21.9.2021 | Svátek má Matouš


105 PLUS: Šeřík

27.5.2021

Šeřík je jedno z dalších témat, která jste nedávno na mou žádost navrhli a která jsem si slíbila postupně zpracovat. Byl, pokud se nepletu, poslední v řadě, ale protože šeříková sezóna už pomalu končí, dovolím si ho upřednostnit.

Když jsem byla malá, měla jsem pocit, že všechny zahrady jsou plné šeříků a rododendronů, alespoň v mém městě na kříži tomu tak bylo. Bydlela jsem třípatrovém v domě, dokončeném v roce 1960, který vypadal tak trochu jako panelák bez balkónů, i když byl postavený z cihel. Přední stranou se obracel k hlavní městské třídě (vážně, ta ulice má dodnes v názvu slovo třída), ale za ním se rozkládal pozemek právě tak velký, aby na něm v trávě mohly stát sušáky na prádlo a pod velkou břízou a javorem pak bylo hřiště i pískoviště a další volný prostor jako stvořený pro hraní. Šeříky „za barákem“, jak jsme tomu prostoru všichni říkali, sice nerostly, ale v přilehlých zahradách ano. Jejich krása a vůně se prodírala a nakláněla přes ploty a sladké malé hvězdičky se otevíraly ve všech možných barvách, od temně fialové po křehce bílou.

Všechny tyto stromy ale byly tabu, ty se daly jen obdivovat a očichávat. Pro květy do vázy se chodilo přes postranní ulici do trochu tajemné a zarostlé proluky. Tam jsme také chodili sbírat šneky, když jsme stavěli šnečí farmy, nebo hrát na schovku, ačkoli návštěvy proluky za plotem jsme všichni měli od rodičů přísně zakázané. A to za jakýmkoli účelem. Jenže zdejší šeříkové keře byly největší a nejobsypanější květy v těch nejsytějších barvách. Utržené větvičky dokonce vydržely pár dnů ve vázách, když se jim otrhaly listy a nadrtily stonky. Šeříky ale kvetly v zahradách školky i dětského domova, kde máma postupně pracovala, a ve kterých jsem hodně pobývala, stejně jako v městských parcích i soukromých zahradách. V dětství jsem zkrátka byla šeříky obklopena a ani mi nepřišlo, že by to mohlo být jinak. Jen jedno jsem na drsném severu nechápala. Totiž jak mohli naši občané vítat sovětské osvoboditele rozkvetlými šeříky, když ty přece (stejně jako letos) rozkvétají až okolo poloviny května. Barevné plakáty se sovětskými tanky zasypanými rozkvetlými šeříky, s rozesmátými vojáky, dojatými ženami a šťastnými dětmi bývaly totiž počátkem května také všudypřítomné a mně se zdály vždycky tak trochu nevěrohodné.

Když jsme se přestěhovali do Prahy, získali jsme nejdříve pronájem a pak podnikový byt od Vaškova zaměstnavatele na sídlišti, které stálo sotva pár let. Všechny stromy a keře byly malé a navíc ani jeden z nich nebyl šeřík. Až časem jsem objevila pár náletových keřů na školním sportovním hřišti, které ovšem přilehlá základní škola či její zřizovatel od stavařů nikdy nepřevzal, protože z mně neznámých důvodů nebylo nikdy zkolaudované. Ze začátku škola využívala na tělocvik běžecký ovál i travnatou plochu uprostřed něj, ale zřejmě nemohla vydávat prostředky na údržbu sportoviště, které formálně nebylo jejich, a tak se časem do prostoru začala vracet příroda. Nakonec různé náletové stromy začaly utlačovat i ty šeříkové keře, které se vší ostatní zelení definitivně vzaly za své po desítkách let, kdy prostor převzala městská část a sportoviště zmodernizovala. Dokud tam ale keře ještě byly, docházela jsem si tam na jaře pro pár větviček do vázy. Sice nebyly zdaleka tak barevné a bohaté, jako ty v mém dětství, ale voněly stejně krásně.

A pak jsem najednou měla k dispozici pozemek, ze kterého jsem si mohla vytvořit svou vlastní zahradu. Pozemek byl jako čisté malířské plátno, až na hromadu kůlen, kotců, chlívků a různého harampádí byl úplně prázdný. Mohla jsem ho zaplnit čímkoli – pochopitelně s ohledem na orientaci vůči světovým stranám, na to, jak po zahradě chodí stíny vysokých stromů od sousedů, na v zemi zakutané betonové panely i na potřebu mít někde uložené nářadí a mít také možnost rodinného posezení ve stínu. Když jsem zahradu začala navrhovat, pozemek jako by se postupně víc a víc scvrkával. Ať jsem dělala, co jsem dělala, šeříkové keře se mi na zahradu nevešly.

Ale předloni se v koutě sousední neudržované zahrady objevil šeříkový keř, neptejte se mě jak. Je to takový zastrčený rožek v místě, kdy se vedlejší zahrada o dva metry rozšiřuje, plný plevele a vysoké trávy, kterou míjí traktor, pomocí něhož zahradu jednou dvakrát ročně seká místní příbuzný dědiců pozemku. Ze strany naší zahrady je to místo, poblíž kterého mám své zenové křeslo. Na naší straně se u plotu začíná rozrůstat křovitá pivoňka, dovezená z Prahy, a za plotem už druhý rok rozkvétá a voní krásný šeřík. A kousek od něj se objevil další, který ještě nekvetl.

Doufám, že oba šeříky přežijí letošní sekání trávy. Jsou ještě malé a z traktoru na ně nemůže být v té vysoké trávě vidět. Vlastně ani nevím, zda si přát, aby je někdo viděl dříve, než trochu povyrostou. I když sousední pozemek ani jeden z dědiců neužívá a v budovách nebydlí a ten kout je dobrý právě tak k tomu, aby zarostl nějakým keřem, třeba by se někomu mohlo zdát, že tam šeříky nepatří. Já si ale myslím, že ano, protože budou krásně kvést a vonět a navíc trochu zadržovat vítr od západu.

Ale jistota je sichr, jak se říká. A tak jsem si letos vysadila před zahradu šeřík do zvýšeného záhonu. Jinak to nešlo, v těch místech je pár decimetrů pod povrchem uložený velký betonový překlad či panel, ani se nedá zjistit, kde začíná a kde končí. Můj šeřík pokvete bíle, s narůžovělým nádechem. A když to všechno vyjde, porostou za pár let okolo mé zahrady šeříky a jejich krása a vůně prolnou všemi lidskými zábranami a stanou se tak její součástí.

Šeřík, květen 2021

Šeřík, květen 2021

Foto: Vave. Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes