Globální oteplování se letos u klokanů projevuje neobvykle chladným jarem, zamračenou oblohou a častými dešti. Tedy počasím ne zrovna nejvhodnějším k pobytu či toulkám v buši. Jako třeba asi tak před 14 dny, kdy jsme měli jen na jeden den trochu teplo, kolem 36°C, aby se pozdě odpoledne dostavila bouřka jako hrom.

Blesky bily v blízkém okolí jako o závod a hřmělo tak, že Ferďas zalezl v koupelně pod umývadlo, kde se třásl strachy. Po bouři a vydatném lijáku zafoukalo od jihu, tedy z Antarktidy, a teplota za půl hodiny spadla na 15°C. Druhý den ráno bylo zataženo a v mrazivém vzduchu poletoval vlhký sníh s deštěm. Co taková změna v počasí udělá s mými namontovanými náhradními díly v těle, ponechám bujné fantazii čtenářkám a čtenářům.

Potřeba zmizet z civilizace byla však silnější a i přes nepříznivou předpověď počasí jsem se rozhodl, že posledních pár dnů listopadu strávím někde v buši. Ostatně ono není rosničkářům co věřit. Ti kdyby byli placeni jen za předpověď, co jim vyjde, tak by se museli živit jiným způsobem.

Jeden z kamarádů, co už víc jak třicet let jezdíme společně občas do buše, oslavoval narozky a tak se parta dědků a babek domluvila spáchat tuto nepravost v lůně klokaní přírody i přesto, že rosničkáři předpovídali časté přeháňky, bouřky a vichřice na pátek i sobotu s postupným vyjasňováním v neděli.

Vyjel jsem sám do zamračeného pátečního rána. Ferda by z množství létajícího hmyzu dostal psotník a moje žena Míla pekla vánoční cukroví jako o závod. Však zásobuje celou rozvětvenou rodinu a okolní kamarády každý rok těmito dobrotami. Došlo to tak daleko, že bez jejích vyhlášených vanilkových rohlíčků si jak rodina, tak i kamarádi a známí v okolí nedovedou Vánoce představit.

Vyjel jsem na západ přes Modré hory do houstnoucích mračen. V nejvyšších místech při přejezdu hor, asi 1100 metrů nad mořem, jsem tyto mraky projížděl, aby za horami v městečku Lithgow začalo pokukovat sluníčko. Ne však na dlouho. Pak jsem jel asi 10 km velice pomalu lijákem, že jsem neviděl na kapotu, abych vyjel z tohoto vodního přívalu do umyté krajiny s válícími se mlhami a kolem 28°C teplým, vlhkým vzduchem.

Na prašné, nyní však blátivé odbočce z asfaltky už stála dvě auta a tři kamarádi, kteří zrovna dopili čerstvě uvařené kafe. A tak jsme po uvítání a krátkém pokecu vyrazili na další cestu k řece Turon. Celkem slušná cesta byla po dešti rozmoklá a blatíčko zajímavě klouzalo. Ještě že máme všichni přibližovadla s náhonem na všechna čtyři kola. Značně hrbolatá a uzoučká cesta vede krásnou kopcovitou krajinou farmami a tak často zastavujeme a otevíráme a zase zavíráme brány oddělující jednotlivé pastviny.

Dokonce i brody přes potoky, po dešti dosti rozvernými, neschází ke zpestření cesty. Takže i trocha adrenalinu začne kolovat v našich stářím ochablých žilách. Ještě musíme překročit hluboké údolí řeky Turon, pak se vyhrabat do protějšího svahu, projet další údolí, přebrodit pár dalších rozverných potoků a nakonec s kamenité cesty sjet prudkým svahem bušem k řece Turon na krásnou louku. Zde je zelená tráva udržována v rozumné výšce místními divokými kozami a vombatem medvědovitým, co má velenoru vzadu na louce. Ten dovede provést exkavaci, že by si jeden myslel, že tu někdo staví metro!

Po příjezdu je nejdříve třeba po vyčerpávající jízdě se posilnit jantarovým mokem a pak postavit stany, či ložnici ke spaní. Kuchyně je obvykle v autě nebo na ohni. Náš dvorní minstrel vydává z futrálu kytaru a údolím se rozeznějí pěkné české trampské písničky. Radost poslouchat a placama si i zabručet do taktu.

Asi po hodině dojíždí další tři kamarádi ve dvou autech. Po vzájemném uvítání a zalomením palců také staví svoje obydlí. Před třetí odpoledne začalo v dáli zlověstně bouřit a tak jsme vztyčili plachty proti dešti. Pávě včas! Bouřka rychle postupovala a než jsme se nadáli, tak začalo pořádně funět, lejt jako z konve a blesky se jen křižovaly a hrom se ozýval údolím. Přívaly vody pokračují měrou vrchovatou. Ze svahů se najednou hrnou bystřiny a louka pozvolna mizí pod vodou.

Ke konci lijáku je nutno přemístit dva stany co se octly ve vodě po kotníky hluboké a pak už jen pozorovat bystřiny valící se ze svahů směrem k řece Turon. Tato dostala barvu bílé kávy a hladina podstatně stoupla. Vodou se valilo kde co, včetně velkých haluzí a malých kmínků. Bouřka nám dodala skoro 70 mm srážkové vody a ta se přece musí někam podít.

V rozmoklém ohništi rozděláváme s menšími obtížemi oheň. Máme však mezi sebou jednu obdivuhodnou divoženku, která v buši kde leje třeba i 14 dnů dovede najít suché dřevo a kůru k podpalu. Ta je s přírodou tak sžitá, že když jsme asi před třiceti lety, kolem Vánoc a Silvestra, tábořili na březích řeky Shoalhaven donesla jednoho rána do tábora divokou kačenu. Když jsme se jí zeptali, jak ji ulovila, tak řekla, že ji utopila. Jak?

No prostě na ranní procházce letním bušem spatřila na hladině tůně plavat hejno divokých kačen. Tehdy ještě lepá děva se bezhlučně svlékla do roucha Evina a pak, opět bezhlučně, vstoupila do vod oné tůně. Zhluboka se nadechla a potopila, kačeny podplavala a milou kačku za nohy stáhla pod vodu, kde ji připravila o život. Takže ten den měla ona a její muž hostinu.

Když nám už oheň vesele plápolal, dorazil Land Rover a v něm 3 chlapi. Oslavenec s mrňavým synem a jejich kamarád. Oslavenec musel nechat svoje auto, Subaru Forester, před jedním s brodů, vše přeložit do kamarádova Land Rovera, který vzedmutou hladinu a prudký proud s přehledem zdolal. A tak jsme byli skoro kompletní sestava, 8 mužskejch a 2 ženský. Večer a půl noci jsme strávili za občasných přeháněk u ohně pod plachtu při kytaře. Oslavenec dostal dárky a pak se vše zapíjelo Velkopopovickým Kozlíkem, klokaním vínem a francouzským koňakem.

Pohoda, i přes občasný déšť, nesmírná. V noci pro změnu občas vydatně lilo a déšť se protáhl až k deváté ráno příštího dne. Pak se počasí začalo umoudřovat a sluníčko začalo laškovat s vodou napitými mraky. Tak jsem se vydal na výšlap kolem řeky zkontrolovat okolí a cvrkot v něm. Ze strmých svahů každou úžlabinkou zurčela bystřina a na osychajících skalách se v prudkém sluníčku sušil kdejaký hmyz. Řeka se valila údolím v nebývalé síle.

Asi po dvou hodinkách toulání jsem se vrátil do tábora kam zatím dorazila poslední dvojka. Takže výsledný počet 9 chlapů a 3 ženský. No abych nepřeháněl. Ten jeden je chlap čekatel, v lednu mu budou dva roky. Jeho mamina by bývala také ráda přijela, ale byla chorá, ležela v komoře a nožky měla nahoře. Z této osádky 4 chlapi a 3 ženské žijí na farmách, v lůně přírody. Zbytek v civilizaci ve městě či předměstí.

Počasí se umoudřilo, ochladilo se a mráčky ubývaly. Osádka tábora posedávala kolem ohně a klábosila, opékala uzeniny a popíjela pivo, víno i ohnivou vodu. Čtyři chlapi se vydali na zlato. Propadli už dávno zlatému opojení a tak ve chvílích volna rýžují, kutají a detektorem hledají ten žlutý kov.

Jsme ve zlatonosné krajině, která byla za posledních 200 let provrtaná jako Ementál. Takže naděje nálezu tu je. Oslavenec má možnost vyzkoušet novou pánev na rýžování co dostal darem i s počinkem několika zlatých šupinek. Avšak jen jeden ze zlatokopů nalezl několik drobných šupinek zlata jako odměnu za mnohahodinové úsilí.

Večer a půl noci, i když chladno a větrno, byl stráven u ohně při kytaře, povídání a popíjení. Pohoda zavládla nad údolím a s oblohy se na nás usmíval Jižní Kříž.

Neděle je poslední den a ve znamení balení a odjezdu domů. Obloha je ráno jasná bez mráčku, jen vítr pofukuje a 7°C nutí k pořádnému oblečení. První lidé odjíždějí kolem deváté ráno a poslední kolem poledne. Já zůstávám sám do pondělka, aby měl kdo zhasnout světlo. Celé odpoledne se toulám okolím a mimo jiné živočichy potkávám i černého hada s červeným břichem, jinak pakobru, Pseudechis porphyriacus, která se vyhřívala na skále na sluníčku. Z jedné jsem našel na skále jen kostru.

Ptáků huláká ve stromech nepočítaně a spatřil jsem volavku a pěkného ledňáčka. Krajina osychá a majestátní kasuáriany, jinak zde zvané shee oaks šumí ve větru. Tyto rostou jen kolem řeky nebo kde je vlhko. Jejich kořeny jsou u koryta řeky mnohdy obnaženy, když voda vyhlodá okolní zeminu. A někdy i na tolik, že upadnou a řeka je odnese v příští velké vodě a vytváří tak náplavy kmenů a větví v místech kde byste nečekali, že by řeka mohla kdy téct.

Večer sedím u osiřelého ohně a pak jdu brzy na kutě, abych druhý den ráno vyšel na poslední procházku po okolí a tak se rozloučil s krásným místem. Řeka pozvolna opadá a také se čistí. Je stále jasno a pozvolna se otepluje. Vůbec se mně nechce domů, ale slíbil jsem to a navíc další den jsme se ženou objednaní na test sluchu v místní audio klinice. Jako penzistům to zde poskytují zdarma.

A tak kolem desáté hodiny vyrážím na cestu a jedu umytou krajinou pomalu a s četnými zastávkami na focení k domovu. Farmy, kterými projíždím, jsou malebné a pastviny zelené. Což zde není tak příliš zvykem. Nejčastěji mívá krajina barvu hnědou, tráva je suchá a potůčky vyschlé. Ne tak tentokrát.

Takže po 170 kilometrech jsem doma. Výlet se vydařil a doufám, že v těchto krásných místech ještě nějaké ty narozky oslavíme.

Další fotky najdete zde