Jediný pracující si vzal den volna. A tak jsme se rozjeli slavit nějaké ty narozeniny do údolí zlatonosné řeky Turon.

Protože su slepica a navíc trpím stařeckou nespavostí už od svých asi patnácti let, tak jsem z domu vyjížděl před šestou ranní. Obloha nic moc, spíš hrozil déšť. Vyrazil jsem přes Modré hory na západ po Great Western Highway. Po necelé hodině pohodlné jízdy projíždím hornickým městečkem Lithgow a mířím dál směr Bathurst. Asi po 35 km odbočuju z Great Western Highway doprava na osadu Sunny Conner. Osada malebná, jen pár domečků, škola a hřbitov.

Úzká, ale pěkně vyasfaltovaná silnička se vine převážně po hřebeni mezi farmami. Funí od západu a těžké, hrozivé, šedočerné mraky letí oblohou na dosah. Jsme tu téměř 1 200 metrů nad mořem a tak je spíš chladno než horko. Projíždím piniovými plantážemi, borové lesy kam oko dohlédne, se střídají s pastvinami farem. Krajina je zajímavě zvlněná a tak je na co se dívat. Zpočátku je i překvapivě zelená, ale čím více se blížím k řece Turon, tím víc dostává nádech do hněda. Sucho vládne krajinou.

Nikam nespěchám a tak často zastavuju a fotím stále se měnící a oku lahodící krajinu. Těsně před devátou ranní dojíždím na rozcestí, kde se napojuju na prašnou cestu nevalné kvality spojující osadu Capertee s osadou Sofala. Tato vede na jednu stranu přes hory a doly na Turon Gates a pak do Capertee. Na druhou stranu sleduje údolí zlatonosné řeky Turon do bývalé zlatokopecké osady Sofala. Povrch je hodně hrubý, plný velkých a ostrých kamenů a tak je třeba zvolnit a mít oči na stopkách aby snad nedošlo k defektu na některé z gum.

Po projetí bránou jedné z farem to už je jen cestou do kopečka krokem po skále, abych nahoře v zatáčce odbočil bušem po prudkém svahu dolů k řece, kde je "náš" flek. Parkuju přibližovalo ve stínu pod mohutnými sheoaky, jinak allocasuarina, nedaleko pěkné tůně která je pod skalou, co se vypíná na druhém břehu řeky. Je kolem deváté hodiny ráno a vydávám se rekognoskovat terén.

V řece voda skoro neteče, nebýt tůní, tak by voda skoro nebyla. Sucho vládne krajinou. Jinak je pro změnu azuro a ranní klid v buši až na pár uřvaných ptáků. Vydávám se proti toku, míjím velkou tůň pod skalou a tu slyším naříkavé volání, ne nepodobné volání káněte. Po chvíli hledání nacházím na kusu uschlé, avšak mokré a kluzké větvi v tůni, stojící malé divoké kůzle a naříkající z plných plic. Nahoře na strmé skále, asi 50 metrů nad tůní pomekává bílá divoká koza, asi mamina.

Kůzle je celé mokré a z větve nikam nemůže, pokud neskočí do vody, kam se evidentně bojí. Tak si lehám na velký suchý kmen u břehu a milé kůzle za jeho velkého naříkání dostávám na břeh. Je to mládě, ještě mu na bříšku visí zaschlá pupeční šňůra. Kůzle huláká dál, ale neutíká. Zabydluje se pod keři ve stínu, kde pak tiše leží po zbytek dne. Asi upadlo se skály na protějším břehu do tůně a pak doplavalo k větvi, na které jsem je objevil. Bylo asi vyčerpané námahou a v šoku. Koza - mamina byla furt nahoře na protějších skalách a pomekávala.

Kozlíka si fotím, je klidný a odpočívá. Je krásně zbarvený. Hrudník a hlavu s předníma nohama po kolena má světle béžové, od břicha dozadu a zadní nohy po kolena jsou barvy oranžového písku, aby na hřbetě, bříšku a nohách od kolen dolů byl černý. Pěkný ksichtík hraje všemi odstíny uvedených barev a hodí se rovnou do Hollywoodu. Prostě krasavec.

V Klokánii jsou tyto zdivočelé kozy škodná, zrovna tak jako králíci, lišky, zdivočelí koně, kterým se tu říká brumbies, velbloudi, zdivočelé kočky a psi a další řada jiných dovezených zvířat.

Když se tyto kozy někde přemnoží, tak je příslušnými úřady zorganizován jejich hromadný odstřel. Zde jich však mnoho není a tak jsou zatím v bezpečí. Přes den dul krajinou silný vichr, ale zima nebyla, teploty se udržovaly nad 30°C. Ideální počasí k požáru buše. Během dne postupně dojíždí kamarádi a je zábava když v tomto počasí staví stany. Kafe si vaříme na vařiči, protože kvůli silnému větru a suchu se nedal rozdělat oheň bez zapálení okolního buše. Drobotina, psi a vodomilové zahučeli do tůně. Milovníci lázně písečné se jen vystavili suchému větru, který proháněl písek krajinou.

Kemp začal dostávat ráz mateřské školky na výletě. Jedni kamarádi dojeli se čtyřletým vnukem a další se skoro tříletým synkem. Nescházela ani zvěř, zastoupená dlouhosrstou jezevčici Jessinou, roztomilým štěnětem border collie nazvané Blueberry, které jsem začal říkat Borůvka, a výmarským ohařem Teegan.

Když se začalo smrákat, tak jedna z účastnic dostala chuť podívat se na kozlíka a tak jsme se vydali asi 200 metrů ke keřům proti proudu u řeky, kde jsem naposledy kozlíka ráno fotil. Když jsme se přiblížili, tak jsme vyrušili bílou kozu, co přešla na naši stranu řeky, a ta utekla přes brod na druhý břeh. Kozlík zůstal. Přes vodu si netroufal a začal zase naříkat. Mamina koza ho asi přišla nakojit a přesvědčit, že by měl ten brod přejít na druhou stranu.

Tak jsme se rozhodli, že uspořádáme záchrannou akci. První úkol byl odchyt, nyní už docela čiperného kozlíka. To bylo hned zábavy! Po několika neúspěšných pokusech se mě ho nakonec podařilo chytit za ocas a podržet tak dlouho než se k němu dostala kamarádka a vzala ho do náručí. Milý kozlík řval, jako kdyby ho čtvrtili. A zřetelně, hlasitě a bez přestání hulákal: "mámá, mámá, mámá" až nám to bylo blbý, protože asi česky neuměl.

Kamarádka se řvoucím kozlíkem přebrodila řeku a na druhém břehu ho postavila na louku. Ten popoběhl a ztratil se v mlází. Když jsme se při návratu do kempu ohlédli, tak jsme viděli bílou kozu následovanou kozlíkem vysoko v příkrém svahu. Záchranná mise se podařila. Tedy prozatím, dokud v této oblasti nevyhlásí hromadný odstřel zdivočelých koz.

Páteční večer je stále ve znamení větru, co bere vše co není ukotveno a tak sedíme v kroužku kolem plynové lampy a kecáme. Asi v devět večer se vítr utišuje a tak se odvažujeme rozdělat oheň v ohništi, které nám někdo připravil i se dřevem. Oslavenec dal do placu karton Kozla, který však byl z řeky, kde se "chladil", jako z ohřívárny. Ale stejně se za družného klábosení sprovodil ze světa.

Oslavenci dostali drobné pozornosti a dárky, popřálo se jim do dalších let a zábava za mihotavého světla ohně neutuchala. Co se dělo po půlnoci, to vám nepovím, protože jsem se odebral na kutě. Ale asi jsem o moc nepřišel, protože druhý den ráno nikdo nehovořil o nějaké mimořádné události a ostatní šli do hajan kolem druhé ranní.

Další dva dny dulo tak, že vichr odnesl jednomu kamarádovi stan i s věcmi, matračkou a spacákem do tůně, zrovna když se potuloval někde po okolí s minohledačkou, tedy detektorem kovů, a hledal žlutý kov. Kamarádi mu vše vylovili a věci rozprostřeli a hlavně zatížili kde čím, aby vyschly. Odnesla to roztrhaná stanová fly a polámané tyčky.

Oheň jsme se už neodvážili rozdělat, funělo i v noci a posledních 24 hodin, tedy v sobotu odpoledne a v neděli ráno, když jsme už měli všichni větru dost a odjížděli, byla krajina zahalena prašnou bouří.

Další fotky najdete zde