Když jsme tenkrát jeli na víkend za kamarády na návštěvu do jižních Čech, ani ve snu by mě nenapadlo, že se vrátíme s malým černobílým kotětem. Ne že bych tehdy občas nezalaškovala s myšlenkou, že ještě jedna kočka by se k nám vešla (jak vizionářské!). Dokonce v době, kdy jsme právě odjížděli na ten inkriminovaný víkend, jsem měla rozjednáno, že si vezmu, tedy odkoupím, krásnou kouřově černou mainskou kočku z jedné nejmenované chovné stanice. Majitelka už nechtěla kočičku dál připouštět, takže jsme se předběžně dohodly, že až se narodí poslední koťata a kočka absolvuje kastraci, bude možno si ji vzít.

Jenže to bych nesměla vstoupit do domu k mé kamarádce, jejíž domov zvířaty překypuje. V té době měla tři psy, koček podle mého tušení asi pět, želváka, králíka a nějaké myši. Jo a ve stáji ve vedlejší vesnici koně. A právě v otevřené stodole u téhle stáje stála jednoho krásného rána krabice, v ní tři opravdu malá koťata a vedle pár kočičích konzerv. Kníkající krabice byla objevena ráno, když se do stodoly šlo pro seno, a moje kamarádka, která nedokáže nechat žádné zvíře na holičkách, si po dopolední jízdě krabici s sebou odvezla domů a všechna tři koťata vytáhla hrobníkovi z lopaty. Krmila je dudlíkem, masírovala bříška, a když jsme přijeli my, byla už koťata z nejhoršího venku a dudlíkem byla krmena další dvě koťata, nalezená o nějakou dobu později.

Já tehdy vešla do dveří, podrbala psy, pár koček a pak jsem zvědavě nakoukla do košíku. A bylo jasno. Z košíku na mě koukalo kotě. Úžasné, nádherné, nejkrásnější kotě na světě. Celou návštěvu jsem nedělala nic jiného, než si s ním hrála. No, nemohlo to dopadnout jinak, než že jsme kočičku Rozárku naložili do papírové krabice – přepravku jsme samozřejmě neměli – a absolvovali dlouhou cestu domů.

Tobiáš i Čeněk jen nevěřícně zírali, co se to z krabice vykulilo. Malá rozježená, při spatření kocourů na dvojnásobek zježená, bokem se k nim stavící chlupatá černobílá kulička. Kocourům sepnul vrozený indikátor – malé kotě znamená za rohem velkou nebezpečnou mámu – a sunuli se od kotěte pryč. Rozárka prošmejdila byt, použila záchodek, ujedla z každé mističky a my jen čekali, kdy se uloží k spánku. Jenže ta doba pořád nepřicházela. Rozárka už sotva pletla nohama, ale lehnout a spát, to ne. Až když jsme ji zvedli do náručí a položili si ten malý, ani ne třičtvrtěkilový drobek na sebe, usnula.

Prvních pár dní nebyla schopna spát jinde než na někom z nás. Celou dobu před tím spávala v košíku s ostatními koťaty, a teď najednou měla spát sama? Na to zapomeňte. A tak jsme se střídali v nošení spícího kotěte, jak si někdo z nás sedl, bral ji automaticky na sebe, a když opravdu tvrdě usnula, položili jsme ji vedle. Malá si začala zvykat a postupem doby se naučila spát sama.

A pak přišel ten den – bylo to dva či tři týdny potom, co jsme ji dovezli – kdy jsem přišla domů z práce a manžel mi ustaraně sdělil, že Rozárka celý den jen spí, ani nic nejedla a nepila. Vzala jsem ji do ruky a kotě úpěnlivě zasténalo.

Skončili jsme na klinice v Brně a Rozárku tam tři dny na kapačkách léčili z kalicivirózy. Účet za léčbu byl veliký, ale my měli zpátky to naše krásné živé černobílé stříbro, na které jsme si tak rychle zvykli a které nám těch pár dní tolik chyběli. Denně jsme na kliniku volali, a když nám řekli – přijeďte si, řádí tu jak černá ruka – nebylo lepší zprávy. Za dva měsíce ještě Rozárka prodělala zánět střev – opravdu netušíme, jaká byla příčina – ale od té doby – ťuk ťuk ťuk – je zdravá jako řípa a dělá nám jen radost.

Dnes už je jí pět let. Je naše jediná kočka v domě a vládne v něm pevnou rukou. Tedy tlapkou. Jí nejdéle trvá rozdýchat nový přírůstek. Dodržuje své rituály přesně a dlouhodobě. Miluje mého manžela a chodí si za ním povídat. Z našich koček si myslím nejvíc rozumí s Tobiášem. Mají oba klidnější povahy, drží se poměrně dost doma.

Když jsme si spočítali účty za její léčbu, zjistili jsme, že bychom v klidu měli na jednu a možná ještě kousek mainské mývalí. Nelitujeme toho. Ano, mainská je můj tajný sen, ale Rozárka... Rozárka je moje srdeční záležitost. A to nejen pro ta černá srdíčka, co má vymalované na každém boku jedno.

Foto: autorka