Nejsou příliš vysoké. Nejvyšší, Mount Kozciuszko, má jen 2 228 m a navíc jsou erozí zaoblené, takže tvarem připomínají Nízké Tatry nebo Jeseníky či Krkonoše. Mají však ohromnou rozlohu, na kterou v zimě zpravidla napadne spousta sněhu. Průměrné roční srážky jsou v této oblasti kolem 1 800 mm.

Dnes se vydáme na letní, několikadenní výšlap v prostředí neskonale divoké krásy. A protože nic není zadarmo, tak za privilegium moci se v tomto prostředí octnout platíme. Peněžní stránka je zanedbatelná, avšak o to větší je potřebná námaha a nikdy neutuchající ostražitost. Jsme v prostředí, kde se za chyby těžce platí, mnohdy i životem. Počasí se zde dovede změnit během několika minut, jak už je v horách zvykem.

Dnes vyjdeme z tábora u Keeble hut na loukách Geehi u Swampy Plains River. Vyrážíme ještě před východem slunka zatíženi plnými krosnami a jdeme několik kilometrů po krásných loukách. Pozorujeme místní klokany při ranní pastvě a vyrušíme opožděného vombata, co už měl po noční pastvě spát ve své velenoře.

Docházíme k bystře proudícímu toku Swampy Plains River. Tento brod je s těžkou krosnou zajímavý tím, že ledové vody je po pás a proud se vás snaží strhnout do následující tůně. Po zdárném překonání této přírodní překážky jdeme ještě asi 1 km po lukách, abychom dorazili k začátku prudkého a zarostlého svahu, který končí až po překonání 1800 metrů výškového rozdílu a 15 kilometrech prodírání se hustým porostem.

Jak pomalu stoupáme do svahu, tak se postupně mění i flóra. Majestátní až 50 metrů vysoké eukalypty stringy bark (eucalyptus obliqua) a broad leaf peppermint (eucalyptus dives) s přibývající výškou ustupují eukalyptům narrow leaf peppermint (eucalyptus radiata), aby tyto po dalším úsilí a patřičném funění daly přednost horským šedivým eukalyptům (eucalyptus cypellocarpa) a „jasanům“.

Ony ty jasany jsou také eukalypty, jmenují se mountain ash (Eucalyptus regnans), a jsou to nevyšší kvetoucí rostliny na světě. Běžně dorůstají 80 metrů výšky a jsou zaznamenány i exempláře přes 120 metrů vysoké. Po chvíli tito velikáni ustupují eukalyptům sněžným, tedy těm, co v těchto výškách a zimních mrazech umí přežít díky tomu, že si vyrábí svoji vlastní nemrznoucí směs, která v nich s mízou koluje a zabraňuje i ve více jak -25°C mrazu jejich zmrznutí.

Pokud máme štěstí, tak stromy stojí tak jak vyrostly a houštím pod nimi se dá prodrat do stále strmého svahu. Pokud štěstí nemáme, tak několikametrová sněhová pokrývka, co zde byla v zimě, většinu korun stromů ulomila a tyto nyní leží ve svahu a v cestě vzhůru. Tak se stalo, že jsme hodiny prolézali horizontálně na zemi ležícími korunami stromů. Místy 4 - 6 metrů nad zemí podle toho kudy nás tato neobyčejně náročná překážka hodlala pustit dále vzhůru.

Po značném úsilí dosahujeme konečně hranice stromů a ocitáme se v jakési zdejší kleči. Keře vřesu jsou kolem metru vysoké a neprostupné. Je nutno hledat si cestu kolem nich. Po dalších pár hodinách vstupujeme konečně na svahy porostlé pouze horskou trávou a den se pomalu chýlí k večeru.

V závětří na luxusní husté trávě v místě zvaném Byatts Camp stavíme stan a osvěžujeme se v nedaleké bystřině jejím tekutým ledem. Nedaleko bystřiny potkáváme místní jedovatku ve formě černé hadice jménem Copperhead. Jde o Austrelaps Ramsayi, hadici asi 1,5 metru dlouhou a 5 cm v průměru. Na hladkém šupinatém černém povrchu má zářivě žluté flíčky a v tlamě dvě jedovatá zubiska, kterými dovede vstříknout jed podobný co do účinnosti i složení jako indická kobra.

Takže na Klokánii nic moc, ale bez séra se na takové klofnutí spolehlivě umírá. Toto je jediná plazivka co zde žije nad hranicí sněhu. Je velice plachá a je vzácnost ji uvidět. Drží se u vody, kde se živí pulci a žábami. Závěr dne trávíme na nedaleké skalní výspě a pozorujeme nádherné divadlo zapadajícího slunce nad krajinou.

Druhý den, pokud počasí přeje, likvidujeme časně ráno tábor a vydáváme se dále, nyní po hřebenech, nahoru a dolů, kvetoucími horskými pláněmi k nejvyššímu bodu Klokánie, Mount Kozciuszko, vysokému 2 228 metrů. Cestou brodíme počátky Swampy Plains River, v ledové tůni provádíme ranní koupel a na vrchol Klokánie vystupujeme kolem deváté hodiny ráno, kdy tam ještě nejsou davy turistů, co do výšin vyjedou lanovkou nebo autem a pak jdou jen asi 6 km po relativně pohodlné cestě.

Po vyfocení, pokochání se výhledy a občerstvení pokračujeme po hlavním hřebenu Sněžných hor k druhému nejvyššímu vrcholku jménem Mount Townsend. Tento je vysoký jen 2 210 metrů. Ale oproti zaoblenému a moc atraktivně nevypadajícímu Mt. Kozciuszko to je pěkný skalnatý kopec. Než na něj vylezeme, tak pod jeho strmým jižním úbočím je pěkné pleso, nad kterým jsou velká sněhová pole zbytků zimního sněhu. Zde se bavíme na sněhu i ve vodě ve které je hodně pulců a žab.

Blízko vrcholku Mt. Townsend jsou zajímavé skalní útvary a tak se po nich sápeme a fotíme je s výhledy na okolní kopečky. V okolí se nám tak líbí, že u vedlejšího vrcholku jménem Alice Rawson Peak stavíme stan na pěkné trávě za větrem pod skalami. Nedaleká sněžná pole nám slouží jako zdroj vody k vaření a mytí. Večer opět sledujeme podívanou, která se nedá koupit, západ sluníčka a fantastickou hru barev s tím spojenou.

Druhý den ráno se podívaná opakuje na východě, kam vidíme přímo ze stanu. Vzduch je správně horsky „ostrý“, je -8°C a tak se nejprve necháváme sluníčkem rozmrazit, než začneme vařit snídani a likvidovat tábor. Pomalu se loudáme kvetoucími stráněmi a po sněhových polích do civilizace. Cestou potkáváme jednodenní výletníky a také pár kamarádů z Brna co tu jsou právě na návštěvě. Svět je malá kulička a tak se potkáváme na střeše Klokánie. Prostě stejná krevní skupina.

Pozdě odpoledne scházíme prudké svahy nad lyžařskou osadou Thredbo, abychom se na parkovišti setkali s Mílou, co tam pro nás dojela z tábora u Keeble hut na Geehi autem. Výšlap se vydařil, sněhem jsme nezapadli, počasí nám přálo, jsme náležitě unavení avšak plní nádherných zážitků ze třech nádherných dnů v klínu hor.

Další fotky najdete zde