No, ale které? Tuto strategickou otázku jsme řešili tak dlouho, až jsme vymysleli originální řešení - do Liberce (naposledy jsme tam byli v červenci :)). Budou Jizerky a na skok zabrousíme do Lužických hor. Máme velkolepé plány, kam všude půjdeme. Na trhu se objevily brožury s těmito lokalitami právě včas, abychom se poučili, kde všude jsme ještě nebyli. A pak ta místa, kam se člověk musí vracet…

V pátek odpoledne jsme ještě stihli libereckou ZOO. Kdybych si musela vybrat mezi zoologickou a botanickou zahradou, šla bych obvykle raději do botanické, ale tam jsme byli minule, takže teď je na řadě ZOO, taky moc pěkná. Třeba těžce zkoušená matka nosálová a její čtyři zběsile neposední potomci. Zdá se, že se životem kutálejí jako klubko pruhovaných ocásků, z nichž občas vykoukne tlapka a mydlí to do bráchy.

V sobotu už vyrážíme doopravdy. Bydlíme výborně, ale trochu stranou, vstáváme ohavně brzy, slunce ještě nevyšlo. Na autobus, pak tramvají na nádraží a vlakem do Bílého potoka. Odtud už do kopce, po silničce s občasnou zkratkou, která nám ušetří pár metrů za cenu mrtvičného funění do kopce většího než malý. Podle cesty se příroda mění, mizí kopřivy, věrně lemující lidská obydlí, objevují se výhledy na kopce okolo, modříny, jeřabiny (miluji jeřabiny), buky. Na protějším vrchu Paličníku pozorujeme hemžení, prý je tam nějaká slavnost.

Konečně ve chvíli, kdy už máme pocit, že nejspíš tahle silnice vede zpátky do Prahy a ne na Smědavu, dorážíme na místo. Na Smědavě jsem byla tzv. před lety dvaceti pěti … hm, ono to tak nějak bude, ještě za svobodna, s tátou na motorce (to byl jediný chmurný bod, strašně se na motorce bojím). Byla to samota… To už dneska opravdu není, parkoviště je veliké převeliké, aut mnoho, většinou z nich lidé sundávají kola a chystají se vyrazit (my, co jsme přišli pěšky, na to hledíme poněkud nevraživě). Ale chata stále funguje jako kdysi, ba i ceny jsou docela kulantní. Takže najíst a vzhůru na Knajpu.

Tahle cesta zahrnuje ty nejkrásnější partie Jizerských hor (ba ne, ještě Jizerka - a ještě Krásná Máří - a ještě Bučiny, no a ještě spousta dalších krásných míst). S přicházejícím podzimem se všechno zlehoučka barví, za týden už to bude výraznější, zatím je to zelená s nádechem béžové, zlaté a červené. Krása. Na Knajpě právě dokončují novou boudu (boudičku), stará Knajpa přes zimu spadla. Ale prodává se dál, z maringotky. Ne že bych ho zrovna potřebovala, je teplo, ale okouzlil mne nápis, kterým končí nabídka: "Omlouvám se, rum jsem zapomněl".

Pokračujeme na Novou louku, tam je lidí, že není kam šlápnout, honem dál do Bedřichova. A do Liberce půjdeme pěšky, nebo se svezeme? Ani tak, ani tak - budeme jak chytrá horákyně. Dojdeme k České chalupě a svezeme se odtud. Třeba tam ještě stihneme malé pivko… no, stihlo by se bylo bývalo, ale chata je zavřená, prý pro nemoc majitele. Pozor - tento významný bod Jizerek je mimo provoz!

Na neděli jsme naplánovali oddechový program, ale i ten se zdál maličko nejistý. Chceme vyjet lanovkou na Ještěd, ale vítr fičí tolik, že možná nepojede. Však jsme si taky na příjezdu drcli do svodidla. Ale jsme nahoře, vítr má prý kolem 70 km/hod., chystáme se honem dolů, ale ještě dalekohled a rozhlédnout, viditelnost je skvělá. A teď přes Výpřež, ne ještě se stavíme u pomníčku, v roce 1948 tam spadlo letadlo. Zbývá už jen dojít do Kryštofova údolí, zkontrolovat viadukt (ten je vlastně v Novině, ale Novina patří pod Kryštofovo údolí) a zajít na pivko k betlémům (ta hospoda se samozřejmě jmenuje jinak, ale je v ní i výstava betlémů).

Hm, i tenhle majitel je nemocný (že by ty severní Čechy byly až tak nezdravé…), takže Konrád, oblíbený to produkt bývalého pivovaru Vratislavice, nebude. Ale hlady se už kroutíme, zkoušíme tedy další hospodu - ti hlásí totální vyžráno (kdo by to byl čekal, neděle, sluníčko a lidi nesedí doma). V dalším penzionu mají školu v přírodě a dětičky půjdou na svačinu. Za hodinu bychom to prý mohli zkusit. Přednosta je už vzteklý….

Vracíme se, nahoře jsme pár hospod velkopansky přešli a opravdu, v jedné jsou ochotni, ale prý mají jen houbový guláš. Jedli bychom už i dušené boty, navíc houby můžeme, takže ano, dvakrát. A kolik že dáváte knedlíků, ptá se přednosta. Prý dva, jsou veliké. Nesmysl, aspoň čtyři. Nakonec se mu smějí, že ho budou kontrolovat … no dokázal to, ale těžko mu bylo ještě v pondělí. To jídlo musíme trochu rozchodit: vyrážíme směr nádraží. Jsme od něj možná 2 km a hlavně v Kryštofově údolí je nádraží vzdušnou čarou od silnice asi patnáct metrů. Převýšení je snad sto, dobře nám tak.

V pondělí opět brzy ráno startujeme směr Lužické hory, tam to známe méně, dostali jsme tip na ranč Maleville v Heřmanicích. Plánujeme takový okruh, ráno do Cvikova, do Mařenic (překrásný kostel, spousta pečlivě udržovaných chaloupek…bohužel zcela občerstveníprosté, celkem tři hospody, všechny zavřené). Pořád pokukujeme po kopci s rozhlednou - kopec je Hvozd, rozhledna ovšem stojí na Hochwaldu. Je to už na hranicích, jedna strana je česká, druhá německá. Moc rádi bychom až tam, ale to si budeme muset nechat na příště, stmívá se brzo…

Takže krásnými smíšenými lesy na místo s kouzelným názvem Šestka, tady zatáčíme zpět na Jablonné. Cestou sbíráme bukvice, jsou náramně dobré, vodou ze studánky jsme je zapili a vyrážíme dál. Přicházíme do Heřmanic na ranč Maleville. Je to vlastně golfový areál s "přidanou hodnotou" dalších sportovišť, hospod a miniZOO. Na trávníku africké sochy, za chvilku se objevují voliéry s veverkami, malinkými šedivými ptáčky, pak strašně společenský oslík (nadšeně konzumuje, cokoliv mu podáte) a nakonec úplný zlatý hřeb - maličká selátka vietnamských prasátek, černá, pruhovaná a skvrnitá, v blíže neurčeném velkém množství (deset - dvacet, těžko říct, jsou jak kapky rtuti, běhají volně, ale drží se raději blíž u mamin a dál od lidí. Jediný odvážný pašík se nechá drbat, tak ho zběsile fotíme… No, čas chvátá, musíme dál, do Jablonného je to ještě kousek. Těšila jsem se, jak posedíme na náměstí a budeme koukat na kostel, ale nějak to nevyšlo, času je málo. Ujíždíme k Liberci.

Úterý, poslední den. K večeru odjíždíme, zvládneme jen krátký výlet po okolí. Prezentuji se jako rádio Jerevan a plánuji výlet na chalupu s rozhlednou na Proseči, prý obnovenou po požáru. Od slova "prý" dál jsem si to vymyslela, ale to zjistíme až na místě. Vyrážíme tou roztomilou tramvajkou, co spojuje Liberec s Jabloncem. Měla jsem vymyšleno, jak půjdeme, ale pro jistotu se ptáme řidičky tramvaje, kde vystoupit. Doporučuje nám jít odjinud, po cestě sice neznačené, ale kratší. Kouzelné slovo "krátký" zase udělalo svoje. Vystupujeme a vyrážíme podle jejích instrukcí. Pro jistotu se znovu ptáme pána středního věku, ten ví jistě, že jsme na nesprávném hřebeni, prý je to naproti! Nicméně další soused tvrdí, že je to tady a jdeme správně.

No… jsme asi 5 km od Liberce, zbloudění s následkem smrti hladem snad nehrozí, vyrážíme. Znovu se ptáme nahluchlé babky, která potvrzuje naši smělou hypotézu o existenci rozhledny zde, ale upozorňuje, že je to hodně prudký kopec. S ohledem na její šouravou chůzi to bereme na lehkou váhu. Cesta … těžko říct, jaká je, za chvíli se ztrácí. Pokračujeme po pěšinkách, sráz je místy tak prudký, že mám strach, že se neudržím. Les je ovšem nádherný, úžasný, nejkrásnější bukový les, co jsem zatím zažila. Je hodně řídký, slunce se do něj opírá, všude spousta malinkých buků… ve foťáku včera došly baterky a nenabilo se…

Je mi jasné, že už to nemůže být daleko, ale taky je jisté, že jestli mi to teď ujede nebo zakopnu, zastavím se až dole u tramvaje dokonale ekologicky zlikvidovaná. Konečně přednosta, který je dnes v lepší kondici, hlásí, že už vidí cestu hřebenovku. Vydýchat a pokračujeme. U chaty jsme za chvíli, všude je zavřeno, škoda, výhled mohl být moc hezký. Ale stálo to za to. Vracíme se do Liberce, ještě posedíme na obědě ve čtvrti překrásných starých vil a pojedeme. A budeme se těšit na příště.