Ale trochu od začátku. Borůvky "evropského typu", tedy ty nízké keříčky, rostly všude v lesích New England (bydleli jsme ve státě New Hamphire a choť je z Bostonu). Už méně jsme vídali borůvčí v krásném hornatém pásmu Poconos Mountains, V SV části státu Pennsylvania, kde jsme také jeden čas žili.

Tam nás jednou přiletěla navštívit česká kamarádka (žijící v Německu) se svojí dcerou. Všichni jsme si udělali výlet do lesa, a jak tak jdeme podél vody všimli jsme si keřů výšky stromů, na kterých rostly borůvky. S kamarádkou jsme na ten jev koukaly jako na zázrak přírody a vlastně jsme nejprve vůbec neměly odvahu ty modré bobule sníst. Po patřičném rozmačkání a čichovém ujištění, jsme to nakonec riskly a začaly si jimi plnit pusy.

S chutí se k nám přidala i dcerka kamarádky, zatímco můj manžel odmítl s tím, že někdo tady musí zůstat schopný odvézt ostatní do nemocnice (jak rád v podobných případech prohlašuje). Když jsme si naplnily břicha, naplnily jsme ještě igelitový sáček, který jsem náhodou měla v kapse. Borůvek tam byla spousta, a když jsme bez otravy přežily noc, zajeli jsme tam ještě jednou, tentokrát s dostatkem nádob. Z knih jsem si vyčetla, že jsou to skutečně borůvky, jeden z původních lesních druhů.

V té době jsem také v obchodech vídávala prodávat borůvky podstatně větší, než byly ty lesní. Pocházely ze státu Maine nebo z Kanady a bylo na nich napsáno, že jsou "cultivated" - tedy šlechtěné. Sice jsem neměla představu, jak by asi taková "borůvková plantáž" mohla vypadat, ale řekla jsem si, že když je v Americe všechno větších rozměrů, proč ne i borůvky. Prostě mají někde obrovské hektary borůvčí, které něčím hnojí, proto jsou bobule tak velké a na jejich sklizeň najímají česače. Přiznám se, že jsem už po dalších informacích nepátrala. Tyhle čerstvé borůvky v obchodě byly stejně moc drahé a ani se nepamatuji, že bych je kdy koupila.

Pak jsme se přestěhovali do Bavorska, kde v tamních lesích bylo borůvek naopak tolik, že jsem je chodila česat hřebenem. Když jsme nakonec zakotvili zde na jihu Alabamy, myslela jsem, že sbírání borůvek je pro vždy konec. Jenže hned při naší první jarní projížďce po okolí jsme si všimli směrovky s nápisem "blueberries". Celí překvapení jsme tam zajeli a zastavili u "plantáže", kterou tvořily desítky dlouhých řad až 3 m vysokých a košatých keřů rybízu. Jenže místo rybízem, byly keře obsypané borůvkami.

Před vjezdem byl nápis "U-pick or We-pick" (sami si natrhejte, nebo kupte od nás). Ten den jsme si koupili borůvky už natrhané, ale od té doby k nim jezdíme každý rok sbírat sami. A já jsem konečně zjistila, jak že je to s těmi "cultivated blueberries". Borůvky na Jihu nejenže rostou, ale ve zdejší kyselé půdě se jim skvěle daří, i když na ty divoce rostoucí jsme až dosud nikdy nenarazili. Ovšem zdejší lesy jsou prakticky neprůchodné a možná jen místní vědí, kam si na ně zajít.

Ale i kdybych nějaké to borůvčí viděla, asi bych si dvakrát rozmyslela, šátrat mezi keříky a riskovat kousnutí od poklidně spícího chřestýše či podobně nebezpečného hada. A proč bych to vlastně dělala, když borůvkových sadů (plantáží - račte si vybrat to správnější) je jak na Floridě, tak po celém našem širším okolí spousta. My ale zůstáváme věrní "našemu sadu" a vlastnoručně natrhané borůvky přijdou velmi levně.

O zušlechtění lesních borůvek na takové, které by se daly pěstovat ve velkém, se začátkem 19. století zasloužili paní Elizabeth White a dr. Frederic Coville. Od té doby popularita pěstování "Highbush blueberries" rychle stoupala a dnes téměř 90 % borůvek na světovém trhu pochází ze Severní Ameriky. Borůvky, které jsou na prodej v čerstvém balení, se sklízí ručně (proto ta vysoká cena), ostatní sklízí speciální stroje, které jezdí mezi řadami a jejich "chapadla" borůvky z větví keřů setřásají. Tohle jsem ale pouze četla, sama nikdy neviděla, pokud vím, na zdejších plantážích je sběr pouze ruční.

Latinský název borůvky je Vaccinium a v Americe se dělí na tři kultivary. První pod názvem "V. corymbosum" je druh, který se pěstuje v severnějších státech USA a v Kanadě, protože jeho keře jsou schopné vystát tamní zimy. Druhým názvem "V. angustifolium" se označují nízké keříky (Wild buleberries či Lowbush) a ten třetí kultivar "V. ashei" (tzv.Southern Rabbiteye) je vyšlechtěný pro pěstování na horkém Jihu. Je také nejvíce odolný plísním a jiným chorobám, takže keře nepotřebují téměř žádný ochranný postřik. A vzhledem ke zdejší kyselé půdě jen minimální hnojení.

Přestože pod jednotlivými řadami keřů jsou položeny zavlažovací trubky, náš sadař říkal, že je používá opravdu jen výjimečně a musí to být spodní voda, protože ta chlorovaná keřům nesvědčí. Borůvkový sad založil před 30 lety a keře stále rodí. Když některý keř přeci jen vymře, brzy ho nahradí nový.

Sklizeň borůvek v naší části Alabamy začíná v půlce května (na Floridě o něco dříve) a končí v druhé půli července. My každý rok dostaneme poštou ceduličku, že mají otevřeno a můžeme přijet trhat. Tenhle náš sadař dříve na své plantáži najímal česače a borůvky prodával do obchodů. Po několika letech s tím ale přestal, protože prý mu to už nestálo za to. Než zaplatil česáče, zakoupil a naplnil vaničky borůvkami, zajistil jejich rozvoz do obchodů a zaplatil daně - moc velký výdělek mu z toho nezbyl.

Zřejmě má ještě jiné příjmy a teď je spokojený s tím, co získá z borůvek, které sám natrhá a prodává přímo u domu a od sezónních česáčů jako jsme my. Zbytek ponechává ptákům. My se při trhání tumlujeme jak nám síly stačí, přesto mě vždycky při odchodu bolí srdce při pohledu na ty záplavy borůvek, kterých určitě spousta nakonec spadá na zem. A to prý patříme k těm náruživějším česáčům.

Přestože zprávu o začínající sezóně dostaneme včas, většinou ještě počkáme tak další týden, spíše i dva, abychom si byli jisti, že borůvky budou dostatečně vyzrálé do slaďoučka a trhání šlo rychleji. Tyhle keříkové borůvky rostou jednotlivě i v trsech a když máte štěstí, můžete celý zralý hrozen na jeden zátah strhnout do nádoby, zavěšené kolem pasu.

Pro sběr borůvek je otevřeno od sedmi ráno, do šesti večer. My ale nepatříme mezi ta čiperná ranní ptáčata a většinou z domu nevyjedeme dříve než kolem jedenácté dopoledne. Cesta na místo nám trvá hodinu, takže začínáme trhat v těch nejparnějších odpoledních hodinách a bezesporu jsme považováni za blázny. V polovině května, natož o něco později už teploty vylézají hodně nad třicet. Nebývá výjimkou, že se právě v poledne přežene krátká bouřka a když hned po ní zase vyleze to žhavé slunce, musíte o ty borůvky opravdu hodně moc stát.

Na druhé straně česání v poledním žáru má tu výhodu, že tam býváme zcela sami, zatím se nám stalo asi jen dvakrát, že jsme v nějakých zadních řadách zaslechli cizí hlasy. Jezdíme s patřičnou zásobou vody a utěrkami na zapocené čelo. Jedině moje zdejší mladá česká kamarádka má stejnou výdrž jako my a většinou jezdí s námi. Všichni ostatní, o kterých víme, že také jezdí trhat, si raději přivstanou, aby nemuseli sbírat v době největšího vedra.

Sběr je tam veden smoobslužným systémem a náš sadař se rozhodl lidem s placením důvěřovat. U kůlny si vyzvednete sběrné kbelíčky a při odjezdu vhodíte odpovídající sumu do kasičky. Pak si autem zajedete k sadu a trhat můžete, kde se vám zalíbí. Někdy si majitel přijde v doprovodu svého starého psa s česáči popovídat, v našem případě se asi i přesvědčit, zda jsme mu tam někde nepadli vedrem. Tehdy máte možnost mu zaplatit hned.

Když jste ještě neskončili, prostě mu řeknete, kolik kbelíčků hodláte naplnit a tolik mu za ně zaplatíte - pozdější poctivost je už na vašem svědomí. A má recht. Když hromady borůvek ke konci sezóny stejně spadají na zem, přeci si nebude dělat vrásky kvůli případnému nepoctivci. Za těch 6 dolarů, které si teď za jeden galon počítá mu to zřejmě nestojí. Tento způsob sklizně provozuje už řadu let, což je samo o sobě úkazem, že to funguje.

V době školní docházky jsem si o prázdninách přivydělávala kromě jiných brigád česáním heřmánku, rybízu a chmelu. Mám tedy cvik a myslím, že jsem stále rychlá česačka, i když prsty už nemají dřívější hbitost. Ale všechna čest mému choti, který to nikdy dříve nedělal a přesto za mnou zase tak moc nepokulhává.

Každý rok během dvou až tří hodin nasbíráme 6 galonů borůvek, což je necelých 24 litrů. Když je borůvek obzvláště hodně a já nedokážu přenést přes srdce představu, jak ty neobrané padají k zemi a přijdou nazmar - jedeme za dva týdny trhat znovu. Letos, i když borůvek byla spousta, jsme druhou sklizeň vynechali. Jednak to časově nevycházelo a pak bylo tak deštivé a vlhké počasí, že nás na druhý sběr prostě přešla chuť.

Když naplníme naši česací normu, borůvky přesypu do dovezených pekáčů a nádob. Co se vejde, poskládám na led do velkého chladicího boxu, ostatní zajistím v kufru auta. Zřejmě i ostatní česáči si vozí vlastní nádoby, ale v případě, že se vám jich nedostává, za dolar si můžete ten kbelíček odkoupit. Po vyprázdnění jste požádáni kbelíčky vypláchnout v dřezu u kůlny.

Podle mne chutnají tyto vyšlechtěné borůvky stejně dobře, jako lesní. Velikostí vydá jedna "americká" borůvka za dvě až tři lesní, u keřů se nemusíte ohýbat a sběr je snazší a rychlejší. Největší výhodu ale tyhle borůvky mají v tom, že nebarví. Sníst jich musíte opravdu hodně, abyste získali typický modrý úsměv a ani ten není tak výrazný a nezůstane vám dlouho. Když si omylem borůvkami ušpiníte oděv, není to žádná katastrofa, dá se to vyprat, dokonce i z bílého trička.

Doma to modré nadělení zpracovávám stále stejným způsobem. Nejprve si tak 5 litrů oddělím, proberu a venku na slunci nechám dostatečně oschnout, abych je neukládala navlhlé. Oschlé nasypu do vzduchotěsné nádoby a pod víko vložím papírovou utěrku, která vsaje případnou vlhkost a kterou pravidelně měním. Nádobu šoupnu do nejzazší části lednice, kde borůvky vydrží hodně dlouho čerstvé.

Je pomalu polovina srpna, borůvky jsme sbírali začátkem června a právě před pár dny jsem z nich dělala už po kolikáté knedlíky, které manžel miluje (slupne jich 8 jako nic a zbývající s chutí dorazí druhý den). Dříve jsem borůvky mrazila - nejprve rozložené na tácku a pak sesypané do sáčků. Ale po rozmražení měly podle mě příliš tuhou slupku, na jídlo, ani do knedlíků nám moc nechutnaly a přestala jsem to dělat.

Teď si jen část oddělím na bublaniny, knedlíky a jen tak na zobání. Zbývající množství rozvařím v troubě ve velkých pekáčích s přidáním hrnečku vody. Rozvařené borůvky nechám do druhého dne louhovat ve vlastní šťávě a pak je postupně všechny rozmixuji a drtinu propasíruji skrze jemný cedník. Možná je to hazard, protože je větší odpad, ale zase je příjemné, když vám při jídle nelezou žádná ta maličká semínka mezi zuby.

Po propasírování naliji pyré zpět do pekáčů, na každé tři litry vmíchám hrneček cukru a dále svařuji v troubě. V troubě to má tu výhodu, že se obsah nepřipaluje ani neprská a já nemusím u plotny hlídat. Pyré svařuji na dvojí hustotu a za horka plním do sklenic. První půlku svařím pouze na řidší marmeládu. Ta mizí velkým tempem během horkých dnů, kdy z ní dělám husté borůvkové koktejly (milkshakes), které nám nahrazují "obědy".

Do litrové nádoby mixéru vyklopím celou čtvrt litrovou skleničku marmelády, naplním vanilkovou zmrzlinou, zaleji trochou mléka a rozmixuji. Na takovou hustotu koktejlu, kdy se nejprve obsah musí ze sklenice dolovat dlouhou lžičkou a teprve, když zmrzlina trochu zřídne, dá se koktejl pít.

Nebo tuhle řidší marmeládu nepatrně naředím vodou, zahřeji a vlažnou omáčkou poleji vanilkovou zmrzlinu a přidám čepici šlehačky. Když mám stále v lednici borůvky čerstvé přidám i je. Druhou polovinu borůvek pak dále svařím až na povidla, kterými po celý rok plním knedlíky a tvarohové šátečky.

Než přijde další borůvková sezóna, polička, na které byly skleničky uložené, už většinou zeje prázdnotou.

A sada fotek je tady