Pláň a Sněžné jámy

Zamířili jsme do západní části Krkonoš, na Horní Mísečky. Pro lidi, kteří to v Krkonoších neznají - jedná se o místo, vzdálené od Špindlu necelé 4 km ... při převýšení cca 400 metrů. Cesta vede pouze lesem, v zimě funguje jako sjezdovka. Po silnici je to do Špindlu zhruba 50 km, protože neexistuje spojnice.

Přijeli jsme za teplého a dusného počasí, bylo vidět, že i v Krkonoších hodně pršelo, tak křiklavá zeleň tu není docela obvyklá. Stráně zarostlé po pás, sytě zelená úbočí... hezké. Tak jsme si jako rozcvičku vyjeli lanovkou na Pláň, což je (trochu v rozporu s názvem) kopec nad Špindlem. Od lanovky můžete dojít k Boudě na Pláni, dát si kafe, pivko, panáka, oběd (tedy ne snad všechno současně) a mastňácky se zase svézt dolů, nebo vyrazit na nějakou delší tůru po hřebenech. My se rozhodli pro něco mezi - že si to dolů do Špindlu sejdeme pěšky.

Mezi tím, co jsme v boudě obědvali, krátce prudce sprchlo, ale nějak jsme to nedomysleli a vydali se na sestup docela v klidu. Ona by to nebyla ošklivá cesta, tedy za předpokladu, že nejdete potokem. Nebo nepokosenou mokrou loukou. A že do toho občas ještě trochu nesprchne. Jo, taky to samozřejmě klouzalo a z rozmoklé hlíny se uvolňovaly kameny, když jsme na ně šlápli. No, spadla jsem jen dvakrát a nic nepovolilo, došli jsme až dolů a kolem Labe, z kterého stoupala pára, jsme se vrátili.

Když člověk nemyslí, tak se mu to občas vymstí. Vydat se v neděli na Zlaté návrší prostě není dobrý nápad. Kousek od apartmánu jsme měli stanici autobusu k Vrbatově boudě (viz film Synové hor), takže jsme vyjeli nahoru... a s námi dalších 40 nebo 50 lidí, prostě kolik se dokázalo narvat dovnitř. Část se vydala k pomníku Hanče a Vrbaty, část k informacím a pak skoro všichni k Labské boudě. Tak takhle si chození po horách nepředstavuju!!!

"Nesnáším lidi", drtila jsem mezi zuby a snažila se vyfotit tu krásnou pláň s klečí tak, aby vypadala, že tudy nikdo nejde. Šel, je to nejpohodlnější cesta široko daleko, zvládnutelná i pro méně mobilní... A tak jsme se snažili zůstat vzadu, vyfotit Pančavský vodopád v době, kdy má hodně vody (Pančava je, upřímně řečeno, potok, ale padá z výšky 140 metrů). Až jsme v houfu došli k Labské boudě.

Labská bouda, postavená v šedesátých letech jako pomník socialistické rekreace pracujících, skomírá a vlastně představuje jen superpředražený mizerný bufet. Rychle jsme prošli kolem pramenu Labe, kde se dav lidí současně snažil vyfotografovat erby měst, kterými Labe protéká, kompletně a bez rušivých elementů, a zároveň u nich zvěčnit Pepíčka, Aničku, Leničku, Davídka...

A pryč!! Míříme na hřebenovou cestu, která bývala označená "Cesta česko-polského přátelství" a bedlivě hlídaná (zejména polskými) pohraničníky se samopaly, aby snad někoho nenapadlo uprchnout do spřátelené lidově demokratické země. Červená turistická značka zůstala, občas se někde objeví i ten název, jinde zase není - asi se ještě tak nějak neví.... Ale každopádně je tu mnohem méně lidí, upřímně řečeno skoro nikdo. A nádherné mlžnaté scenérie.

Docházíme k Sněžným jámám. Považuji je za jednu z nejúžasnějších podívaných Krkonoš. Nacházejí se kompletně v Polsku, takže dřív si je člověk moc neužil, ale nová doba přinesla i změny ve vedení cesty a tak je dnes přístupný i jejich okraj. Víc snad řeknou fotky. Škoda že zrovna v té době se přes hřeben valily mraky a chvílemi nebylo co fotit, v lepších okamžicích jsem vyráběla podivné neostré záběry.

Pokračujeme přes Vysoké kolo, Dívčí a Mužské kameny, přes zvolna se rozpadávající Petrovu boudu - až k pěkně zrekonstruované Špindlerově boudě. Slavnostně prohlašuji, že tam mají nejlepší kapučino v této zemi. A jakkoliv to tak zvenku nevypadá, není tam zase TAK draho.

I na Špindlerovku (respektive už jen na Špindlerovku) jezdí autobus, ale ujel nám, takže jdeme zpátky pěšky. Ono to zase není tak daleko, ale před sebou máme ještě výstup k apartmánu. A tak s vidinou dlouhého dne zastavujeme na večeři, ovšem můj hovorný přednosta se zapovídal se servírkou v restauraci, která nám dlouze vypráví, jak po vyhazovu z kancelářské práce nenašla v Brně místo, tak to zkusila tady, ale nejde jí to, stýská se jí, nemá s kým promluvit... paní v našem věku ... no, řekněte jí, že už má zmlknout, nebo půjdete domů potmě.

Fotky jsou tady 

Výrovka a Vosecká bouda aneb Je to tady kopcovité

Tak tohoto výroku se dopustil nešťastný cyklista, kterého jsme potkali cestou. Stěžoval si oprávněně, Krkonoše opravdu nejsou moc vhodné pro běžné výlety na kole. Mají málo silnic, většina cest je kamenitá a pro kola zakázaná.

Navíc to opravdu bývá dost do kopce... Užívají si tu snad jen ti, co se vyvezou lanovkou na Pláň a sjedou si dolů trasu pro kola a horské koloběžky.

My jsme šli Údolím sv. Petra nahoru na chatu Výrovka. Taky moc pěkný stoupák. Naprostá většina lidí to chodí směrem dolů, ale na to mám svoje kolena a kyčle příliš ráda. Stavujeme se na oběd v penzionu sv. Petr. Potvrzuje se nám, co už tušíme - v Krkonoších není o moc víc lidí, než jsme předevčírem potkali v autobusu. Všude cedule nabízející ubytování, ceny šly dolů až neuvěřitelně.

A tak stoupáme a stoupáme podle Svatopetrského potoka, který skáče prudce dolů po balvanech, les zarostlý kapradím se pomalu mění na louku s klečí a nakonec vycházíme u Výrovky. Taky to není moc úžasná stavba, ale patří Klubu českých turistů a vždycky je v ní moc příjemně. Tak chvíli posedíme, sníme zmrzlinu, vyfotíme "mapu republiky" a jdeme dál (mapa republiky je sněhové pole, které tvarem jako mapa vypadá a na jaře neroztaje s ostatním sněhem).

Vracíme se přes Klínové boudy (bývala tu osada klínovitého tvaru s vlastní školou, kdysi se tu doopravdy žilo!), přes Pláň a zase nám ujela poslední lanovka, tak zkoušíme jinou cestu dolů, ale o moc lepší to není. Aspoň že neprší.

Od zítřka už bude pršet každý den a pěkně se ochladí, ale to ještě nevíme. Vidíme sice, že se mraky válí hned za okny, ale optimisticky předpokládáme, že se během dne zvednou, a míříme na Voseckou boudu. Takže znova autobusem na Zlaté návrší, turistů je dneska znatelně míň a v husté mlze nahoře se pěkně ztrácejí. Kromě toho jdeme jinudy, míříme na opačnou stranu než minule a jsme tu sami.

Snažím se fotit mraky, ale moc se mi to nedaří. Nakonec se opravdu zvedají a dokonce se objevuje sluníčko. Už jsme kousek od Vosecké, když z nějakého cípečku začíná pršet. Dobíháme a usazujeme se uvnitř. Vosecká je krásná stará bouda, v docela slušném stavu.

Sedíme, obědváme, venku prší a prší. V jedné přestávce usoudíme, že to zkusíme - domů se nějak dostat musíme a snad se to počasí umoudří. Takže míříme ke Kotelním jámám, cestou dvakrát padají kroupy a prší skoro pořád, naštěstí většinou ne moc prudce. Přestává až tak po dvou hodinách, když se blížíme na Dvoračky. Je mokro, mokro, mokro...

Ale na Dvoračkách je krásně. Už je tam vedle starých historických Dvoraček postavená nová bouda (hotel Štumpovka), kde se dá najíst, mají vlastní pekárnu (úžasné housky, koláče...), u jídelního lístku mají i popis toho, jak tu novou boudu vydupali ze země (a z Krnapu), jsou tam moc milí. A ten úžasný výhled! Štumpovku postavili tak, aby se podobala původní Labské boudě, kterou potom, co jako mnoho jiných krkonošských staveb lehla popelem, nahradila ta betonová obluda.

Pokračujeme přes Kotelní jámy. Jáma se na Krkonoších říká obecně ledovcovému kotli ve tvaru amfiteátru, který vznikl ve čtvrtohorách v závěru ledovcového údolí. Bývá to krásné místo, velmi fotogenické - tedy pokud je v mlze a mracích vidět. Ale už neprší a tak docela spokojeně čvachtáme domů.

Fotky jsou tady  

Medvědí a Luční bouda

Medvědí bouda je pohádka mládí, tam jsem jezdila jako dítě a učila se neřešit, že jdu do kopce a že by mě třeba mohly bolet nohy - šla jsem totiž za prémií ("jdeme na chatu, kde mají skvělý pohár"). No, taky musím uznat, že mi to tak nějak propojilo turistiku s mlsáním, takže já tedy chůzí těžko zhubnu...

Ano, na Medvědí jsme prostě museli. Je vlastně jen kousek od Špindlu, tak 6 km, ale - jako všecko - pěkně do kopce. Dneska moc neprší, ovšem dusno je náramné, takže na místě vypadáme docela navlhle i bez deště. Bouda ještě stojí, zjevně se do ní moc neinvestuje, ale drží.

Jdeme po kamenité cestě lesem a loukami, občas po povalovém chodníku přes rašeliniště, kde stojí voda (to by to panečku cáklo, kdybych tam spadla), až jsme znova u Špindlerovky (zachtělo se nám dalšího kapučína). Scházíme kolem Erlebachových bud a fotíme si kapličku, nedokážu si vzpomenout, jestli tu za totáče byla. Proběhneme lesem do Špindlu a jsme skoro doma, zbývá jen vysupět lesem a už můžu nakouknout na net, co je nového.

O moc víc než nakouknout se nedá - v apartmánu je sice wifi, ale jaksi nedosáhne dál než na balkon. Denní teploty se pohybují kolem deseti stupňů a to si člověk moc nepočte.

Poslední výlet - půjdeme na Luční boudu - původně jsme chtěli až na Sněžku, ale mraky jsou už nachystané na svých pravidelných pozicích kolem nás a teploměr v osm ráno ukazuje pěkných pět stupňů.

Vymysleli jsme si trochu krkolomnou, ale moc příjemnou cestu. Svezeme se k Erlebachovým boudám, kde jsme byli včera, a odtud projdeme k boudě U Bílého Labe a podle Bílého Labe nahoru na Luční. Bouda U Bílého Labe je taky legenda. Stará bouda, pěkně upravená, útulná. Nevedou k ní dráty, má vlastní vodní elektrárnu. Zahříváme se zelňačkou a vyrážíme.

Dokonce ani není mlha. Cesta podle Bílého Labe je jedna z nejhezčích v Krkonoších, s nádhernými výhledy na vodu s řevem se valící přes balvany a sutí, na okolní kopce... Už asi před sto lety řeku po jedné obzvlášť ničivé povodni trochu zregulovali. Žádné poručíme větru a dešti, ale místo strmého spádu jsou na řece občas jakési schody, vodu to trochu zpomaluje.

Stoupáme a viditelnost se zhoršuje, dohánějí nás mraky. Do Luční boudy vbíháme s prvními kapkami. Luční je po velké rekonstrukci, jednu chvíli už se zdálo, že taky zpustne a spadne, ale nakonec ji zachránili a dokonce zachovali i zdejší proslavenou specialitu - obří rohlíky. A velmi lidumilně ponechali i "nevyužitou" velkou dvoranu v přízemí, kde se unavený poutník může trochu ohřát a na stojáka sníst ten rohlík a vypít kafe z kelímku.

Restaurace je v patře a je na krkonošské poměry vyloženě nabitá, jsme kousek od Sněžky... Prý bychom se k ní mohli aspoň podívat, loudí přednosta. A je dost zklamaný, protože po hraniční cestě (Česko-polského přátelství) se hrnou davy jak na pouti. Většinou Poláci. A Sněžku, pod kterou stojíme, prakticky v mracích není vidět.

A tak se otáčíme a po té pěkné kamenné cestě jdeme proti proudu. Poláků pomalu ubývá, odbočují do vnitrozemí, ale pořád míjíme lidi, kteří se jdou podívat na Malý a Velký Staw - ledovcová jezera těsně pod hranicí, tedy v Polsku. Taky je pořádně vidím prvně v životě.

U Poledních kamenů se skvělá cesta mění na cestu velmi neskvělou, ba mizernou. Máme před sebou ještě čtyři kilometry ke Špindlerovce, jsme už dost utahaní a místy mám strach, že si tu zlámeme nohy. Musíme ještě projít přes... no, spíš okolo, ale suťovým polem Malého Šišáku a pak prudkým svahem dolů k boudě. Už opravdu sotva jdeme.

No, došli jsme, jsme skoro živi - a co dál? Poslední autobus odjel, domů minimálně deset kilometrů, spíš víc. Takže třetí úžasné kapučíno a vyrážíme dolů, vzhledem k předchozím zážitkům jsme se rozhodli jít po silnici. A máme obrovskou kliku - od Špindlerovky dolů jede taxík. Ví moc dobře, že my víme, že tady může naložit tak leda veverky - takže to usmlouváme na neuvěřitelnou stovku a za pár minut jsme ve Špindlu (jak jsem psala na začátku, na Mísečky musíme pěšky, zase tolik se rozšoupnout nemíníme). Ale to už jsme si odpočinuli a tak pomaloučku jdeme nahoru, dokonce jsme to stihli za světla.

Jestli jste se ještě nerozhodli, kam na dovolenou, a máte rádi hory, zkuste Krkonoše!

Fotky jsou tady