Konečně se začíná oteplovat a tak mi nezbývá, než zatnout zuby a začít rozhýbávat po zimě a nemocích zatuhlé svaly a klouby. Zahrádka si během mé nečinnosti začala žít svým vlastním bujně zeleným životem a semínka v sáčcích na mě začala výhružně vykřikovat, že pokud je co nejdřív nestrčím do země, tak z nich nic nebude. A tak jsem za pomoci značného hekání, občasného klení a čarování pomocí zakázaných slov začala okopávat, plít plevel, zachraňovat cibuloviny, které hraboši či krtci přestěhovali na zcela nevhodná místa, a vůbec dělat všechny ty věci, které by měl mít slušně vychovaný zahrádkář už dávno hotové.

Sice se po zahradě pohybuju jako hlemýžď a všechno mě bolí, ale mám opálený obličej i ramena a v sobě tichou radost a spokojenost. Cítím, jak se mi dobíjejí baterky, jak mě zahrada harmonizuje. Ta únava je vlastně bezvadná, je to důvod co chvíli si sednout do křesílka a provozovat zen. Nebo koukat okolo a libovat si, jak všechno raší, kvete a roste a jak se loňské přesuny povedly. Pozoruju ptáky a ryby v jezírku a snažím se vypátrat žáby sedící na mělčině dříve, než vypátrají ony mě a skočí do vody. Už se mi to párkrát povedlo. Teď je mojí metou zahlédnout žábu, jak z vody vylézá na mělčinu. Dnes už to málem bylo, zelený skokan se vynořil z vody v místě, kde začíná mělčí část, a natáhl nahoru přední nohy. Ani jsem nedýchala, čekala jsem, že vyleze na kamínky a usadí se jako obvykle v sítinách, ale skokan si dával načas. Barevni karásci vedle něj ozobávali řasy ze stěn jezírka a po hladině běhaly vodoměrky. Klid a mír, pohoda a maňána. Jen já měla žízeň a když jsem se natáhla pro lahev s vodou, skokan se ponořil pod hladinu. Nejspíš mi tím chtěl říct, abych na něj přestala civět a šla raději dělat něco užitečného.

Už je tak teplo, že sedávám ve svém křesílku i za soumraku a až do tmy. Když se začne stmívat, přichází do zahrady Malá s Mášenkou na večerní gáblík. Myslím, že si dokážou jídlo sehnat sami, ale zvláště Mášenka nepohrdne nějakým tím přídavkem, o který se postará někdo jiný. Někdy přicházejí spolu, jindy na mě čeká jen Mášenka. Dám jídlo do obou misek, ale Mášenka k němu jen čuchne a dál se šubelí mezi kočičím krmítkem a mým křeslem, poblíž kterého leží misky na zemi. Už je téměř tma, když najednou Mášenka ožije a spěchá k brance. Pod ní se protáhne Malá a pak začne kouzelné divadlo. Kočička s kocourkem si navzájem očuchají ocásky a pak se k sobě přitočí hlavami. Otírají si o sebe líčka a promotávají si ocásky. Několikrát se těsně k sobě přitisknuti otočí dokola, možná tančí nějaký kočičí milostný tanec, a ocásky se jim přitom něžně vlní a proplétají. Pak se, stále k sobě přitisknuti, chvíli procházejí po cestičce tam a zpátky, a potom spolu zkontrolují kočičí krmítko, aby nakonec skončili u naložených misek. Kolikrát už jsem viděla to jejich láskyplné vítání, a stejně mě to pokaždé dojme. Měla jsem doma tři kočky, z nich dva kocourci spolu vyrůstali a žili od malička. Měli se moc rádi, spávali spolu a čistili si ouška, ale takové radostné vítání jsem u nich nikdy neviděla.

Občas můžu pozorovat kosáky, jak chodí do kočičího krmítka loupit kočkám granule. To je nějakého pozorování a rozhlížení se, než se kosák osmělí a pak pár poskočení a frrrnk! Naštěstí kočky bývají přes den na svých pochůzkách, takže žádné nebezpečí kosákovi nehrozí. Ode mě určitě ne.

Dnes jsem téměř celý den pracovala venku. A když jsem se vyděsila, kolik už je hodin a že musím jít honem psát tuto plusku, tak jsem si všimla zvláštního chování domácích koček. V rohu obýváku, vedle skříňky, na které mají kočky své granule, stojí proutěný koš. Obě kočky, hlavně ale Rózka, se za něj pokoušely dostat. Říkala jsem si, že jim tam asi utekl pavouk – nebo myš, řekla jsem rádoby vtipně, když jsem Vaškovi vysvětlovala, že jsem koš odtáhla od zdi, aby si to tam kočky mohly prozkoumat. A šla jsem si sednout ke svému stolu, že budu psát.

Jenže Rózka se hrabala v kabelech pod stolem a pokoušela se odstrčit elektrického „psa“ a dostat se za skříňku vedle stolu. To už bylo vážně divné a přišel se na to Rózčino úsilí podívat i Vašek, který tu myš opravdu uviděl. Chvíli jsme nevěděli, co s tím, pak jsem skříňku odtáhla, myš vyběhla, Rózka ji chytila, pustila, znovu chytila a zase pustila, protože si s ní nevěděla rady. Myš vběhla pod mou postel a odtud za skříň a Rózka se za ní dobývala a to rozhodně nebyla situace, ve které se dá psát.

Nakonec Rózka vylítla zpod postele a běžela do obýváku, kde začala pobíhat kolem sedačky. Honem jsem zavřela dveře z pokoje na chodbu a naopak otevřela dveře na balkón v naději, že myš pochopí.

Zjevně se tak stalo, protože po nějakém čase, kdy jsem se marně snažila vzpomenout si, o čem jsem to vlastně chtěla psát, přišla ke mně do pokoje v naději, že svou myš najde tady. Prošly jsme pak spolu celým bytem a když se ujistila, že o svou myš definitivně přišla, pustila se do granulí. Ufff, už už jsem se bála, že se mi v noci pod postelí bude honit kočka s myší. A to je něco, co opravdu nechceš.

A tak další mou dnešní malou velkou radostí je, že se mi přes myší honičku povedlo plusku na zítřek dopsat a že si po zásluze půjdu sednout ven. Budu tam provozovat zen a u toho poslouchat, jak pískají netopýři a jak zpívají kočky.

Začátek května 2022 | foto: Vave

Osobní stránky autorky:

https://podpovrchemvave.blogspot.com/

http://vaverika.blogspot.com/