Tak se jmenuje nádherný a velký národní park, jehož východní okraj se nachází 80 km západně od metropole Sydney.

Název, i když to českému uchu bude znít trochu divně, se vyslovuje Volemáj. Většina parku, který měří 5000 km čtverečních (bratru 50 km od východu na západ a 100 km od jihu na sever), je téměř neprostupná divočina porostlá hustým bušem, ozdobená kopci přes 1200 m vysokými, protkaná kouzelnými kaňony a četnými vodními toky, přístupná jen dobrodružně založeným masochistům.

Krajina schůdná jen pro masochisty, autor George Švehla

Zlézání pískovcových útesů, slaňování do kaňonů, plavání a potápění v ledové vodě na jejich dně, kde slunce nikdy nesvítí, patří k radovánkám jedinců, kteří se tam vydají. Odměnou jim je splynutí s divočinou, kde se ke spatření nabízí 235 druhů ptáků, 46 druhů savců a 55 druhů motýlů a nesčetné kytky, rostliny a stromy, které jinde nevidět.

http://en.wikipedia.org/wiki/Wollemi_National_Park

Vím, o čem píšu, patřil jsem mezi ně a mnohá místa v tomto parku patří k mým nejzamilovanějším. Už jen proto, že se zde můžete pohybovat i několik týdnů, aniž byste potkali jiného člověka. A když snad ano, tak to jistě bude stejně švihlý jedinec jako pisatel tohoto článku. Tento NP není osamocen a spolu se sousedícími národními parky Yengo, Blue Mountains a Kanangra – Boyd tvoří na Velkém Předělovém Pohoří zelený pás kolem celé Sydneyské pánve o rozloze větší než 10 000 km čtverečních.

Když se ponoříte do divočiny Wollemi, tak přestane existovat čas a civilizace. Není zde nic, co nás obvykle obklopuje. Hodiny, telefony, počítače, automobily a také lidé a jimi vytvořená krajina. Zde se čas zastavil před 40 000 000 lety. Voda a vítr pozvolna erodují pískovcové skály, ve kterých vytvářejí kouzelné kaňony. Na několika místech vystupuje na povrch břidlice nasycená surovou naftou, kamenné černé uhlí a na pár kopcích jsou zbytky čediče, co zde vyvřel, když zde kdysi byly v činnosti sopky.

Díky své rozloze a nepřístupnosti skrývá tato oblast nesčetné neznámé rostliny a zvířata. Jsou zde stovky posvátných míst místních domorodců, kde jsou na skalách jejich kresby a petroglyfy (obrazy ryté či škrábané do skály), mnohde desítky tisíc let staré. Možná jste i vy zaznamenali některé zdejší objevy světového významu. Je to už bezmála 20 let, co tu takový správně praštěný hoch (Dave Noble) – a mohu tak říct, protože ho znám – , co se potlouká po místních kaňonech, našel v jednom z nich něco, co se jednomu hned tak nepodaří.

Při prolézání kaňonu nedaleko od nás, teda nedaleko na Austrálii, je to asi 40  km, objevil dosud nepopsaný druh stromu, který byl pojmenován Wollemia Nobilis, jinak hovorově Wollemi pine, protože byl nalezen ve Wollemi National Parku panem Noblem. Tedy podle místa nálezu a jména nálezce. Dorůstá 40m výšky a vypadá jako něco mezi kapradinou a jehličnanem. Patří do čeledi blahočetovité, čili araukáriovité.

Je to botanický objev století a rovná se zoologickému objevu dinosaura pobíhajícího po okolí. Nejbližší příbuzný strom je znám jenom jako třetihorní zkamenělina, 90 000 000 let stará. Co vy na to? Je to tady zajímavá země... http://en.wikipedia.org/wiki/Wollemia

Aby tuto raritu uchránili před vandaly a také přílišnými milovníky, tak se přesné místo výskytu tají. Divoce jich roste jen něco kolem stovky. K uspokojení zájemců o pěstování této vzácnosti se v Královských botanických zahradách v Sydney množí klonováním, jak je tu běžné a i v komerčních školkách zvykem. Takže si tu zahrádkář může na zahrádce pěstovat žijící zkamenělinu. Navíc jsou už k dostání i v české kotlině.

A takto je zájemcům nabízena, autor George Švehla

Jak nazvat tento strom česky? Spousta australských kytek a zvířat má kouzelné české názvy. Třeba husa kuří, ježura, ptakopysk, scink uťatý, ďábel medvědovitý, flétňák anebo kaloň. Tak i tato. Wollemie vznešená. Tedy ten, kdo dával český název, pouze přeložil název latinský, a tak v češtině ochudil název o jméno nálezce. Škoda. David by si to zasloužil už jen proto, že neznámých rostlin objevil v parku několik přehršlí. http://cs.wikipedia.org/wiki/Wollemie_vzne%C5%A1en%C3%A1

Výšlap do zdejší krajiny vyžaduje zvláštní druh jedince. V prvé řadě musí být švihlý tím správným způsobem, aby nevnímal různé tělesné útrapy spojené s postupem touto divokou krajinou. Nejde jen o lezení po skalních útesech s krosnou jako almara, ale i o slaňování z těchto útesů do dolin a kaňonů 700 m hlubokých, mnohdy přímo vodopády ledové vody. Po projití hustým bušem jeden vypadá, jako by se porval se smečkou divokých koček. Rostliny jsou opatřeny trny, které se snaží z jedince servat nejen oblečení, ale i kůži. Prostě lahůdka pro masochisty.

Nejsladší odměna čeká tyto šílence v temnotě hlubokých kaňonů, kde slunce nikdy nesvítí a voda je i v parném australském létě jako tekutý led. Ti, co vyměknou, si oblékají neoprény, zkušení vlci postupují jen v teniskách, trenkách a triku. Tyto eskapády se podnikají pouze v parném létě, kdy nehrozí zmrznutí v temnotách. Vodou se brodí a v četnějších případech plave.

Ovšem zlatým hřebem bývá plavba na matračkách, jako třeba v populárním kaňonu Wollangambe Gorge a četných jiných. Když se zadaří a kaňon se otevře slunečnímu jasu, tak skoro zmrzlí jedinci potom připomínají ještěry z ostrovů Galapágy. Jako oni se rozplácnou na sluncem vyhřáté skály a vstřebávají blahodárné teplo do prokřehlých těl. Když za nějakou dobu obživnou a těla zvláční, tak si i začnou sdělovat své nevšední zážitky z cesty, kudy normální lidé nechodí.

Jedno z mnoha čarokrásných míst, autor George Švehla

Podobně jako při pohybu horolezců ve velehorách, tak i zde, kromě nebezpečí subjektivního způsobeného chybami nebo blbostí jedince, číhá i nebezpečí objektivní, kterému nás štědře vystavuje prostředí a příroda. Například v zimních velehorách to je nebezpečí lavin a zkušený horolezec jaksi šestým smyslem vnímá změny v počasí, množství a kvalitu napadaného sněhu a jaksi „cítí“, kde by se „to“ mohlo utrhnout, a zbytečně tam neleze.

Zrovna tak i zkušený prolézač zdejších kaňonů vnímá množství srážek za posledních pár měsíců a podle toho si volí, do které díry vlézt a do které ne. Ono se zde už dost neopatrných prolézačů kaňonů při této činnosti utopilo. Opět, podobně jako s lavinami, příroda chystá pasti na nepozorné.

Na některých náhorních planinách nad kaňony jsou rašeliniště, která vstřebávají srážkovou vodu jako houba. S přibývající vodou hydrostatický tlak v rašeliništi stoupá, až dosáhne hranice, kdy překročí údržnost rašeliniště, a pak se voda vyvalí do kaňonů, jako když se zmáčkne houba nasáklá vodou nebo jako když praskne údolní přehrada. Toto se může stát kdykoliv i za slunného dne.

Ti vůbec nejšílenější jedinci se vydávají na tyto eskapády sólo. Znám jich několik, včetně pisatele tohoto článku. Popsat pocity, co jeden prožívá, když je třeba týden v srdci této divočiny, kde musí spoléhat jen na sebe sama, je obtížné. Je to spirituální záležitost splynutí s přírodou a jejími zákony, kde čas, den, noc, život a smrt a mnoho jiných podobných dostávají naprosto jinou dimenzi, než na kterou jsme z naší civilizace zvyklí. Návrat zpět z této katedrály pravěku do současnosti bývá zčasta psychologicky velmi obtížný.   

Výhled do kraje, autor George Švehla

Další fotografie si prohlédněte zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Wollemi