Jelo to nějak ztuha, každou chvíli jsme stáli v polích, na stanicích jsme taky byli nějak déle (to si člověk vytiskne jízdní řád a pak se nervuje)... no a dvě stanice před konečnou už k nám dolehl rozzuřený hlas mašinfíry, který si lokotku ráno vyzvedl z opravy a ona opravená není a nechladí a jemu už se skoro vaří olej a teď to tu nechá a půjde pryč, protože na svědomí si tohle nevezme a má to zapotřebí...

Tak jsme si přemýšleli, jak s těmi zavazadly potáhneme nějakých dvanáct kilometrů a jestli to stihneme za světla... ale ten dobrý muž nakonec obstaral s pomocí tlustého klacku manuální chlazení a do Domažlic jsme tak nějak, sice pozdě, ale dojeli.

Nahlásila jsem příjezd kolem sedmé (19,50 je ještě kolem sedmé, ne?), slečna z recepce nám vydala klíč a překvapivě prohlásila, že nás na pokoj zavede. Za chvíli to bylo jasnější. Penzion U Chodského hradu vznikl spojením a zrekonstruováním (nejméně) dvou historických domů. Takže jsme šli a šli, nahoru, dolů, znova nahoru, protáhnout kolem komína uprostřed chodby, přikrčit pod klenbou nejvýš 160 cm vysokou... až jsme dorazili, pokoj byl hezký, s výhledem přes vnitroblok na věž hradu. Taky v něm byla pěkná zima, to by jeden neřekl, jak ty staré zdi zarputile drží teplotu. Tuhle první noc jsem drkotala zuby až někdy do čtyř do rána.

Ráno jsme se mátožně vymotali, zavrhli původní myšlenku na ambicioznější výlety a vyrazili směr Babylon. Jako obvykle jsme na kraji města nemohli najít, kudy ta značka vede. Zkusili jsme jeden směr - a nikde nic, tak hledáme v mapě, když tu na mne volá paní ze zahrádky. Ukázalo se, že na tomhle místě stávají nešťastníci marně hledající cestu pravidelně.

"Pojďte, tady projděte a tamhle u té oranžové kapličky sejděte dolů" - to jsme té paní prokráčeli skrz zahrádku. A ta oranžová kaplička je kaple sv. Anny - když z Domažlic vyváděli odsouzené na popravu, tady se mohli naposled pomodlit. My jsme okolo prošli na Veselý kopec ke kapli sv. Vavřince. Dívá se svrchu na město, vyhlíží daleko do kraje - a vycházejí z ní "panny jako andělové z nebe" (my jsme teda žádnou neviděli :-)

Došli jsme až k Babylonu - musím říct, že jsem si ho (asi podle vzoru Máchova jezera) představovala větší. Ale je pěkný a na koupající se davy dobře vybavený. Tak jsme si ho obešli a bez dalších zásadních zážitků dali zpátečku.

Tento večer se zatopilo, takže hned byl svět veselejší a ráno jsme odhodlaně vstali a vyrazili směr Čerchov. Čerchov má asi 1040 m nadmořské výšky. Když jsme v cca šesti stech viděli první zbytky sněhu, mělo mě to varovat, ale nevarovalo a místo toho jsem je natěšeně fotila. Pod vrcholkem už jsem se brodila asi dvaceticentimetrovou vrstvou rozbředlého, nesmírně klouzavého sněhu s citelně menším nadšením.

Na vrcholu Čerchova je asi sto let stará kamenná rozhledna - Kurzova věž. Ta se (stejně jako všechny ostatní místní pamětihodnosti) otevírá až v květnu, ale díky laskavosti pána, který tam cosi dělal, jsme se nahoru dostali. Kromě jiného ji určitě větral, vlhko těmhle stavbám neprospívá. Výhled byl nádherný - aspoň pro mne, druhá půlka výpravy brblal o špatných podmínkách - bylo sice krásně modro (což mně stačí ke spokojenosti), ale vzdálenější obzor mizel v romantickém oparu. Jedincům s dalekohledem tohle obvykle z nějakého důvodu vadí...

Výlet jsme končili v Klenčí pod Čechovem s představou, že zítra si (možná) zajdeme do muzea J. Š. Baara a (určitě) do vedlejší kavárničky.

Večer se netopilo, ale už jsme se trochu aklimatizovali, takže to šlo. Ráno jsme volným krokem vyrazili znovu do masivu kolem Čerchova, ale přes vesničky (trochu mě překvapilo, že je vidět minimum původní architektury, asi je tu přece jen trochu bohatší kraj), s cílem dorazit na Baarovu vyhlídku a pak to nějak projít do toho Klenčí a odtud v sedm večer vlakem zpět.

Situaci nám trochu zkomplikovalo zjištění, že podle mapy má být poblíž pomníček amerických letců ... ten prostě musíme vidět. Takže jsme jen zlehka koukli a zjistili na nádraží v jedné z vesnic, kudy jsme procházeli, že jede ještě jeden vlak v půl deváté. Bohužel jen v pracovní dny, ale na to jsme přišli až po osmé hodině na nádraží v Klenčí. Šeřilo se, domů daleko (no, něco mezi 10 - 12 km, ale po celodenním výšlapu, ve tmě v neznámé krajině) ... no, prostě jsme velkopansky přijeli domů taxíkem.

V neděli jsme se ještě prošli po městě, vyběhli na vrch Baldov, kde se konala bitva u Domažlic a kde prý je to místo, kde kardinál Cesarini ztratil klobouk. Bylo krásně, vzduch se tetelil, první třešně na mezích rozkvétaly.

V Praze už byly málem odkvetlé....

Další fotky najdete zde (Pozn.red.: Jako obvykle u zany, nenechte si fotky ujít - a jsou komentované!:))