Do sněhové nadílky přišla obleva, mokro a kluzko. Sobotní odpoledne zachránila Botanická zahrada v Troji, ale večer jsme marně přemýšleli, kam vyrazíme v neděli. I vzpomněl si muž na Brtnické ledopády – zdalipak už tam jsou? A vono jo. Díky aktuálním informacím na webu KČT (odkaz zde) jsme mohli vyrazit na jistotu. Tak honem připravit, zabalit a spát. Vstávání v 6 ráno, vyrážíme na dvouhodinovou cestu probouzejícím se ránem. Podařilo se nám zaparkovat na vybraném místě, odpoledne se tady bude stát i na silnici. Bohužel hned po nás přijíždí auto s voňavou fenkou a vyráží před námi. Ach jo.

Konečně vyrážíme také, cesta je podle předpokladů ušlapaná do ledovky. Po chvíli vzdáváme snahu o normální chůzi a nasazujeme nesmeky, geniální to vynález. Také musím vzdát snahu o normální chování Vaška – pach feny je prostě silnější a Vašek na dlouho končí na krátkém vodítku. Každou chvíli už vidíme na skalách působivé rampouchy a za chvíli přicházíme k prvnímu ledopádu.

Křepelčí stěnka

Obdivujeme nádherné přírodní výtvory, každý ledopád je trochu jiný.

Velký ledový sloup

Pak se okruh odpojuje od potoka a pokračuje prudkým výstupem. Já lehce vyšlápnu a nahoře připravuji oblíbenou „psolívku“ z psí kapsičky a teplé vody.

Psolívka

Kdo má nesmeky, zvládá. Ostatní šlapou všude okolo, aby se vyhnuli klouzavému, někteří dávají slovu „ledopády“ další význam. Také působivé.

Konírna

Krásně vybarvené ledopády Konírna, Malá opona… a pak přichází to nejlepší nakonec – Opona. Obrovský, nádherný ledopád. Jo, tak tohle stojí za to.

Opona s lidmi

Dokončujeme okruh, popojíždíme do Kyjova a vyrážíme k další místní specialitě – Jeskyni víl. Nejdřív ale jeskyně Vinný sklep – sejít po schodech namrzlých do ledové špičky je umění i v nesmecích – a ve sklepě se krčí jediná flaška! Ach jo, tak zpátky nahoru. Konečně dorážíme pod známou jeskyni a opět vidíme baletění nevhodně obutých lidí, tentokrát zpestřené opravdu strmým svahem, jištěným řetězy. Výstup, psolívka a pak už jen zíráme na tu průhlednou krásu.

Jeskyně víl

Jsou tu zapálené dvě svíčky a ač nerada, musím uznat, že jejich svit místu dodává ještě o chlup víc. Nádhera. Jen ten neskutečný nepořádek, který tu po těch svíčkách zbude, se asi na jaře sám neuklidí. To je kruci takový problém zapálit, vyfotit, sfouknout a odnést? Teď to vysbírat nejde, je zakapáno v ledu.

Žebřík na Kyjovský hrad

Na zpáteční cestě je odbočka na Kyjovský hrádek.

Když jsme tudy kdysi šli v létě, měli jsme kočárek se stárnoucím Bardou a kupodivu jsem tehdy rozumně usoudila, že tahle trasa nebude pro kočárek vhodná, nahoru jsem vyslala jen muže s foťákem a na druhém konci stezky jsem si ho pak po nekonečném čekání vyzvedla.

Navrhuji, že si to dnes prohodíme, ale neprochází to a já to vidět chci, takže míříme nahoru všichni. Já jsem v pohodě, Vašek zvládá, bígl ještě neví, že já dokážu i nemožné (třeba lézt v nesmecích po kovovém žebříku s bíglem v náručí), tak se trochu bojí. A páník… no, věděl, do čeho jde, dobře mu tak. Ona ta cesta opravdu není „vhodná pro kočárky“ a v kombinaci s ledem je obzvláště výživná.

To klikaté je zábradlí u cesty

Slézáme k Sýrovému potoku, stylově rozdávám poslední zbytky sýra, kterým psy celý den přikrmuji. Za chvíli bude tma, tak na další vyhlídku ani moc nepřemlouvám. Naštěstí, protože sotva dosedneme do auta, začnou padat první kapky a domů jedeme za vytrvalého deště. Z nezvyklé chůze v nesmecích pořádně bolí nohy, muž to s tvrdší podrážkou rozhodně vychytal lépe. Tenhle výlet byl daleký a náročný, ale určitě stál za to!

Ledopády bývají, dle počasí, většinou až do konce března, takže kdo jste tam ještě nebyl, nemá zatím zmeškáno!

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.