za hradbami…
To jsme ho obešli poprvé, potom jsme se ještě došli do centra napít, to jsme u něj byli podruhé a pak ještě potřetí, když jsme zjistili, že sice jdeme po modré značce, ale na jinou stranu, než jsme chtěli. Hodně jsme si ho prohlédli.

Dál jsme chtěli jít do Křelovic podle meandrů Trnavy, ale nějak se nám na poslední chvíli zdálo, že tam – kdo by to řekl – bude bahna až kam. Tak jsme místo toho zamířili lesem do kopce, že to místo klikatě podle vody vezmeme rovnou nahoru do Křelovic. Což se nám povedlo… tedy do Křelovic jsme došli vyježděnou stopou po poli, ale došli. Na tom poli bylo na padnutí.

Cestou do Křelic

Cestou do Křelic

V neděli jsme se ještě byli projít ke kapličce na kopci nad Želivem a pak už se jelo domů. Do Prahy jsme dojeli s víc jak půlhodinovým zpožděním skoro úplně mrtví – a to nás ještě čekala hodinová cesta na druhý konec města. Ale jinak to byl moc príma výlet.

A víte co? Až doma mi docvaklo, že odsud pocházel Jan Želivský.

Foto: Zana. Další fotky najdete tady na Rajčeti

Zana Neviditelný pes