Tak letošní dovolená byla trošku netypická. Protože pracovní zaneprázdnění nedovolilo Jendovi jet s sebou, jela jsem jakožto "ten třetí vzadu" se svou nejstarší sestrou rodnou Maruškou, švagrem Liborem, sestrou švagra Vlaďkou a mužem sestry švagra Pavlem (je to jasné, že - chi). Takže bylo nás pět.

Už cesta tam byla mírně dobrodružná - lehce jsme bloudili v Maďarsku a jeli i tam, kde auto s cizí poznávací značkou viděli naposledy při osvobozování - však panímámě, která v poklidném večeru pila před domkem kafe, i hrnek z ruky vypadl, když jsme se řítili kolem ní. Nicméně jsme se šťastně trefili zpět na hlavní cestu a po lehkém zmatku před hranicemi jsme si to štrádovali po dálnici k cíli. Toho jsme dosáhli - po parádní zastávce na odpočívadle, kde jsme s Marií vzaly útokem dětský koutek a vyzkoušely všechny atrakce - úderem páté hodiny ranní, kde už na nás čekali Vlaďka i Pavel (sestra a švagr švagra). Tito vyrazili k mořským radovánkám o půl dne dříve.

Ani jsme se pořádně nepozdravili a už nás hnala domácí, ať se i trošku prospíme a doženeme spánkový deficit - já toho využila a kolem desáté hodiny jsem byla jak znovuzrozená. I popadla jsem foťák, ručník a lehátko, nahodila plavky a vyrazila k móřu. A to byla osudná chyba, která stála můj milovaný foťáček ne-li život (to doufám!), tak aspoň zdraví. Zkrátím to - elekantně jsem pohodila utěrák na zem, zapomenouc, že v něm mám i ten foťák. Ten ani necekl, ale taky nefotil - prostě mu nevyjel objektiv. Tak - a mám po ptákách, ještěrkách, motýlech a jiných fotkách - hrklo ve mně.

Naštěstí můj milovaný švagr, když jsem mu téměř s pláčem sdělila, co se mi stalo, se nade mnou slitoval a zapůjčil promptně svůj foťák s tím, že stejně radši natáčí na kameru a když budu dělat fotografa i jim, tak že je celý můj - ten fotoaparát, ne švagr (;o)). Jenže to víte - už jsem měla strach, abych mu zase něco neprovedla, a tak jsem ho neměla pořád u sebe a propásla jsem spoustu příležitostí k dobrým fotkám.

A teď k těm ještěrkám - jak se teda fotí? Šíleně, drazí moji, šíleně a nemožně. Na naší plážičce se proháněly tři plazoidní potvůrky. Dokud jsem neměla aparát po ruce, tak dělaly psí kusy - například jsem uslyšela jasné "plesk", pohlédla jsem vedle sebe a bylo mi jasné, co se stalo - ještěřice se neudržela na stěně a pleskla sebou o zem - jako kočka, dopadla na všechny čtyři a zůstala chvíli mírně omráčená čučet. A hádejte co - já se ne-ná-pad-ně vrhla k foťáku, popadla ho, zapnula, namířila na tvora, zatajila dech... a čtyřnožec mrskl ocáskem a byl v čoudu. Tak to se nepovidlo. Nakonec se mi za celých čtrnáct dnů podařily 3 (slovy tři) jakžtakž fotky, na kterých je poznat, co jsem fotila. A přitom si docela drze chodily na rybí návnadu a před našima okama se jí cpaly jak nezavřené.

Dalším nepolapitelným tvorem byli místní motýli. Děcka, kdybyste je viděly! Normální celkem běžné motýlí druhy jako u nás, ale ty barvy! Křídla třikrát přetřená superzjasnujícím lakem. A lítali jak šílení, vůbec neměli čas se zastavit. Nejvíce jsem jich viděla přeletovat nad mořem - to byl samý admirál (což je pochopitelné) a samý otakárek fenyklový (což je méně pochopitelné, poněvadž o fenykl jsem tam nezakopla). Co já se za nima nalítala (chchch) s foťákem - a nic, vážení, vůbec nic. Až předposlední den se mi podařily zase 3 (slovy tři - ta trojka je asi zakletá) obrázky s otakárkem kopřivovým.

Co se týká fotek ryb, tak to bylo letos úplně ztracené - když byla hladina rovná jako sklo a člověk viděl na rybkách každou šupinku, tak jsem ten zatrackaný aparát neměla po ruce. Když jsem si pro něj dofuněla a dodusala (cca 45 schodů nahoru a dolů), moře se rozvlnilo a rozešplouchalo, a bylo vidět... nic.

A co jsem totálně zvorala - to byly fotky místní pejsků. Já je měla za tak samozřejmé, že jsem je prostě nazachytila - a přitom tam byli opravdu moc krásní psi. Pani domácí má jednu fenečku Jihoamerického psa Flekicu (co je to za rasu nevím, ale dojela s kapitánem lodí až z Argentiny - a oči má jak Kleopatra) a jednu fenečku Pobřežního psa Megicu (to je vlastně místní směska, ale tak krásná, že od fleku může vystupovat jako zástupce vzácného plemene).

Sousedi mají malého pejska - asi pinče, ale ten jim pořád zdrhal a dalšího zástupce Pobřežního psa (ten se vyžíval ve vytí nad ránem). A pak tam chodila paní s náááádhernou a velice přátelskou fenečkou dalmatina. Tak tyto všechny nemám nafocené.

Poznámka ke psům: už pár roků jsem v Chorvatsku nenarazila na toulavého či zanedbávaného psa. Možná, že je to kvůli turistům - nevím, jak je to v horách či jinde ve vnitrozemí, ale mám z toho fakt radost.

A jdeme ke kočkám - tak těch je tu teda dost a dost. Dokonce nám jeden místní pán nabízel odrostlá koťata, která jsme obdivovali "Totálno slobodno i dva ili sve" (Úplně zadarmo a dvě nebo všechny). To víte, já bych si je nacpala do kufru "sve", ale doma by mi to neprošlo - ale kočičky vypadaly vesměs zdravé a nevyhladovělé - však na jedné fotce se mi podařilo vyfotit jejich snídani (:o)).

Co říct závěrem - dovolená byla fajn. Fakt doporučuju termín začátek září - turistické šílenství opadlo, voda je stála dost teplá, sluníčko hřeje a opaluje, ale už nespaluje - a ryby stejnak neberou, ať je červen nebo září! Malý stínem bylo to, že mě opustil můj milovaný a zatím nenahraditelný druh - tím myslím ten foťák. No a stýskalo se mi po Jendovi, Terezce, Toye, Zikmundovi a Zvířetníku (ne vždy nutně ve stejném pořadí).

Fotky najdete zde a tady