Stará zahrada kolem starého domu. O obojí se společně s dospělými dětmi staráme, jak jen to síly dovolí. Cizí lidé to nepochopí. Bydlíme všichni v Brně a náš starý dům, kde jsem se narodila a prožila šťastně s rodiči a domácími zvířaty pár nejranějších let, je blízko nádraží ve vesnici na jih od Brna. Žádné turistické krásy, ani lahodný lesní vzduch Vysočiny. Jen na kole se v té jihomoravské rovinaté krajině se zbytky lužních lesů výborně jezdí. V zahradě se dá vypěstovat ovoce a zelenina, jaké kopcovitá krajina s jehličnany neposkytuje. Tady je náš skutečný domov, já a syn tam v duchu rozmlouváme s mojí maminkou, já i s tatínkem a dědečkem, s tetou Betty, se slečnou Hermínkou, jež chodívala rozprávět se mnou německy. Na dlouhých procházkách mně každé odpoledne něco pěkného vyprávěla. To krásné, šťastné dětství trvalo, dokud nás nezabrali němečtí nacisté. Pak se i ona s rodiči musela vystěhovat do zabraného území.k příbuzným. Teprve po dlouhém čase jsem pochopila, že její rodiče byli němečtí sociální demokraté a v naší vesnici by s nimi později bylo zle. To se o pár vesnic dál, jež byly přičleněny k „Říši“, o nich nevědělo, takže přežili.

Máme v té zahradě a v tom domě své vzpomínky na mládí, na lidi, zvířata i události, které se při práci vracejí a vracejí jako stále přítomné a živé.

Nikdy v zahradě nebývám sama. Nechávám tam v klidu žít všechny zvířecí návštěvníky i trvalé obyvatele. Nejrůznější ptáci tam chodí, někteří pravidelně, se nasytit – třebas datlové a strakapoudi. Někteří i zahnízdí. Veverkám patří úroda na lískovém keři. Odnášejí si ji většinou sníst na meruňku. Ony, i mnozí ptáci si pochutnají také na ovoci.

Po několik let si do zahrady zvykla za mnou chodit i čísi kočka. Myslím, že mne ze zídky, která obklopuje zahradu, vyhlížela už v době, kdy přijížděl vlak. Často na mě blízko branky čekávala. Inu, zvířata nepotřebují tištěný jízdní řád, mají ho v hlavě. Orientují se v čase i bez lidských hodinek. Ze začátku naší známosti byla opatrná, nevyzývala mne k pomazlení, dokud jsem pracovala, držívala se opodál. Během týdnů a měsíců získávala důvěru a druhým rokem za mnou začala chodit i do domu, do přízemního bytu. Často jsme spolu obědvaly a bylo nám venku i uvnitř spolu vždy dobře. Nikdy nebývala dotěrná. Věděla, že zase k večeru musím odjet, a ze začátku to respektovala a když jsem šla na vlak, byt se mnou opouštěla. Jenže postupně se jí v mé společnosti nejen líbilo čím dál víc, ale zalíbilo se jí i v bytě, zejména v posteli v peřinách. Musela jsem ji vždy odtud vzít a skoro násilím vystrčit do zahrady.

Později se mě pokusila přelstít a nezůstala na přehozu postelí, ale v nestřeženém okamžiku vlezla pod duchnu a postel na povrchu zanechala upravenou. Marně jsem ji volala. Pomyslela jsem si, že už nepozorovaně odešla. Koho by napadlo, že je úmyslně tak dobře schovaná a úmyslně na moje volání nemíní reagovat? Zamkla jsem za sebou byt, odjela a protože mně cosi do plánované cesty přišlo, vrátila jsem se až za týden. Mívám ve zvyku nejdřív dům obejít a podívat se, co je nového. Spoušť! Záclony z obou oken strhané, střepy, chaos…

Ach bože, jak málo pochopitelný je svět lidí, kteří své okolí tolik přetvářejí a dělají v něm takové složité, kočičímu vnímání málo srozumitelné změny! K čemu je lidem to a zase tohle? K čemu ta tvrdá průhledná plocha v místech, kudy by se zvíře chtělo dostat do zahrady? Hranice, kterou není vidět, ale která při tvrdém nárazu zraňuje, jako by byla z kamene, a patrně by zvíře při opakování pokusů o průchod zabila. Okna jsou místa nevyzpytatelná, hrozně to při nárazu bolí. Přesto se den za dnem zoufale stresovaná, zmatená bytost pokoušela znovu a znovu dostat okny do zahrady na stromy, uniknout z téhle nepochopitelné člověčí klece. Paní byla pryč, nepřicházela a nepřicházela. Úzkost byla tak zoufalá, že nedoléhal nijak silně ani hlad, ba ani několikadenní žízeň. Jak se ta člověkem přetvořená příroda, které rozumí a potřebuje ji jen on, plná jím vytvořených zařízení a věcí, dá zařadit do světa zvířete, které vnímá a používá své okolí takové, jaké je a přetváří je jen omezeně, v té míře, jak to bezprostředně potřebuje? Třebas tu teplou rozložitou měkkost, která je kočičímu tělu tolik příjemná, tu si kočka dovede upravit v pelíšek, kde je nevýslovně dobře. Proč ji ta veliká lidská osoba, která obyčejně bývá tvorem přátelským, vždycky z nepochopitelných příčin nutí tohle příjemné místo na tak dlouho opustit?

Při pohledu do okna na tu spoušť jsem pochopila, že kočka úmyslně zůstala schovaná v bytě. Kdo by se nedopálil! Jsem jen emocím bez úvahy podléhající člověk. Prožila si pořádné trápení – dobře jí tak, alespoň to podruhé neudělá. Otevřela jsem dveře a kočička v návalu štěstí, že jsem konečně tady, se snažila ke mně přilísat a otírat se. Pak pro ni následoval šok. Místo očekávaných něžností a politování jsem jí ostře vynadala. V prvním okamžiku nechápala a doslovně sedla na zadek. Pak pelášila pryč, kamsi daleko za hranice naší zahrady. Mezi námi byl navždy konec. Několik let jsem ji občas zahlédla na zdi, patrně se z bezpečné vzdálenosti, takové, jaká vylučuje každý dotyk, na mě přišla podívat. Nikdy už ke mně nesestoupila ze zídky dolů a když jsem jí na zeď položila nějakou dobrotu, nikdy se jí v mé přítomnosti nedotkla. Přestože jsem ji tehdy ve zlosti ani neuhodila, přineslo jí mé chování zklamání, tak hluboké, že mně nikdy neodpustila.