Měl jsem tu na návštěvě dva mlaďochy z Dánska. Jeho a ji. Gita tu už byla před devíti lety, kdy jsme byli na společném třídenním vandru, tedy stará známá, ale její hoch ne. Vyjeli jsme si jen na jeden den po místních vyhlídkách ve zdejších kopečcích. U nás bylo teplo, 14°C a v Blackheathu, kde jsme začínali, také nebyla zima. V těch skoro 1100 metrech nad mořem měli 10°C.
Vydali jsme se na jednu z vyhlídek, odkud je pěkný výhled do hlubokého Grose Valley. Asi 500 metrů se jde od auta pěšky s kopce dolů a cestou už vidím, jak se od jihu žene hradba temných mračen. Nad námi zatím blankytná obloha a hřejivé sluníčko. Jenže z vyhlídky už vidíme, jak nad údolím prší i s duhou. Než jsme se vydali k autu tak začala vichřice a vydatný déšť, který se v několika minutách změnil v mokrý sníh.
K autu do prudkého kopce se nedalo nijak spěchat a tak, než jsme zalezli do sucha a tepla kabiny, tak jsme byli vydatně mokří a jaksepatří prokřehlí. Déšť se sněhem se za hodinku přehnal a pak už zase bylo azuro a sluníčko, avšak zubaté. Silný vítr přímo z Antarktidy pronikal až do kostí a teplota kolem nuly. Přesto se den vydařil a viděli jsme, co jsme chtěli.
Druhý den ráno jsem se vydal na časnou ranní procházku s Ferdou v našem místním buši. Vzduch byl čerstvý, antarktický, a tak byla placama na trávě jinovatka. Kde nebyla, tam byla rosa. Sluníčko se ještě nevyklubalo a tak té jinovatky bylo po okolí dost. Ferda, jako pes běhací, nedovede chodit pomalu. Kam potřebuje, tam si zaběhne.
Jinovatka tu je tak zřídka, že ji téměř neregistruje a už vůbec neví jak se na takovém povrchu chovat. A tak šel na jednom s kopce se svažujícím trávníku pokrytým jinovatkou na hubu. Na jinovatce mu proklouzly všechny čtyři. No nic, vzal to jako samozřejmost a nic se nedělo. V buši na pěšině Ferda s oblibou lítá jako dělová koule tam a zpět. A tak tentokrát  zase, ve známém terénu, kde zná každý keř a každou zatáčku.
Pěšina se vine horizontálně po úbočí strmého kopce a opisuje křivku po žlebech a hřebíncích. Tu doprava a tu doleva a pak kousek rovně. Na jednom místě stezička vystupuje na malou skálu a na ní zahýbá prudce doleva. Rovně skála končí asi třímetrovým skalním prahem ve svahu. Asi 2 metry dál, v tom svahu, roste krásný, silný eukalypt. A tady se to stalo!
Ferďas nepočítal s tím, že skála bude klouzat. Jak chtěl v tom švunku zatočit doleva, tak mu proklouzly všechny čtyři a už frčel po břichu po přímce po skalní plošině, přeletěl ty dva metry luftem a raťafákem rovnou do kmene velkého eukalyptu. Po nárazu jen vykvikl a zřítil se ty 3 metry pod skálu. Tam se postavil se a otřepal. Čokla jsem okamžitě zkontroloval, jestli z něj snad není boxer, ale požerák měl v cajku, zuby všechny a ani červená mu z mordy netekla. Tak se vlastně nic nestalo. Akorát ho na té procházce přešla chuť lítat tam a zpět jak dělová koule.
A tak už docela klidně jsme došli na útesy odkud je vidět hluboko do údolí a na západ do hor. Zde to Ferda musí vždy pořádně zkontrolovat. Vždycky si stoupne až na samý okraj útesu a čumí jak do údolí, tak i do kraje. To jenom jestli je všecko tak jak má být na svém místě. Když se totiž v buši vyskytne něco, co tam minule nebylo, tak to ten mongrel pozná a nelibostí nad tou změnou vrčí a někdy i štěká. Stačí nová větev přes pěšinu nebo větrem vyvrácený strom a je o zábavu postaráno. Jak si někdo mohl dovolit v jeho rajónu toto udělat!!
Jinak je v buši stále se na co dívat. To proto, že i v zimě tu kvete dost kytek a keřů. Akácie jsou celé obalené zlatými květy, horský ďábel (mountain devil) rudě září a některé eukalypty kvetou pěknými růžovými květy. Keře šunky s vejci, (bacon and eggs) jsou obaleny svými nádhernými květy a desítky jiných kytek zdobí buš k potěše oka a duše. Ovšem to vše Ferdovi nic neříká. Jo to kdyby tak bylo na pěšině klokaní či wombatí hovno, to by bylo posvícení, ale kytky, to je jen pro ty podivný lidi, kteří neví, co správně voní.
Další fotky najdete zde