Tak nevím, jaké zkušenosti máte vy, ale prozatím se s vámi podělím o ty své. Každodenně sbírám spolu s mým westíkem Quicksem na procházkách další a další. Ne všechny jsou negativní, ale tu a tam… Couráme sídlištěm a proti nám kousek po chodníku ťapká pejsek. A ti dva hned samozřejmě ví jeden o druhém a už si to peláší k sobě, následuje „vzájemné očuchání“, vlastně něco jako „...ahoj, to jsem já a kdo jsi Ty?“ To už docházíme k sobě i my, dvounožci. Říkám „Dobrý den.“ A? A nic… Čtete správně. Dost často je mi odpovědí NIC. Tak nevím, ale ti naši chundeláči mají asi lepší „kinderstube“ než lecjaký dvounožec. Když je vidím, jak se zdraví, zdá se mi úplně trapné projít kolem toho dvounožce na konci druhého vodítka a dělat, že nevidím. Nebo, co bych vlastně měla udělat?!

A v souvislosti s tím jsem si začala kolem sebe všímat i dalších „podivností“. Dosud se mi v žádném dřívějším bydlišti v různých částech Prahy nestalo, abych tak pociťovala jev, který jsem nazvala KASTING – ano ve smyslu, kasta, kastovat… tedy zdravím, odpovídám na pozdrav jen „sobě“ rovným. Pozdravu, komunikace, je hoden jen ten, kdo má takové auto, takový ohoz, takovou dovolenou…

Řekla bych, že bychom se mohli leccos naučit od našich psích kamarádů. Oni tohle neřeší. Jim jde o to, jestli jsi větší než já – mám se bát; nebo stejně velký, či menší – tak to bude kámo, anebo jsi holka, nebo kluk? A je jim jednoznačně určitě líp na duši.

Každý pes, potká-li se s druhým, dá najevo radost zavrtěním chvostu, nebo naopak vycení zuby, když se mu protějšek nezdá. U nás dvounožců se tak jednoduše rozpoložení mysli nepozná, ale měli bychom určitě zachovávat alespoň základní pravidla slušnosti…

Psí kamarádi z Roztyl

Foto: autorka.  Kliknutím na foto v textu se dostanete do galerie. 

Fotografie jsou pořízeny na psí výstavě ve Vojanových sadech v Praze, v Č. Budějovicích, u chovatelky a při jedné procházce s psími kamarády.