Nedávno se objevil na sociálních sítích zajímavý článek o psích seniorech, něco v tom smyslu, že jsou to de facto chodící mrtvoly. Na jednu stranu mě to pobavilo, článek byl psaný s nadsázkou a určitým humorem, na druhou stranu mě to donutilo zamyslet se nad tím, co leží doma nám.

Ebi.

Nejstarším psem ve smečce je patnáctiletá Ebi. Naše veterinářka má u vstupu na dveřích tabulku, na které je uvedený poměr psího a lidského věku. Ebi jako člověk by byla stoletá babča a nezbývá než jí pogratulovat. Fakt, že vyšší věk psa už tabulka nepřipouští, je přinejmenším pro naši Ebi urážlivý. Pokud Ebču upravím, vykoupu, prostě udělám all inclusive wellness, tak ani na svůj věk nevypadá. Bohužel tyto moje dobře myšlené zásahy do jejího vzhledu jsou z Ebčiny strany brány jako teroristický útok na její osobu a stávají se čím dál tím vzácnější.

Ebi na zahradě.

A tak jsem přistoupila k údržbě čistě praktické, což spočívá v tom, že ji jednou za čas drapnu, vrazím pod sprchu, naliju šampon, udělám pěnovou kouli, opláchnu, vyfénuju a sjedu dohola strojkem. Aby úplně neutrpělo mé estetické cítění, ponechám vousy a obočí. Sice nevím, k čemu je to dobré, protože tuto zbylou ochlupacenou část si Ebi nechává jen velmi vzácně pročesat, tudíž vzniká dredovaná spletitost, kterou stejně časem ustřihnu. Jediná věc mě vždy při této manipulaci uklidňuje, mám typ kníračů, kteří zarůstají super rychlým tempem a velmi bohatým ochlupením. Ve výsledku se Ebi po čase vrací do vzhledu knírače a já mám zase co upravovat.

Ebi jako štěně.

Ebi je odmalička živel. Vždy jí bylo všude plno a její temperament byl jako exploze výbušniny. Dokázala celý den neúnavně běhat po zahradě, a to jsme právě přišli z velmi dlouhé procházky, během které naběhala lesem desítky kilometrů. Musím se smát, když si vzpomenu na její mámu, která naopak proležela celý den a s údivem pozorovala svoji dceru pobíhající kolem ní. No pobíhající, spíš že se něco rychlostí blesku mihnulo kolem. Vždy, když měla Ebi štěňata, tak jsem se modlila, aby bylo potomstvo zcela normální a geny mámu elegantně přeskočily. Musím se přiznat, že v tomto jsem slavila úspěch, neboť se mi podařilo získat do naší psí rodiny úžasného krycího psa, s kterým měla Ebi děti povahově klidné, vyrovnané a stále vrtící ocáskem.

Ebi zůstala věrná tvrzení, že psi se uklidní kolem třetího věku, knírač nikdy. Ebi je prdlá doteď. Už nelítá celý den, ony ty nožičky už tak neslouží jako zamlada, ale jakmile jde někdo kolem plotu, někdo, kdo musí být zákonitě seřván a sežrán, Ebi vyletí, desetkrát během své cesty k plotu spadne, ale statečně k němu doběhne a řve. Bohužel většinou zapomene, že mezi terasou a plotem je půlmetrová mezera, takže jako bonus do ní zapadne. Ani to ji neodradí v tom, aby stále na dotyčného hajzla řvala. Že u toho vypadá přinejmenším komicky, to si vůbec nepřipouští. Ona, psí zabiják. Po celém výstupu hrdě odchází s hlavou nahoře, opět několikrát zakopne, ale spokojenost z jejích očí jen plane.

Ebi na zahradě.

Kolikrát na internetu čtu, jak mají lidi problémy, že jim pejsek nežere. U nás je problém zcela opačného rázu. Musím hlídat, aby se každý jednotlivec nažral. Rozdám misky a postavím se doprostřed, protože ti nejrychlejší, kteří granule vdechnou během pěti sekund, jdou prudit ty pomalejší, kteří si chtějí jídlo o něco déle vychutnat. Prudiči stojí vedle jejich misky a koukají, jestli něco nezbude. Stará Ebi má sice všechny zuby na svém místě, ale přece jen nejsou už v tak dokonalém stavu jak před lety. Proto jí trvá kousání déle. Jejím dvorním prudičem je nejmladší Iby. Kouká a každou granuli, která Ebině vypadne mimo misku, hned sebere. Ebi se naučila být extrémně opatrná a přes veškerý zubní handicap se snaží, aby Iby nezískala ani drobek. Tím mi odpadla i starost, že by mělo v jejím věku nastat období nechutenství.

Ebi a Iby.

Ebi a Iby jsou si neskutečně podobné, jak povahou, tak vizuálně a obě se zbožňují. Ibča odmalička dokáže Ebi tak otravovat, že kdyby to udělal jiný pes, tak by ho Ebi, v rámci svých možností, zakousla. Ale malou Iby ne, té se dovolí všechno, tedy kromě žrádla.

Když se bavím s lidmi na téma zda pořídit k staršímu psu štěně, říkám stoprocentně ano. Lidi se toho bojí, mají strach, že starý pes štěně nepřijme a bude žárlit. Ale on je problém úplně někde jinde, a to v majitelích. Pokud si nechávám štěně, musím se k němu chovat stejně jako ke staršímu psu. Pak nemá starý pes důvod být ke štěněti nevrlý. Jistě, se štěnětem musím chodit častěji ven čůrat, ale to není důvod nevzít i druhého psa. Dávám štěněti víckrát nažrat, no tak rozdělím žrádlo i staršímu na víc dílů.

Ebi.

Tím, že bude mít starý pes vedle sebe mladého, dostane podnět k tomu, aby se začal chovat taky mladě. Vidím to na Ebi. Sice už víc spí a nechodí s námi na dlouhé procházky, ale smečka ji udržuje v pocitu, že je stále třeba hlídat, být ve střehu, že je třeba se chodit pravidelně venčit a žrát. Jako majitel mám o devadesát procent méně starostí a Ebi má stále pocit plnohodnotného života. Ne života spočívajícího v tom, že už jen ležím a čekám, kdy mě to klepne. Ono ji klepne, až zase někdy poletí k plotu a bude řvát na nějakého lumpa, ale skončí život s pocitem dobře provedené práce :-)

Ebi a já.

Foto: Petra V.

www.fortunamoravia.eu