Čas je veličina, která všemu na naší zemi ubíhá lineárně kupředu. Budoucnost lze jen odhadovat či předpovídat a nebo tušit a to dosti mlhavě. Nevíme, co nás potká v příštích několika minutách, neřkuli co se stane ve vzdálenějším budoucnu či bude-li vůbec nějaké. Minulost nám v mnoha případech mizí v bohulibém zapomenutí a nebo zapomnění cíleném, jako třeba události posledního světového válečného konfliktu, který se odehrál v první polovině let čtyřicátých minulého století. Takže vše se odehrává v času přítomném, právě teď.

Čas však neubíhá všemu a všem stejnou relativní rychlostí. Ostatně pan Albert Einstein se v této časové relativitě vědecky vrtal, za což mu byla udělena cena pana Nobela. Jak lidskému jedinci přibývají léta, tak pozorují, kterak se čas zkracuje, či běží jaksi rychleji. Že jim však všechno déle trvá to jim zrovna nepřipadá. Ať už to je o něčem se rozhodnout a nebo něco fyzicky udělat, třeba si jen sednout. Asi to je jejich bohatými a nepřebernými životními zkušenostmi. Neví, ze které si právě vybrat, a tak, zvláště mladým progresivistům, všude a ve všem jen zaclánějí.

Však už se někteří mladí vzdělanci s diplomy a doktoráty ozvali, že penzisty je nutno zrušit, protože zatěžují státní rozpočet nežádoucí měrou. O způsobu řešení zrušení penzistů se tuším nezmiňovali, takže o střílení a nebo hromadném zplynování zatím řeč nebyla. Tito mladí „myslitelé“ jaksi pozapomněli, že veškeré současné bohatství společnosti, ve kterém se jim tak dobře žije, vytvořili pro ně svýma rukama a mozky právě ti nežádoucí penzisti, kteří však asi udělali kardinální chybu ve výchově a vzdělání mladé generace. Takže se jim nyní vrací to, co zbabrali. Výše zmínění mladí „vzdělanci“ se také nezmínili, co hodlají učinit, až sami penzijního věku dosáhnou. Ano, bude to o několik let později než dnes, ale že by se snad postavili do fronty u dobrovolné terminální stanice, kde by následně byli humánně a bezbolestně terminováni, o tom ani muk.

Ale vraťme se k dnešnímu tématu, času a jeho relativitě. Budu se věnovat převážně tomu, kterak čas působí a nebo jej vnímá jedinec, který má na plecích více jak 80 křížků, tedy zasloužilého geriatrika.

Pocit únavy je provází každodenním životem s takovou rasancí, že jsou schopni usnout kdekoliv a kdykoliv, někdy i při řízení auta s obvykle fatálními následky. Naproti tomu v noci ne a ne usnout, navštíví je stařecká nespavost. Ne nadarmo v Klokánii, kde se pro trochu větší vzdálenosti jednoho od věcí druhých, bez auta jedinec nikam nedostane, je po dosažení věku 75 let vyžadována každoroční lékařská prohlídka a dobrozdání, zda je řidič fyzicky natolik schopný, že ještě může bezpečně kočírovat automobil. Ještě lepší bonbónek nastává ve věku 85 let, kdy si řidič musí řidičák složit znovu a to jak z teorie, tak i praxe. K této zkoušce je doporučeno se dostavit s někým, kdo by v případě zkoušky neudělání zkoušeného odvezl domů, protože tomu je z těchto důvodů řidičák na fleku zrušen a odebrán. Je tu ale i druhá možnost. Když si jedinec na zkoušku netroufá, tak mu je sice řidičák obnoven, ale s restrikcemi. Na příklad, že může řídit jen v okruhu 30 km svého bydliště. Tato vzdálenost je měnitelná podle místa bydliště řidiče.

V anglofonních zemích jsou následující jevy něžně zvány „senior moments“, tedy momenty seniorů. Na příklad, jeden se rozhodne zahnat žízeň a vydá se do kuchyně pro sklenici vody a nebo i něčeho lepšího. Zádrhel nastane, když se do té kuchyně došourá, že si nevzpomene, proč tam vlastně šel. A nebo kam si před pár okamžiky odložil brýle, či po oblečení venkovního ošacení, které je samo o sobě úkonem namáhavým, dlouhým a v mnoha případech bez cizí pomoci nesnadným, kam chtěl vlastně jít a nebo dělat. Že zapomíná jména lokalit a kterak a jak se tam dostat, je zcela běžné, zrovna tak jako že zapomíná jména po léta známých osob. Pravidelné úkony, jako na příklad vyvezení popelnice ke krajnici ulice každý týden mu připadá, že tu zatracenou popelnici vyváží každý den.

Veškeré úkony těmto jedincům trvají déle také z toho důvodu, že pohybovat se po okolí je nutno obezřetně a s rozvahou, tedy v podstatě pomalu. Už jen z důvodu, že při prudším pohybu se jim zamotá škopovice a tito mohou upadnout. Pokud je toto potká v prostředí přívětivém, kde je čeho se zachytit, je dobře. Horší je, když se něčeho chytit nelze a postižený se zřítí na zem či podlahu, ze které mnohý bez cizí pomoci nevstane. A vůbec nejhorší je, když se toto stane na schodišti a nestihne se přidržet zábradlí. To se potom zřítí o patro níže, v nejlepším případě otlučený jako ta příslovečná píšťalička, a hůře s různými zlomeninami, které se v jeho věku jaksi nechtějí hojit.

S koordinací různých končetin se takový senior už dávno rozloučil. Je rád, že ještě chodí, a ví, že to znamená sunout jednu nohu před druhou. Někdy úspěšně a někdy s úspěchem menším. Zrovna tak někam vymizela šikovnost rukou a zvláště prstů. Jejich bývalá citlivost a dexterita tedy šikovnost zmizela v daleké minulosti a jedinec je rád, že mu z třesoucích se prstů nepadá jídelní příbor a nebo při přípitku se nepobryndá. Obvykle obezřetně popíjí ze sklenic jen do poloviny plných. O navlékání nitě do ucha jehly raději pomlčím, bylo by toho na několik stránek, kterak se dá tato výzva osudu řešit, od poloslepých očí po třesoucí se ruce.

Jak jsme se mezi vrstevníky dohodli, úplně stačí, že aspoň jednou denně bere geront hrst prášků „proti smrti“. Ve většině případů to jsou 3 denní dávky, ráno aby se probral z nočních mrákot a byl použitelný, v poledne aby fungovalo trávení tak, jak má, a večer, aby se tělo uklidnilo a mohl usnout. Jinak by ho díky stařecké nespavosti čekala bezesná a podivných myšlenek plná noc bez spánku. Lékaři v posledních desetiletích řeší zdravotní problémy pacientů čím dál tím více pomocí různých farmak, léků čili prášků, farmak, která tělu svými vedlejšími účinky zrovna přívětivá nejsou.

Lidské tělo bylo navrženo s životností 45 – 55 let. A tak dnešním penzistům je nutno instalovat různé náhradní díly za ty původní, avšak opotřebované. Jak v oblasti pohybové, kolena, kyčle, ramena, páteř a podobně, tak i v oblasti vnitřní, ledviny, játra, zažívací trakt, srdce, plíce a jiné.

Nevím, jak to probíhá v kotlince, ale zde u klokanů mě můj ošetřující lékař před 17 lety po instalaci první endoprotézy vybavil kartičkou zvíci kreditky i s mojí fotkou, na které je řečeno a úředně stvrzeno, že mám v těle hafo titanu a jiných kovů a tudíž v případě, že při kontrole na letišti bude kontrolní brána ječet, se prokážu právě tou kartičkou a nebudu nucen obnažovat svůj posterior ke shlédnutí jizev po instalaci. Takže když je postaráno o to, aby se geront mohl pohybovat instalací povětšinou kovových náhradních dílů, nastoupí fyziologické funkce těla a orgány příliš unavené je třeba povzbudit a ty opotřebované vyměnit.

Dnešní medicína je už tak vyspělá, že dovede vyměnit a nebo nahradit téměř každý orgán v těle mimo mozku a nervové soustavy. V této oblasti jdou na to v poslední době od lesa a na různých pracovištích se snaží do mozku implantovat mikroelektrody s mikroprocesorem, jejichž delší životnost jak dva roky v lidské tkáni je stále oříšek k rozlousknutí, které by měly nahradit funkci poškozených nervových spojů s neurony v mozku. Prostě se snaží vyrobit takového „cyborga“, který funguje jen tehdy, jsou-li ta všechna digitální udělátka, která má v těle, zásobena dostatečnou elektrickou energií. Takže staré rčení: „dnes mám vybité baterky“ nabývá jiných rozměrů či dimenze.

V zemi klokanů čeká geronty bílé kůže další specifikum a to je „jedovaté“ sluníčko, které bílé kůži nesvědčí. Ne nadarmo mají domorodci kůži tmavě hnědou až černou. Navíc v posledních desetiletích je v horních vrstvách atmosféry, zvláště na jižní polokouli, méně ozonu, který chrání před škodlivými ultrafialovými paprsky. A tak hafo starých obyvatel bílé kůže trpí výskytem její rakoviny a v horších případech i agresivními melanomy. A tak na příklad v mém případě mně bylo odstraněna rakovina kůže na 7 místech, z toho 4 na obličeji a hlavě a jeden melanom na obličeji. A tak si potom jeden připadá jako takový okrouhaný brambor či okurka. Z těla geronta tak postupně ubývají jednotlivé části, jsou nahrazovány kovovými implanty a kůže je umně ošetřena zkušenými „kožaři“, kteří i po odebrání značných částí rakovinou napadené kůže a okolní tkáně dovedou místa zásahu mistrně zamaskovat.

Výměna různých tělesných orgánů, které už odmítají fungovat, jak by měly, je dnes už vlastně rutina. Někdy jde jen o jejich části, jako na příklad když srdeční chlopeň neplní svou funkci, jak by měla. Zde medicína nabízí hned 3 varianty opravy, při kterých je nutno otevřít srdeční sval k zásahu. Nabízí se chlopeň umělá, z kovu a plastu, chlopeň lidská od dárce a nebo chlopeň s pašíka, tedy prasečí.

Zde bych jen na okraj poznamenal. Po transplantacích celého srdce bylo nejednou zaznamenáno a vědecky doloženo, že někteří příjemci měli po čase vzpomínky na okamžiky ze života dárcova. Jak toto funguje, nikdo zatím neví. Existují hypotézy, že v srdeční nervové soustavě se nachází i neurony zodpovědné za paměť, ale to bychom se potom přibližovali k inteligentním chobotnicím a sépiím, které nemají mozkové neurony jen ve své kebulce, ale i všude možně ve svých chapadlech. Doufám, že tento jev nastává jen po transplantaci celého srdce a ne třeba jen chlopně. Vzpomínky na to, jaký to byl život jako prase, by mě asi moc nelákal, zvlášť ten jeho konec.

Psáno 19/4/2024.