Má cesta měla ryze pracovní účely, ale tím tu nikoho zatěžovat nechci. Nicméně i z těchto důvodů popíšu jen pár svých postřehů a momentek z pohledu cizinky zaměstnané jinými problémy.

Jednoho dne koncem června jsem nicméně nasedla do letadla a vydala se na několik dní do země tisíců jezer - do Finska. Nad mořem se krásně vyjasnilo a za nějakou chvíli jsme dosedli v Helsinkách. Najednou jsem se z dešťů a bouřek ocitla na sluníčku, bylo tam až ke 30°C. To jsem nečekala, už jsem se na druhé straně Baltského moře dříve ocitla a věděla jsem, že může tam být podstatně chladněji. Jenže tentokrát to bylo přesně naopak. Jen jsem měla po kupě všechna zavazadla, naskočila jsem do autobusu, který mě dopravil do centra Helsinek.

Vystoupím z autobusu a první na co koukám, je budova a na ní nápis VLTAVA! To jsem si řekla, že jsem vlastně až tak daleko nepopojela. Ne není to žádné finské slovo, ale restaurace šikovně umístěná hned vedle vlakového a autobusového nádraží s evidentně českými kořeny. Přiznám se, že mi zvědavost nedala a šla jsem obhlížet celou budovu, byla to přirozeně restaurace s jídelním lístkem ve finštině a naštěstí i angličtině, takže jsem rozeznala, že se tam podávají i typická česká jídla, jen ten ceník byl spíše severského ražení. Už jsem proto nezjišťovala, zda uvnitř někdo mluví česky nebo ne, ale jak je vidět Čech všude bratra má.

Pracovní program mi začínal druhý den odpoledne, rozhodla jsem se tedy, že zbývající volné hodiny a večery využiji k prohlídce města a všeho zajímavého, co se v Helsinkách najít dá. Ještě první večer jsem se vydala do centra města na Senátní náměstí, kde nad schody ční helsinská katedrála.

Katedrála je zářivě bílá, připomněla mi tak trochu slavnostní dort, je na ní totiž více různých kopulí a je postavena nad impozantním schodištěm. Proto je také nepřehlédnutelná, jak jsem později zjistila, z moře je na ni půvabný pohled. Je to luteránský kostel, tudíž interiér je velice prostý, nicméně vzorně upravený a omítky, podobně jako zvnějšku, bílé. Do toho se hezky vyjímal oltářní obraz ve zlaceném rámu, zlatá kazatelna a lustry, které kromě lavic tvořily jediné vnitřní vybavení.

Ráno jsem se po krátké podrobnější prohlídce centra, kde jsem na Senátním náměstí mimochodem obdivovala sochu ruského cara Alexandra II a Finy za to, že ji po vyhlášení samostatnosti neodstranili, dostala do přístavu a nakonec jsem se lodičkou vydala na prohlídku pevnosti "Suomenlina", kdysi zvané "Sveaborg".

Pevnost se rozkládá na několika ostrovech v helsinském zálivu. Za námi letělo hejno racků, snad doufali, že jim někdo něco hodí, nebo že loď vyruší nějakou tu rybičku, kterou by mohli ulovit. Pokoušela jsem se je vyfotit a myslím, že všechny fotky nejsou rozmazané :)

Také katedrála se z moře úžasně vyjímala. Suomenlina byla podle informací z průvodců největší námořní pevnost na světě a byla vybudována v době, kdy Finsko ještě bylo součástí Švédska, někdy v polovině 18. století. Poté, co se finské území stalo součástí ruského impéria, Rusové pevností nepohrdli a využili ji ke svým účelům.

Od roku 1917, kdy Finsko vyhlásilo nezávislost, pevnost posloužila ještě Finům a naposledy byla k vojenským účelům využita ještě za II. světové války, kdy byla také poškozena bombardováním. V dnešní době pevnost slouží především jako muzeum a je také na seznamu památek UNESCO.

Je možné ji projít, ale dodnes slouží také jako námořní akademie, studentům vojáčkům jsou vyhrazeny jejich ostrovy. Na pevnosti samé je velmi zajímavé opevnění, které je poměrně nízké, rozhodně příliš nevyčnívá nad horizont. I budovy, snad kromě hlavního impozantního paláce, jsou často pouze dřevěné přízemní domky.

Procházela jsem se tam a obdivovala prostotu celé pevnosti, její zeleň, opevnění místo střech bylo většinou pokryto trávou. Některé části opevnění byly otevřené a přístupné veřejnosti. Přirozeně jsem byla zvědavá a vlezla jsem dovnitř... Brrr... ta zima, tma a vlhko!!! Ze sluníčka a horka jsem se najednou ocitla doslova ve tmavé mokré ledničce. Uvnitř byly vybudovány místnosti a světlo probleskovalo pouze malými okénky nebo střílnami, ke kterým vedly stupínky.

Chudáci vojáčci, kteří tam kdysi sloužili. Jen jsem přemýšlela, zda měli na podlahách alespoň nějaká prkna nebo možnost si zatopit, ale i tak asi bylo prakticky nemožné prohřát silné kamenné zdivo a museli si hodně vytrpět. Na písečných dunách jsou dodnes umístěna děla, která pevnost chránila.

A co ještě - Finové. Finové byli všude, leželi na loukách v plavkách a slečny kolikrát i "nahoře bez". Až jsem se styděla fotografovat a nejméně několik záběrů nevzniklo, abych pokud možno zachovala jejich právo na soukromí. Leželi i u moře na kamenech, někteří se koupali, sami byli asi rádi za nádherné slunné a teplé počasí.

Navíc teď v létě je tam dlouho vidět, mírně se setmí na nějaké tři hodinky pouze okolo půlnoci. Jedním slovem pohodička. Po několika hodinách procházení už jsem se nemohla dále zdržovat, vrátila jsem se lodí zpět a musela jsem se začít věnovat i pravému účelu mého pobytu.

Přesto jsem neodolala a po večerech dále Helsinky procházela. Oproti pražskému chaosu tam byl úžasný klid a také spousta cyklistických stezek, litovala jsem, že jsem neměla k dispozici kolo. Kromě Senátního náměstí jsem objevila báječný bulvár s parkem uprostřed, secesní restaurací a se zmrzlinovými stánky, kde opět v trávě leželi Finové. Jen jsem si říkala, že mají kliku, v Praze bych se něčeho podobného neodvážila, důvody si jistě dovedeme všichni domyslet. V podstatě v každém parku jsem viděla posedávat a polehávat v trávě místní mládež.

Zato psů jsem příliš neviděla, a případně pouze na vodítku, nevím, kde mají příležitost se trochu vyběhat. Mám ale pocit, že je Finové někam vozí, protože jeden večer při návratu do mého hostelu jsem zahlédla "pižďucha", koukám na něho a najednou to byli dva "pižďuchové", potom tři a nakonec vidím paní, jak přemlouvá čtvrtého, aby vyskočil z kufru auta. Prostě čtyři malí "pižďuchové" neboli Basenji.

Věčná škoda, že jsem zrovna neměla po ruce fotoaparát. Jen jsem vzpomínala na Větra, bez jehož povídání bych nikdy nepoznala, o které plemeno se jedná. "Pižďuchové" byli ale opravdu jako vítr, na vodítkách sebou mleli, nepostáli ani okamžik. Tak doufám, že je panička předtím vyvezla někam, kde se mohli pořádně proběhnout.

Zábavná byla finština, neboli řeč, ze které neznám ani slovo, navíc se nepodobá jiným evropským řečem, takže pokud bylo někde něco napsáno pouze finsky, nedalo se tomu rozumět. Už dlouho se mi něco podobného nestalo. Dokonce i švédština mi přijde srozumitelnější, tam s přijatelnou znalostí angličtiny a matným tušením němčiny i bez znalosti řeči alespoň občas uhodnu, co je kde napsáno.

V Itálii nemám problém, dokonce jsem se díky italštině zorientovala i v některých španělských nadpisech. Z francouzštiny znám alespoň nejzákladnější výrazy a vchod a východ najdu, pekárnu také najdu, takže hlady nezemřu. V Bulharsku jsem byla schopna se zorientovat, protože azbuku přečtu a je to slovanský jazyk.

V Helsinkách byly ale k pochopení pouze anglicky psané texty u mezinárodních společností a obchodů. Cokoli psané ve finštině bylo pro mě nicméně naprosto nesrozumitelné. Vše se prostě řekne jinak, než jednoho napadne. Holt ugrofinský základ řeči se nezapře. Naštěstí, díky švédské menšině, bylo hodně názvů dvojjazyčných, takže jsem ledacos uhádla. Tak například telefonní budka - když jsem zahlédla nápis PUHELIN, neřeklo mi to vůbec nic, zato když ze strany bylo napsáno TELEFON, tak to už jsem to chápala docela dobře :)

YLIOPISTONKATU mi také nic neřeklo, ale když jsem pod tím viděla nápis UNIVERSITETSGATAN, tak to už jsem věděla, že jsem zrovna v Univerzitní ulici (a "gatan" už se přece blíží německému "gasse", že?). Když jsem to říkala jednomu italskému kamarádovi, tak mi říkal: "Alespoň vidíš, jak se cítíme my, když přijedeme do tvé země". Můj milý kamaráde, není to pravda, necítila jsem se zase až tak bezmocně. Finové naštěstí nečekají, že každý bude mluvit finsky a sami dobře mluví anglicky, na rozdíl třeba od Italů, že?

V rámci programu jsme měli možnost jet na společnou exkurzi. Náhodou jsem se dostala do party, která jela k jezeru Vesijärvi u Lahti. Toto jezero bylo kdysi známé svým znečištěním, nicméně místní politici se dokázali mezi sebou domluvit (nezní vám to jako pohádka?), uzavřít zdroje znečištění a po skoro třiceti letech je jezero víceméně v pořádku. Toto úsilí ale představovalo výrazné omezení vypouštění odpadů do jezera, tím pádem výraznou restrikci průmyslu i zemědělské činnosti v okolí. Jen jsem vzpomínala, jak by se podobná dohoda těžko rodila u nás.

Na břehu jezera v prostoru bývalé továrny nakonec byla postavena Sibeliova koncertní síň, podle finského zvyku prakticky celá ze dřeva a ze skla. Jako součást tohoto komplexu byly upraveny i některé bývalé tovární prostory, které slouží jako rockový klub nebo pro výstavní účely. Součástí síně je i předsálí, které anglicky nazvali "Forest Hall", protože je nejen ze dřeva, ale podpůrné sloupy mají připomínat stromy a konstrukce trámů nahoře pod stropem jejich větve. Navíc architektovi bylo v době stavby 29 let, klobouk dolů před odvahou zadavatelů. Dopadlo to výborně. Finové také nezapomněli na nezapomenutelný výhled na jezero. Koneckonců jak jinak.

Krátký pobyt se nachýlil ke konci, nestihla jsem vše, účelem pobytu nebyla prohlídka města - starou tržnici jsem prošla v posledních minutách před zavřením, do Uspenského pravoslavného chrámu jsem se také nedostala, viděla jsem ho jen zvenčí. Nedostala jsem se k Sibeliovým varhanům - monument v Helsinkách již trochu mimo centrum, ani k olympijskému stadionu, už mě nohy v nepohodlných střevících nenesly. Kromě krátkého výletu k jezeru jsem se nedostala ani do finské přírody, kterou bych jinak velmi ráda viděla. Tak snad někdy příště. S kufříkem jsem se poslední odpoledne vydala k restauraci VLTAVA a nakonec letadlem k té pravé stříbropěnné.

Další fotky najdete zde