Bydlela jsem ve studeném plastovém pelíšku bez deky v rohu kuchyně a smutně se dívala. Paničky si vybraly mě, protože jsem holčička a protože jsem byla nejdrobnější. Nikdo po mém odjezdu ze stanice nezavolal, jak se mám a podobně, což nám bylo divné. Tak jsem se stala plnoprávným členem nové rodiny, miláčkem okolí a královnou lumpáren se svou vlastní hlavou, teriérka jak se patří.

Tedy vše vlastně začalo kopou starostí, protože jsem několik týdnů měla průjem, předlouhé škrkavky a nepěkný kožíšek. Ještě že jsme našly hodnou paní doktorku a společně mě dostaly do dobré kondice a stavu v jakém jsem dneska - tedy zdravého a temperamentního pejska s lesknoucím se kožíškem.

Jsem jejich první pes, a tak je pochopitelné, že problémy u štěňátka hned neviděly, nicméně když se mi později narodila vlastní štěňátka, dostala tu nejlepší péči a z domova odešla v pořádku.

Jako jeden z prvních úkolů si paničky vzaly za své vymyslet jméno, pojmenovaly mě Cindy. Během mého růstu a vývoje jsem ale dostávala postupně další jména podle toho, co jsem zrovna komu připomněla, podle vzniknuvších situací.

Jsem tedy hlavně koloušek (protože v trávě hopsám po všech čtyřech jako srnečka ), štokrdlička (protože když se rozkročím a dívám se z balkonu ven mám rovná záda a vypadám jako štokrdlička mé paničky, kterou měla u babičky jako malá holka ), hodnýšek, zlobivník, velkýš- viz ... jak jsem vyrostla..., a lišák - jasně proč, no jen se na mě podívejte . Slyším na všechno když zrovna chci.

Jak se mě snažily vychovat ....
První den se řeklo, že budu doma smět být jenom v kuchyni a mladší panička se mnou spala na zemi ve spacáku. Druhý den jsem už směla do obýváku a na chodbu, potom to skončilo jak asi muselo a dneska mám své křeslo na spaní v ložnici, anebo si vyskočím na postel a zavrtám se mezi dva polštáře, protože tam je to nejlepší.

Jsem trochu paličatá, tak jsem nechtěla chodit dál od domu a zarytě čekala, až si pro mě přijdou a budou mě přemlouvat. Nekoupily si mě za nějaké piškoty, to tedy ne. I dneska když jsem na vycházce v místě bydliště a chci domů, někdy si prosadím svou, jenom když na mě nabíhají a dělají pitomosti se nad nimi ustrnu a běháme u Vltavy spolu.

Nakonec jsem se smilovala a naučila se: sedni, lehni, papání - na to slovo letím, že se můžu přerazit. Moc ráda jezdím na dovolenou. To naložíme do auta konzervičky, jedeme třeba na Šumavu. Najdeme penzion kde mají rádi zvířata, chodíme na vycházky a túry. To je zábava! Já sháním všechny do stáda, obíhám je neúnavně kolem dokola a naběhám tak víc než dvakrát tolik než je délka trasy. Obvykle ujdeme 10-20 kilometrů denně, všichni večer odpočívají, ale já ne, to pro mě není.

Moje hlavní panička a naše babička se nasmějí, když si v horku lehnu do borůvčí a vleže obírám modré borůvky jako paša. Brusinky jím také, ale jenom z ruky, a moc mi jich nedávají, že je to škoda. Potom dostanu na cestě svačinu jako ostatní, většinou nějakou menší mlsku - tuňáka nebo chleba s paštikou.

Když je léto, nevynechám ani jednu příležitost, abych se nenaložila bříškem do studených potůčků, to je žůžo. Jednou se mi to málem nevyplatilo, když jsem vletěla do Studené Vltavy, ale ta byla hluboká a voda mě začala unášet. Naštěstí mě viděli a vytáhli za oboječek, to bylo štěstí. Nevím, že hadi jsou nebezpeční, ke zmijímu ocásku jsem čuchala a musely mě rychle vzít na ruku, aby to špatně nedopadlo.

Celkem vzato jsem ale hodná fenečka, jenom nosit v tašce se nechci - a stejně by mě holky neunesly.

...krmení...
No to je něco - papání. Mám svou mističku v kuchyni a dostávám do ní trošinku granulí k snídani a trochu granulí s konzervičkou nebo masem k večeři. Asi mě dobře krmí, protože se velice lesknu a vyrostla jsem jako foxteriér. No opravdu, jsem čistokrevná. Čekaly na malé klubíčko, ale to bych ani nebyla já, abych je nepřevezla.

Když jsme chodily k paní doktorce, vážily mě a říkaly: 3 kila - to už neporoste. Potom najednou to bylo 5 kilo, a zase, že jsem větší, a že už určitě neporostu. Dneska jsem sedmikiláč, osvalený teriér co všechno vydrží a ani venku v zimě se netřese. Všichni jsou rádi a trpělivě vysvětlují ostatním pejskařům, že jsem opravdu fenečka jorkširského teriéra.

Co se jídla týče, jsem poněkud žravá, asi jako všichni v naší rodině. Vaří kvůli mně polévku bez soli a dostávám vařený celer, mrkvičku, kuřátko.

Ovšem jen během víkendu, jinak jsou pro mě prý granule nejlepší. Také miluju uzená střívka a sušené rybičky, ty báječně smrdí, potom podobně načichne i koberec, ale to zase tolik nevadí. Loudím tiše a kouzelně. Sedím vedle toho, kdo právě pohybuje čelistmi a nikdy ho neopustím. Když něco dostanu, je to fajn, když ne tak se neurazím.

... kadeřník ...
Protože jsem holka - sportovkyně, tak mě jednou nechaly ostříhat mašinkou, a to se mi tak zalíbilo, že tak chodím pořád, v létě v zimě. Je to příjemné když lezu ve městě do řeky, jsou na mně dobře vidět nezakousnutá klíšťata a nedrží se lepíky - to hlavně na podzim. Musím se po takovém plavání doma vysprchovat, už se mi podařilo podrápat novou plastovou vanu, ale to nevadí. Koupání šamponem vydržím, ale znám lepší zábavu.

Pořád mě hladí, protože jsem jako sameťáček, a to se mi líbí. Nečešu se vůbec ráda, hlava by ještě ušla, ale na přední nohy jsem choulostivá.

... jde se spinkat ...
Mám v hlavě budíka. když jsme doma v našem bytě, tak každý den v půl osmé večer otevřu čumákem dveře do obýváku nebo kuchyně, podle toho kde se nachází panička, a pískám - to znamená pojď spát. Ona ale nejde, že je brzy, a já trochu pobíhám, luxuju drobky pod stolem, a když uklidím, řeknou mi: jdi spinkat, já se seberu a pomalu jdu, a ještě za mnou volají: dobrou! a já jdu rozvláčně do ložnice na křeslo.

Během večera si je zkusím ještě několikrát vyzvednout, ale tak do deseti hodin mi to nebývá nic platné. Pak slyším, jak si panička obléká přes noční košili tepláky a bundu, zavolá povel čůrat a já vyběhnu jako křepelka a jdeme na travičku.

Na venčení jsem vůbec moc šikovná. Stačí říct čůrat a já poslechnu, pak mi říkají hodná holka. Ale venčení odpoledne se odfláknout nesmí, to tedy ne.

Budu končit, musím jít venčit paničku, ale jestli budete chtít, můžu příště napsat o tom, jak jsem se stala maminkou.

Zdraví jorkšířice Cindy.